Dnes vám přinášíme jeden z posledních dílů Irithina Hobitosloví. Tentokrát se podíváme do oblasti Hůrecka, kde žijí hobiti pospolu s Velkými lidmi a kde se tomuto soužití daří celá dlouhá léta.
Hůrka
Hůrecko a a Hustoles kolem ní bylo jedno z prvních nám známých hobitích sídlišť. Je zřejmé, že za času prvního osídlení hobity byl tento prostor mnohem větší a dnes zbyl jen úplný zbyteček.
Hůrecko se skládalo ze čtyř vsí - Hůrky, Špalíčku, Jam a Podlesí. Hůrka se rozkládala na západním úbočí Hůreckého kopce. Na východní straně byl Špalíček, ještě trochu dál na východ se v hlubokém údolí rozkládaly Jámy a nakonec Podlesí na kraji Hustolesa.
Hůrka byla jakousi hlavní vesnicí celého Hůrecka. Chránil ji hluboký příkop, vybíhající ze severní strany a stáčející se zase k jihu Hůreckého kopce. Po vnitřní straně rostl hustý živý plot. Hůrka tak byla chráněna ze všech stran - ze západu příkopem a plotem a z východu úbočím kopce. Toto mohutné opevnění (srovnejme si to třeba s Krajem, kde o ničem podobném nemáme absolutně žádné zmínky) naznačuje, že život v Eriadoru nebyl žádný med. Opevněná vesnice se zřejmě kdysi musela tvrdě bránit před útoky zlých bytostí. Je pravděpodobné, že na to už Hůrečtí zapomněli - a připomněla jim to až absence Hraničářů. Jak říká Máselník: "Řekl bych, že je to jako za starých zlých časů, co se o nich vypravuje." Hraničáři a také blahobyt a klid Třetího věku Hůrku chránily tak dobře, že Hůrečtí skoro zapomněli na nebezpečí, které v okolním světě číhají. Ale jisté je, že na počátku se museli tvrdě bránit.
Velká východní cesta byla přehrazena velkou západní branou a přes příkop se muselo vstupovat po můstku. Další brána pak byla na jihu, kde cesta vesnici opouštěla. Hned za branami bydleli v domcích vrátní. Tam, kde se cesta zahýbala kolem kopce vpravo, stál hostinec U Skákavého poníka - starodávný hostinec z časů, kdy byl po silnici mnohem větší provoz. Těsně před příkopem, na západ od Hůrky se nacházelo velké rozcestí. S Východní cestou se tam křižovala Severní cesta - dnes zvaná podle trávy, která na ní rostla Zelená cesta. Hobiti žili především v kopci, nad lidskými domy. Kopec tak musel být pomyslně rozdělen na dvě části. U úpatí stály lidské domy - ze dřeva, možná z cihel, ty větší a významnější (hostinec U Skákavého poníka) i z kamene. A na vršku se boulily hobití nory. Ale tím pádem chudáci hobiti, jaké převýšení musely šlapat, aby se dostali domů - svah totiž musel být relativně prudký, jinak by tam nebylo možno zabudovat noru žádnou, natož v takovém množství, o jakém se v knize mluví.
Na jižním svahu Hůreckého kopce zřejmě obyvatelé pěstovali dýmkové koření - Jižní vršek, který ale nebyl rozhodně tak dobré kvality jako dýmkové koření z Jižní čtvrtky, což uznával i sám Máselník, ač jinak byl ve většině věcí pro Hůrku. Mezi Hůrkou a Krajem ostatně odedávna panovala velká řevnivost. Jinak Hůrečtí obdělávali pole a obhospodařovávali lesy.
Na jihovýchodních, mírnějších svazích Hůreckého kopce stál Špalíček - starodávná hobití osada, kde žilo nejvíce hobitů v Hůrecku. Jámy ležely na sever od Velké východní cesty, východně od kopce. A Podlesí se pak ukrývalo v hustém Hustolese.
Celá oblast Hůrecka i s Hustolesem se mohla rozprostírat na území přibližně 300 km2, což je něco mezi rozlohou Prahy a Brna. To není zrovna málo. Ale měření je hodně nepřesné. Autoři Atlasu Středozemě uvádí velikost vlastní Hůrky asi okolo 12 km2. Tato vzdálenost je jen odhadnuta zřejmě podle popisu vzdáleností, kterou hobiti vykonali od brány k hostinci a od hostince k Jižní bráně.
Žádné komentáře:
Okomentovat