Slohová práce do školy od Tani - úvaha na téma, které je všem čtenářům Tolkienova díla dobře známé.
Kniha, nebo spíše její zjednodušené varianty v podobě kodexů či svitků, doprovází lidstvo již od jeho počátků, neboť v mnohých kulturách i samotné písmo, stavební kámen knih, vypráví příběh. Tak já vnímám knihu - jako prostředek pro uchovávání něčeho, co by nemuselo vydržet pro další generace. Ať už jsou to moudré rady našich předků, kdy zasít a sklidit, čistě akademické poznatky o původu živočišných druhů či pradávné příběhy z dob, kdy po zemi chodili bohové a ve vzduchu byla cítit magie.
V dnešní době máme možnost vybrat si z nepřeberného množství žánrů. Někdo sáhne po skandinávské detektivce, někdo po vtipně napsaném cestopisu a jiný se bude držet osvědčené klasiky a přečte si Zolova Zabijáka. Co však spojuje všechny tyto lidi? Dle mého názoru, nebudeme-li nyní mezi knihu zahrnovat naučnou literaturu, je kniha únikod každodenního a jednotvárného života. Ten, jehož dny jsou šedivé a bez vzrušení, rád sáhne po oné detektivce plné akce a napětí. Naopak člověk, který má ve svém životě vzruchu až příliš a neustále musí řešit zásadní problémy, si rád odpočine u něčeho, co mu po tom všem vykouzlí úsměv na tváři a přivede ho na jiné myšlenky. Myslím, že člověk nemusí být romantickým snílkem, aby si přál zpřetrhat těžké okovy reality.
A čím je tedy kniha pro mne? Právě oním únikem, odpoutáním se. Nejraději mám žánr fantasy, který dle mého může uspokojit všechny naše potřeby. Kupříkladu Pratchettova humoristicky pojatá Zeměplocha, která však za svou komickou maskou ukrývá i hluboké otázky. Nebo Sapkowski, který nám v příbězích o Geraltovi, nájemném lovci nestvůr, ukazuje hořkosladkou pravdu o našem světě, která by však mohla v jiných příbězích pojednávajících čistě o realitě být hůře zpozorovatelná. Myslím, že fantasy je zrcadlo, způsob, jak vypovědět pravdu o našem světě za pomocí nemožného, ale mnohem příjemnějším a komplexnějším způsobem než alegorie.
Jak kdysi řekl J. R. R. Tolkien ,, Fantazie je únik a v tom je její krása. Jestliže je voják zajat nepřítelem, nepovažujeme za jeho povinnost uniknout? Jestliže si ceníme svobody mysli a duše, jestliže jsme partyzáni svobody, pak je naše jasná povinnost uniknout a vzít s sebou co nejvíce lidí." A to je pro mne kniha- způsob, jak uniknout.
Nechci kritizovat- naopak, je to moc pěkně napsané - ale nebylo by potřeba ty "úniky" trochu rozlišit podle druhu? Protože přece existují knihy, které člověku poskytnou jen to krátkodobé odreagování, po němž se "probudí" do nezměněného života. Existuje dokonce literatura, které se říká (nebo říkalo?) "úniková" a myslelo se tím právě tohle. Ale to není to, o čem Tolkien psal. Ten voják, který unikne ze zajetí, se přece vrací do země, která je stejně reálná jako ta, v níž byl zajat, ale ještě k tomu on do ní patří mnohem víc. A to byla opravdu Tolkienova vůdčí hvězda, tomu přece věřil celým srdcem, že mýty nejsou jen "lži, šeptané přes stříbro", ale že jsou prostředkem, pomocí něhož může člověk zahlédnout jako v zrcadle nebo v mlhách dobro a krásu, které nejenže jsou naprosto reálné, ale když je integruje, udělají jeho život stokrát reálnějším? A tak není únik jako únik, a proto je Tolkienova polemika formulovaná právě takhle. Jenže lidské myšlení bývá konzervativní, což vedlo k ironické situaci, že Britové dostali svého největšího autora, myšlenkově i jazykově, a postavili si ho v knihkupectvích na poličku "crimi, fantasy and horror" bok po boku s těmi nejhoršími ukázkami "únikové literatury" (na rozdíl od poličky pro autory slušňáky, vznešeně nazvané beletrie) - aspoň ještě kolem přelomu tisíciletí to tak bylo, moc doufám, že už se vzpamatovali...
OdpovědětVymazat