Král mrtvých

A mrtví se probouzí.

---

Král mrtvých

Všechno živé prchalo, nebo zešílelo. I stromy a tráva jakoby vadly a věšely listy k zemi, když kráčel kolem. Bylo i nebylo mu to jedno. Sžíravá zášť a lhostejný nezájem ke všemu se v něm mísily jako dvě vlny hnané proti sobě, srážející se za divokého třesku a drtící útes stojící mezi nimi. Byl tu slib krále, že budou znovu povoláni, ale křivopřísežník vidí i ostatní jako věrolomné a přestává doufat.

Nevraživost byla divoká, ale lhostejnost stále sílila. Rok od roku, století za stoletím. Zvláštní - naprosto umrtvující síla, netečná a přesto tak mocná, pohlcující svou nečinností vše, co se jí postaví.

Marnost. Zbytečná marnost, jako vše ostatní.

Jen ostrý plamen závisti vůči živým uprostřed vší té beznaděje stále žhnul a dodával mu strašnou moc. Moc smrti a zmaru. A z útesu, který odolával těm dvěma silám, zbylo nakonec jen zrnko písku, nepříjemně tlačící, jak řasa pod víčkem. Ten tlak ho stále nutil obcházet po tisíckrát poznaných cestách. Před ním i za ním šli jeho věrní souputníci - strach, hrůza a šílenství.

Občas mu zloba skoro způsobovala zvrácené potěšení. Stačilo by jen o málo víc, aby ho to zcela ovládlo. Ne o mnoho víc, než právě to zrnko mu bránilo před zhroucením do úplné nenávisti a chladu.

Noc byla studená, divoký vítr hnal rozervané mraky po půlnočním nebi. Hrozily, že pohltí světlo hvězd i měsíce. Připomínaly mu vinu. Vinu dušenou lhostejností a otrávenou zoufalstvím. I to zrnko mu připomínalo vinu, ale jinak.

Čas kolem něj míjel, staletí zanikala jak prázdná sláma, utichající ozvěna, co nic nového nepřináší.

Zato on přinášel - neštěstí.

Byl pověstí, kterou se strašili lidé pod horami, jeho přítomnost nesneslo žádné zvíře, dokonce ani černí krkavci, mrchožrouti s nečistými zobáky. Jeho druhové na tom byli stejně. Stíny žárlivě střežící své mrtvé stezky, svá prokletá tajemství.

Přiblížil se k místu, kam vedly kroky každé jeho cesty. Malá liška, co omylem zaběhla od své nory až sem do hor, vyděšeně zakňučela a bezhlavě se vrhla ze skalní římsy. Zlomila si vaz.

Nevšímal si toho.

Pohled měl upřený ke kopci s oblým černým kamenem na vrcholku. Takhle z dálky vypadal malý, ale pro něj byl strašný. Znamenal vinu, dluh. Naději už jen stěží.

Mířil k němu, tak, jako nesčíslněkrát předtím.

Vždycky to bylo stejné.

Dnes ne.

Zrnko na dně duše se pohnulo. Neznal ten pocit, neuměl si ho vyložit.

Plamen nenávisti se zachvěl, černá beznaděj o odstín zbledla.

Nevěděl, co to znamená, ani jestli to vůbec něco znamená. Ale po těch věcích beze změny, ho zneklidnila zvláštní předtucha. Vracel se zpátky do Dwimorbergu.

Byl zimní slunovrat roku 3018 Třetího věku.