Reportážový tandem pokračuje a bude se pomaličku chýlit ke konci. Už se přesunujeme do tohoto roku a to k první naší letošní slavnosti - k Novoroku.
Když se domlouvalo místo letošního Novoroku, byl vzhledem k vnějším okolnostem zvolen Aredhelin dům v Praze (na tomto místě by se hodilo významné mrknutí směrem k Šárce…). Ten měl ovšem, jak jsme byly tři měsíce ujišťovány, mimo jiné obsahovat i rodiče a dvě sestry. Nakonec tam zůstala jen jedna sestra, která stejně ale byla většinu času mimo dům někde venku s kamarády.
Co se příprav na celou slavnost týče, já budu tentokrát stručná. Neb mě se nijak nedotkly. Jak se ukázalo, byla jsem snad jediná, kdo nevěděl o žádném překvapení a do žádného nebyl nijak zapleten. Výsledek byl, že jsem se všem nesmírně divila, jak to že týden před Novorokem tak strašně nemají čas. A fakt je obdivuji, že vydrželi na mě nezařvat (kromě jedné věci, kde na to měli plné právo a za kterou se hluboce omlouvám. Občas jsem vážně nechápavý hobit. A vztahovačný. A nesmírně labilní.) a trpělivě vše držet v tajnosti.
Takže zatímco já jsem si ve čtvrtek před Novorokem libovala, jak konečně nemusím nic zařizovat, ostatní kolem mě makali jak veverky, aby všechno stihli. Za to jim patří můj dík.
Pátek - Takže začneme rovnou pátkem. Ten byl zajímavý, neb jsem mezi školou a Novorokem měla mít jízdu v autoškole. A protože jsem chtěla šetřit čas, rozhodla jsem se, že si sbalím už den předem, věci nechám doma, ze školy půjdu rovnou domů, vyměním školní batoh za batoh narvaný věcmi, karimatku, bábovku a meč a půjdu do autoškoly. Z ní pak po odjetí hodiny a půl dorazím k Aredhel.
Ráno jsem zaspala. Tak dokonale, že mě vzbudila až mamka a to pět minut předtím, než mi měl jet poslední autobus, kterým školu ještě stihnu. Následoval úprk o čas. V životě bych neřekla, že se budu schopná v tak rekordním čase vypravit. Jediný problém byl, že jsem si přes noc jaksi přeležela mokré vlasy a ráno jsem neměla čas s tím cokoliv dělat. Až do školy k nejbližší koupelně a zrcadlu, kde jsem se to mohla pokusit alespoň trochu zpacifikovat, jsem tedy vypadala, že mi vlasy hrůzou stojí na hlavě.
Autobus jsem stihla jen tak tak. A přivítalo mě zvonění telefonu. Polly je špatně, do školy nepůjde ale na Novorok dorazí. No paráda, prostě skvělý začátek dne.
Učitel v autoškole mě přivítal slovy "Na co máte tu šavličku". Tak nevím, jestli se urazit, ten meč má nějakých 60 cm a je úplně rovný… Po zbytek jízdy mi bylo průběžně dáváno kázání na téma "musíte se učit a ne běhat s šavličkou po lese" "musíte si seřadit priority" a další podobná životní moudra. Neměla jsem to srdce mu říct, že myšlenkovému okruhu "pobíhání po lese s šavličkou" se v podstatě nevěnuju, jen když spím. Uvidíme, co budu říkat před zkouškami…
Cesta MHD byla pohodová. Opět se mi ověřilo, že s mečem si vás nikdo nevšimne (zato šípy zaujmou spolehlivě) a dokonce se mi podařilo i trefit na místo. Tam už mě čekal zbytek spoluslavících čekajících na mě a na večeři. Je skvělé být téměř hned po příchodu uveden ke stolu :-). Tím jsem jim ale poněkud překazila partii Osadníků z Katanu v němčině.
Ještě bych možná měla zmínit, jak naše společnost vypadala. Na oslavu se nás dostavilo šest. Terka přijet nemohla z osobních důvodů. Třezalka z důvodů antibiotik. Tani přijela i s antibiotikama. Polly byla nachcípaná a většinu víkendu měla teploty (ne, že by jí to ale v čemkoliv zabránilo). Pomněnka byla na pokraji nemoci a držela se jen silou vůle. Kompletně funkčními jednotkami celého slavného Společenstva tak byla Yavanna, elfka a já. No my jedem!
Navečeřeli jsme se a přitom si povykládali většinu novinek. Víte, ono se toho za dva týdny od Conu stane vážně hodně. Pak přišel čas na první překvapení. Tani byla vykázána za dveře, já také a ostatní začali něco kutit. Za chvíli jsem byla předvolána. Aredhel mi s pohřebním výrazem v obličeji podala prskavku a započala promluvu k nám shromážděným (bez Tani) slovy: "Hrnec s vodou je pod stolem". Pointa celého byla oslava Taniných osmnáctin.
Tani byla předvolána. Předstoupila před Pomněnku stojící na židli v Bilbovském oblečení. My jsme stáli okolo, drželi prskavky a alespoň v mém případě čekali na slibované naplnění zoufalých instrukcí ("A co mám dělat?" "To poznáš!").
"Milý synovče Frodo, dnes se dožíváš dne své plnoletosti…" započal Bilbo proslov. Tento byl naprosto úžasný. My ostatní jsme jásali jako o život a s poslední větou "Na oslavu tvého jubilea Ti Gandalf připravil ohňostroj" jsme zapálili prskavky. Atmosféra za sto bodů. Poté jsme Tani předali společný dárek - Miláška ve stylovém obalu.
(A dárešek pro všechny od Aredhel)
Slavnostní atmosféra byla u konce, hrnec jsme nakonec nikdo nevyužil a tak jsme se seskupili u rádia a Aredhel pustila muzikál Berena a Lúthien a začala s Tani tančit. Tančila naprosto nádherně, ty vrány u Tar Aeluin byly jako živé… A musím říct, že Thingol v Aredhelině podání… smíchy se svíjím ještě teď a bojím se, že chudák elf to má u mě navždy spočítané. Jak trefně poznamenala Šárka "Kdykoliv si tu písničku pustím, vidím jen tu Aredhel." Taky bylo vtipné, jak se neustále střídaly, kdo bude Beren a kdo Lúthien, většinou se to tak různě prohazovalo a nezřídkakdy hrály obě oboje v jedné písničce.
Pak přišel na řadu Sauronův výslech. Vidět ty dvě, jak Sauroní, je prostě nezapomenutelné. Za Finroda si ovšem vybraly mě, takže jsem se na další písničku, Souboj písní, připojila k nim jako vznešený Noldorský kníže. No bylo to něco. Na začátku Pomněnka málem spadla smíchy, když jsem se pokoušela Finrodovu část hranou na kytaru odbaletit, na konci už jsem váhala, jestli si můžu dovolit tvářit se ještě zoufaleji nebo se už Pomněnka s Polly zvednou a půjdou mě zachránit. Musím říct, že takové zaujetí a strach o moji osobu jsem u nich už dlouho neviděla.
Nicméně Sauron vyhrál, Finroda skolil a nastala Finrodova smrt. Po prvních pár verších Pomněnka vyhrkla "To nikdo z vás nebude dělat Berena?". Když jí odpovědělo dvojí potměšilé zavrtění hlavou, vrhla se ke mně a začala mi Berenit. Jediný problém byl, že jsem se bála, že ji vážně rozbrečím, měla v očích slzy, nakonec jsem se tedy snažila v tragičnosti aspoň trochu krotit.
Valacirca byla také super. Ale dál už jsme se nedostali, neb bylo moc hodin a my musely jít spát.
(Beren, Luthien, Sauron, vrána a občasný Thingol v jedné osobě nám poněkud odpadá)
(A náš nachcípaný Smíšek)
Sobota - Ráno jsem se jako obvykle vzbudila příliš brzo. A tři hodiny tedy čekala, četla si a dokončovala jednu naší písničku. Byl pokus nabourat se na internet, ale Pomněnčin notebook neměl wifi a u Aredhelina se mi ani po čtvrt hodině snažení nepovedlo uhodnout heslo.
Někdy v půl desáté vstali ostatní. Nasnídali jsme se a přišel čas na další překvapení. Tentokrát na oslavu mých narozenin. A příběh byl vymyšlený opravdu skvěle. Čekala jsem v obývacím pokoji, když dovnitř vešla Aredhel jako Aragorn (i když já ji původně určila za Faramira) a Polly v krásných šatech a s čelenkou v roli Arwen Večernice. A nastalo pasování Peregrina Brala rytířem Gondoru a Strážcem citadely. Tak proto ten meč. Když mi pak Polly předala ručně vyšívaný varkoč (kdo, stejně jako já, jste to slovo nikdy předtím neslyšel, zkuste chvíli googlit) s bílým stromem Gondoru. Slinty slinty. A následoval dort. A protože se slavily i Aredheliny narozeniny a protože Triumvirát, dostaly jsme nádherný dort se Sauronovým ošiškem. No prostě… asi mi došla slova. Opravdu děkuji!
(Triumvirát v celé své temné kráse)
(S Arwen Večernicí)
(Jak nás neznáte)
(A jak to celé dopadlo)
Následoval oběd (lehčí oběd, neb jsme se dost nacpali dortem) a přejezd do Městské knihovny. Ve dvě měl totiž začít Ennorath, naše pravidelné setkání. Šárka odjela dřív, my ostatní jsme jeli spolu.
Ennorath, v pořadí již druhý, měl docela rekordní účast. V době největší účasti nás tam bylo jedenáct: Mittalmar, Daniela, Jixipen, Monika, Sváťa a Aegeri. V knihovně jsme zabrali jeden stůl, ale protože hned u vedlejšího byl někdo jiný (mimo jiné i Lennonka… což jsme docela zírali, tak nějak jsme nepočítali s tím, že bychom tam potkali kohokoliv známého), byl tam po většinu času hrozný randál. Vážně, prostě se všichni rozhodli, že mezi druhou a čtvrtou budou dělat co největší bordel. My jsme totiž přesně tyhle dvě hodiny vyhradili čtení povídek ze Semenáčku. Monika přečetla svojí báseň a povídku a Aredhel zase svůj soutěžní příspěvek. O každém díle jsme pak nějakou dobu debatovali a tak nám čas pěkně utíkal. Já jsem ještě měla povídání o jedné kapitole z Hobitosloví - o původu a významu slova hobit a veškerých slov podobných či příbuzných. Mám takový dojem, že jsem některými poznatky překvapila i takové znalce jako je Daniela či Jixipen. Kolem té čtvrté páté se s námi rozloučila Daniela, Sváťa a Pomněnka s Polly. Polly totiž bylo vážně špatně a bylo jasné, že si potřebuje jít lehnout. No a Pomněnka zase potřebovala něco dodělat. My ostatní jsme se vrhli na tvorbu knih. Dostavivší se Aegeri totiž dodržela slovo a přinesla materiály na svůj ws knižní vazby.
(Předčítání)
Takže jsme kecali a vázali knihy. Stihli jsme ale jen začátek, ono je na to potřeba opravdu hodně času. Po skončení Ennorathu jsme se vrátili do domu a následovala večeře. A večerní předčítání. Já jsem četla svou povídku Tři sestry. Má k dvaceti stránkám. Ale zvládlo se to a na konci Beladony Pomněnka vypadala, že má na krajíčku.
(A zde se tvoří na Projekt Ilustrace)
Polly odešla spát a já jsem ještě předčítala jednu povídku - nejhorší českou ff na Harryho Pottera, řádně oglosovanou a dostupnou i s ilustracemi. No mňamka.
(Ach ta nostalgie)
Neděle - Ráno jsem nečekala ani hodinu a přišla Pomněnka, že potřebuje něco udělat. A jestli bych nebyla ochotná uvařit palačinky. Tak jsem podle Pomněnčina návodu začala kuchtit. A musím říct, že se mi i celkem vydařily, ne? Za chvíli už budu profesionální palačinkovač. Tak jsem já dělala palačinky, Pomněnka svou záhadnou činnost a přitom jsem tak různě klábosily. Když se vyhrabali ostatní, dali jsme si snídani a na řadu přišla… hra! Stopovačka, kterou připravily Pomněnka a Polly. Nejdřív nám zarecitovaly úvodní básničku (třeba se tu jednou objeví…) a pak nám daly rodokmen a list s úkoly. Měly jsme podle popisů příbuzenských vztahů najít správné příbuzné jistého nešťastného hobita. To se nám po delší chvíli povedlo. Následoval druhý úkol - najít po domě papírky se jménem příslušného hobita, vyluštit šifru a splnit, co po nás daný hobit chce. To bylo vtipné, neb ty papírky neměly dodělané. A když jsme deset minut bezvýsledně pátraly po posledních třech, které nám zbývaly, ozvala se Pomněnka, že ještě nejsou umístěné.
Jako nejlepší luštitel se prokázala Šárka. Ty šifry byly rozličné a s většinou z nich jsme si poradily. Ale občas to bylo vážně něco. Měly jsme splnit pár úkolů (sepsat báseň, opěvovat dívčí krásu, ozdobit jablko apod.).
A pak už byl čas rozloučení. Tani odjížděla jako první, my ještě řešily finance (já byla obrána snad o vše, co jsem měla, stejně tak Aredhel. Bylo vtipné sledovat ji, když říkala. "Co dluží Šárka Aredhel? Nic. Co dluží Aredhel Šárce? Dvě stovky. Hm." A tohle se opakovalo u každého (kromě mě, my dvě jsme si byly naprosto fifty fifty).
A pak byl už opravdu čas rozloučit se a jít. Aredhelinu sestr jsme snad zas tak nevyděsily a obecně to bylo krásné. Jako vždy.
A nakonec pro pobavení následuje série momentek "Arwen něco spadlo do kytary". Mimochodem, to ěnconebylo jen tak něco. Byl to kus její čelenky...
Žádné komentáře:
Okomentovat