Až odejdeme...

Povídka, v níž jsem porušila hned dvě svoje předsevzetí. To první bylo, že vůbec něco takového spášu. Asi před měsícem se tuším u Clarissy vyskytla diskuze na téma, kam odcházejí hobiti po smrti. Tenkrát jsem se zapřísáhla, že ano, je to zajímavé téma, ale ne, nic na to nenapíšu. A teď? A druhé předsevzetí. Rovněž u Clarissy jsem psala, že Aredhel se zřejmě (z principu) u nás povídky s věnováním nedočká. Ale s touhle mi pomohla tak moc, že ji tuto povídku prostě věnovat musím. Bez ní bych to v životě nedala dohromady.

Takže, Aredhel, díky moc za obětavé přednášky a korekce mých výplodů :-). A samozřejmě za Tvůj úžasný blog a překrásné povídky a básně. A nedělej si nic z toho, že umíš psát jenom smutné věci. Já bych zase něco tak smutného a krásného jako Slzy šedé smrti, nebo Vzpomínka na slunce a prach nestvořila, ani kdybych se na hlavu postavila.

Původně jsem chtěla napsat trochu něco jiného, abych nerozčílila Jeremiáše s Clarissou s jejich povídkami. Ale... no... jaksi si neumím jisté dva hobity představit jako dědečky nad hrobem. Takže nakonec zvolen osvědčený Bilbo.

A proč jsem se tedy tuto povídku rozhodla napsat? Protože 31. října...

---

Až odejdeme...

Valinor. Bájná, úžasná a báječná země. Byla už na dohled. Ale Bilbo Pytlík věděl, že ji neuvidí. Už nikdy. Byl starý, příliš starý na to, aby přežil tak dlouhou plavbu na moři, i když se tady mluvilo o plavbě v elfské lodi. Sice mu přítomnost tolika velkých a vznešených elfů myšlenky na smrt a bolest na okamžik vyhnala z hlavy, ale ty se teď vrátily s neodbytnou naléhavostí. Bilbo Pytlík ležel na své postýlce v podpalubí a umíral. Naposled si k sobě nechal zavolat svého synovce Froda, jeho milého chlapce, kterému nedopatřením způsobil tolik trápení a svého starého přítele Gandalfa. Teď oba seděli u jeho lůžka, Frodo ho držel za ruku a všichni tři mlčeli. Ale Bilbo nechtěl mlčet. Byl hobit. Nechtěl zemřít v tichu a nudě.

"Gandalfe?" zaskřehotal, jak ho najednou něco napadlo.

"Ano, můj milý hobite?" pobídl ho Gandalf.

"Co bude potom, po smrti? Kam odcházím? Kam odcházíme? Kam všichni potom jdou? Elfové, lidé, trpaslíci, hobiti…" zeptal

se Bilbo a cítil, jak mu Frodo pevněji stiskl ruku.

"Opravdu se o tom chceš bavit, strýčku?" zeptal se ho Frodo.

"Samozřejmě že chci!" okřikl ho Bilbo. "Jsem Pytlík, zajímá mě, kam odešli moji příbuzní a přátelé."

"Víš, Bilbo, to je složité," začal Gandalf. "Každá rasa to má jinak. O kom chceš slyšet nejdříve?"

"O trpaslících! Řekněte, Gandalfe, kam odešel Thorin? A kam Kili s Filim? Moc se mi po nich stýskalo. Uvidím je?"

"O tom pochybuji. Leda na konci světa. Až se dešťový závoj zkažené Ardy otevře a bude stvořena Arda nová, obnovená. Pak prý všichni trpaslíci znovu vystoupí a vrhnou se do práce. Stvoří hory, doly a údolí. Pomohou vytvořit nový, lepší svět. Ale co se s nimi děje předtím? Kde je Thorin teď? Kdo ví. Trpaslíci věří, že zemřelý trpaslík odejde za svým stvořitelem, Aulem, na zvláštní místo v Mandosových síních. Tam čeká, dokud ho Aule znovu nepovolá do práce. Elfové a lidé tvrdí, že se trpaslíci promění v kámen, ze kterého byli stvořeni. Ale," Galdalf se spiklenecky ušklíbl a ztišil hlas, "trpaslíci zase tvrdí, že elfové se po smrti mění v hudební nástroje".

Bilbo se rozesmál sípavým smíchem a i Frodo se pousmál.

"Pokud jde o mě, já věřím v tu trpasličí verzi. Ale, kdo ví?" dodal Gandalf.

"A Bard Lučištník? Kam odejde on?" zeptal se Bilbo, když se utišil po záchvatu kašle.

"Lidé? Lidé jsou velice zvláštní bytosti. Od Iluvátara Stvořitele dostali několik velice cenných darů. Ale ten největší, ten nejdůležitější je smrt. Doopravdová smrt. Zatímco všichni ostatní přečkávají v Mandosových síních, lidé se tam jen chvíli zdrží a pak pokračují dál. Ale kam? To nikdo neví. Snad jen Iluvátar."

"A co elfové? Kam odcházejí elfové? A umírají vůbec?" zeptal se Frodo dychtivě.

"Ale Frodíku," pokáral ho Bilbo. "To si nepamatuješ ty příběhy, co jsem ti vyprávěl? A co ti pak vyprávěl Ellesar?

Samozřejmě že elfové umírají. Ne věkem, samozřejmě. Mohou umřít jen smrtí násilím nebo žalem, ale umírají. Tedy Frodo, a to jsem si myslel, že tě ty moje příběhy doopravdy zajímaly!" okřikl ho Bilbo.

Frodo lehce zčervenal a sklopil oči.

Gandalf ho lehce poplácal po rameni a s úsměvem řekl, " Bilbo má pravdu, Frodo. Elf může zemřít jen smrtí z rukou nepřítele, nebo může sám zpřetrhat pouta, jež ho k tomuto světu váží. Potom jsou elfové povolání Mandosem. Pokud volání poslechnou, vydají se do Mandosových síní, kde jsou souzeni a uzdravováni. Pak, pokud jim to jejich předchozí skutky dovolí, mohou být propuštěni a mohou se vrátit zpět na Ardu. Pokud ale byli za života zlí, musí v Mandosových síních zůstat až do konce světa. Potom nejspíše pokračují dál. Kam? Nikdo neví, Možná tam, kam odcházejí lidé."

"To musí být ale nuda," podotkl Bilbo suše a tvář se mu stáhla bolestí. Jeho poslední vteřinka se blížila.

"Pokud ale povolání neuposlechnou, bloudí navždy Ardou jako zlé přízraky a duchové," dořekl Gandalf a Frodo se vedle něj otřásl a stiskl si levé rameno.

"A skřeti? Enti? Zlobři?" zeptal se slabě Bilbo.

"Pěkně postupně, milý hobite. Skřeti. Skřeti jsou vlastně elfové, které zlá Morgothova síla změnila a pokřivila. Takže je pravděpodobné, že se podobně jako elfové dostávají do Mandosových síní, kde jsou svého prokletí zbaveni a vyléčeni. Ale je také možné, že jsou pohlceni Nekončící temnotou, protože Morgothova nadvláda nad nimi je tak zlá a silná, že nemají možnost volby a musí být zatraceni.

U entů nikdo neví. Jsou natolik jiní, než všechny ostatní rasy, že se nedá říct, co s nimi po smrti bude. Možná se promění v neviditelné přírodní duchy? Možná odchází k Yvanně, jejich stvořitelce, kde dostanou nové tělo? Možná odchází do zvláštního oddělení Mandosových síní? Nevím, milý Bilbo. Ano, ani já, Gandalf Bílý nevím. A zlobři? Ti se prostě promění v kámen a jsou pohlceni Nekončící temnotou. Byli stvořeni jako nástroj zla a nemají žádné odůvodnění své existence. Jsou skrz naskrz zlí a nemohou to změnit," dořekl pochmurně Gandalf.

Bilbo se těžce nadechl. I dýchání už mu činilo problémy. "A vy? Kam odejdete vy?"

"Já? Čarodějové nemohou zemřít. Ale, jak jste viděli vy sami v Kraji, nebo v Morii," při těch slovech se podíval na Froda, který pochmurně pokýval hlavou "může jim být odejmuta tělesná schránka. Potom se vrací zpět k Valar, kde je jim dáno nové tělo a jsou posláni zpátky na zem. Ovšem Saruman už nikdy nové tělo nedostane, protože zradil a musí za to být potrestán."

Bilbo přikývl a uvolnil se, najednou ho nic nebolelo. Věděl však, že je to jen poslední předzvěst smrti.

Frodovi se z očí vyhrnuly slzy a začaly padat na zem. "Ach strýčku!"

Bilbo přikývl.

"A Galdalfe?" Vypravil ze sebe Frodo a křečovitě Bilbovi svíral ruku. "Kam odcházejí po smrti… hobiti?"

Galdalf pokrčil rameny. "Nevím. Stejně jako je záhada, jak byli stvořeni, je záhada, co s nimi bude, až odejdou."

Frodo vytřeštil oči. "Vy to nevíte? A kdo tedy?"

"Nikdo…" začal Gandalf.

Bilbo si najednou odkašlal a oba se na něj znovu podívali.

"Víš Frodíku," řekl a široce se usmál. Tím úsměvem, kterým vítal všechna nová dobrodružství. Tím úsměvem, který nyní zazářil naposledy. "….možná je načase, abych to zjistil," dořekl Bilbo, zavřel oči a vydechl naposledy.