Pozdní večer v Imladris

Zde se Vám představí opět dosud neznámý autor.

Původně měla povídka pojednávat o něčem dočista jiném a toto měla být jen předmluva. Ale nakonec se předmluva nějak rozšířila a vznikla kapitolová povídka. Dnes její první část a na Quenatru si časem budete moci přečíst pokračování.

---

25 prosince 3018 T. V.

Pozdní večer v Imladirs

Bilbo stál na cestě před Elrondovým domem a sledoval, jak společenstvo pomalu mizí v houstnoucím šeru. Světla stále ubývalo a na obloze se už mezi řídnoucími mraky začaly objevovat první hvězdy, které se podobnaly droboučkým drahokamům.

Už dávno mu zmizeli z dohledu, ale on tam stále stál a díval se směrem, kterým odešli. Když se s ním loučil, byl plný optimismu a dobré nálady, to vše ho nyní opustilo. Nyní cítil jen pochyby a nejistotu. Přemýšlel, jakou asi mají šanci na úspěch, a jestli ještě někdy uvidí, tu veselou tvař milovaného synovce Froda.

Z jeho chmurných úvah ho náhle vytrhl jasný hlas "Děláš si o něj starosti že?". Bilbo se překvapeně otočil, za ním stál vysoký elf a ustaraně na něj hleděl. "Ano Elrondne velké. Vím, že je jediný, kdo ho může nést, ale byl bych mnohem raději, kdy šel místo něj někdo jiný. Bojím se, že s ním už nesetkám." Elrond pozoroval nešťastného hobita a pokusil se ho povzbudit. "Nevzdávej se naděje Bilbo, když ses ty vydával na cestu k Osamělé hoře, měl jsi jen o trochu lepší vyhlídky, že se vrátíš. Ačkoli sis to nikdy neuvědomil, tak Šmak byl poražen spíše vinnou osudu nebo nepředstavitelného štěstí, než čímkoliv jiným. Před armádou takových jako on ustoupilo i samotné vojsko Valar v poslední bitvě s prvním temným pánem. Nezbývá nám než věřit v osud nebo stejné štěstí" Bilbo se odmlčel, pochyby z jeho srdce nezmizely. Po chvíli váhání je však vyslovil "Ano ale on jde do Mordoru, přímo do země Nepřítele, jak nemám ztrácet naději?"

Elrond místo odpovědi ukázal nad západní obzor, kde se ztrácely poslední paprsky mdlého zimního slunce. Podíval se směrem, kterým ukazovala elfova ruka. Nejdřív neviděl nic, najednou se nad obzorem objevila malinká hvězdička. Byla menší, než všechny ostatní hvězdy, přestože jim byla podobná, něčím se lišila. Její světlo bylo živější, a co víc probouzelo naději, o které jste předtím neměli ani tušení, že ve vás dřímá. Bilbo věděl, na co se dívá, přesto mu to přišlo zvláštní. Už mnohokrát jsem, ji vyděl takhle vycházet, přesto na mě takhle nikdy nepůsobila. Nebo sem si to jenom neuvědomil? To všechno mu letělo hlavou, když tu se les rozezněl písní, oslavující právě tu hvězdu, nebo lépe řečeno toho, kdo ji nese. Během písně se hvězda zvětšovala, až se stala tou nejjasnější v celém oceánu hvězd, právě v tu chvíli zahlédl nejasný tvar lodi, který záhy zmizel, takže si nemohl být jistý. Píseň dozněla, až když jas hvězdy pohasnul a stala se z ní zase jen malá tečka, která pomalu plula oblohou, a nakonec se ztratila z dohledu úplně.

Máte pravdu, odpověděl Bilbo "vždycky je naděje"Elrond se usmál "Jistě světlo mého otce je jedna z posledních věcí, která drží náš lid tady ve Středozemi. Bez jeho světla bychom už dávno odpluli." Náhle se Elrond odmlčel, pohled měl upřený na oblohu a zdálo se, že se ztratil ve vzpomínkách na dávno minulé věky. Bilbo zalapal po dechu, myslil si, že po tak dlouhé době strávené v Roklince už ho nic nepřekvapí, mýlil se, tahle zpráva ho dokonale zaskočila. Když se nad ní zamyslel, najednou mu začalo dávat smysl, proč Aragorn mluvil o drzosti, když tehdy zpíval o Eärendilovi.

Tohle zjištění v něm probudilo netušenou zvědavost a zájem. Věděl, že rušit elfa, který vzpomíná, je krajně neslušné, ale nemohl si pomoct. " Eärendil je váš otec?" Zeptal se. Elrond zamrkal, a otočil se na něj. Otázka ho trochu zaskočila. "Překvapuje mě, že jsi o tom ještě neslyšel. Myslil jsem, že znáš ten příběh lépe, když jsi o něm složil píseň" Bilba ta slova trochu zahanbila, příběh znal jen z elfských písní a z několika rozhovorů které zachytil, když se toulal Roklinkou. Nikdy si ho však nenechal vyprávět, sebral tedy odvahu k další otázce. "Mohl bych slyšet celý příběh? " Elrond souhlasně přikývnul. "Rád ti ho povím, následuj mě prosím dovnitř ke krbu. Už je zima a pro tvoje staré kosti není dobré zůstávat dlouho v chladu."

Když vešli do Síně ohně, byla dle očekávání prázdná. Jediné světlo v místnosti vydával praskající oheň, který hořel ve velkém krbu v čele místnosti. Elrond zamířil ke svému křeslu poblíž krbu a Bilbo ho následoval. Když se oba pohodlně usadili, chvíli jen hleděli do ohně a užívali si jeho teplo. První prolomil ticho Elrond. "Chceš opravdu vyprávět celý příběh, nebo jen jeho část, protože z tvé písně je jasné, že velkou část příběhu už znáš." "Rád bych slyšel něco víc o tom smaragdu, co sebou Eärendil vezl. Do písně jsem ho vložil jen kvůli Aragornovi, ale nikdy jsem nepřišel na to proč. Také bych se chtěl zeptat na něco docela jiného, nikdy předtím jsem nad tím nepřemýšlel, jen mě to teď napadlo. Proč se berylu říká kámen elfů?" Elrond si povzdechl. "Na otázky, které sis vybral, neexistuje jednoduchá odpověď, naštěstí mám chuť vyprávět, tak poslouchej dobře, bude to dlouhý příběh.