Drozdovy Vánoce

První povídka do Vánoc ve Středozemi. Letošní ročník projektu odstartujeme povídkou o jistém opeřenci. Protože i zástupci ptačí říše mohou slavit Vánoce. Nevěříte?

---

Drozdovy Vánoce

Slunovrat za dveřmi, hmyzu málo, plžů jakbysmet, bobulí a ovoce jen o pírko víc.

A hosté se začínají slétat! Někdy si říkám, proč my drozdi ten den vlastně slavíme? Nebo alespoň proč jsme se domluvili na oslavě v hejnu? A proč zrovna u mě, na Osamělé hoře? Prý jsem nejbohatší, ty tuny zlata pod zemí a vůbec. Ach jo. I kdybych se náhodou k nějakému zlaťáčku dostal, stejně za něj na dolských předslunovratových trzích žádnou žoužel nekoupím. Snad trochu ovoce, ale v tom případě bych musel platit dopravu a to je další problém. Časy se mění a ptačí řeči ve městě prakticky nikdo nerozumí. A elfové z Lesní říše mi nepomůžou. Už nikdy mi nepomůžou. Prý jsem neměl jejich králi ozobávat z koruny jeřabiny. Jako by jich neměli dost!

Vypadá to bledě. Jestli zas přiletí to hejno kvíčal jak v loni (a kdo je zval?) nezbude široko daleko ani zrnko. Sezobou i to, co jim nepatří a když jim to vyčtu, drze to popřou. Že prý nejsou straky, jenže já vím svoje. To bylo fakt na stěhování!

Někdy vážně uvažuju, že odletím na jih a zůstanu tam. Třeba do Lorienu. Od té doby, co se Galadriel zmenšila, nebo co se jí to přihodilo, už nejsou místní ptáci tak namyšlení, snad by mě mezi sebe vzali. Prý je tam docela fajn, klid a teplo. Tady bývám v zimě zmrzlý jako drozd.

A taky bych byl daleko od některých příbuzných! Třeba od prastýce z horního konce Hvozdu. Je to Drozd Brávník, ale píše se Právník a musím ho oslovovat pane advokáte. Když jsem mu posledně nenapsal na pozvánku JUDr., nepřejte si vědět, jakými výrazy mě častoval! Musel bych polovinu z toho vypípat.

Ale nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Vlezou všude, to je známé, Moria by mohla vyprávět. Ale ať si. Horší je, že slaví prací! Takže konec sváteční atmosféry, klidu a míru. Jen kladiva a buchary až duní celá Hora! Jaká pohoda vládla, když tu spal drak, dráček malá... To byly zlaté časy. A se zásobami mi taky nepomůžou. Prý jsem neměl o hlavu zas jejich krále, Kamenné přilby, rozbíjet šneky. Nechápu, proč mu to vadí? Prý urážka majestátu, či co. Tss. Je to bělořit.

No nic, letos to ještě musím nějak odzpívat. Ale jestli zas přiletí ty kvíčaly, za rok mě tu nikdo nenajde!

Kdosi zaklepal na ulitu u dveří. Mezi listovím se mihla známá tečkovaná náprsenka.

Rozčepýřená chocholka durdícího se drozda rázem splihla.

"Prastrýček Brávník!" pípnul jen v duchu a rozletěl se příbuzného náležitě přivítat.

"Jé strýčku, totiž pane doktore, to jsem rád, že jste přiletěl i letos... tak brzy!", zanotoval úslužně a překvapeně drozd a doufal, že na něm není znát předchozí rozčílení.

"To víš drozde," odpověděl mu host místo pozdravu "nerad bych, aby zas všechny nejlepší větve tak jako loni obsadily kvíčaly. Viděl jsem je pít u jezera, budou tu brzy. A říkej mi pane advokáte a ne pane doktore, nechci, aby si mě někdo pletl s lékařem, nejsem žádný datel!" dodal popuzeně a drozd už věděl, že ani letošní Slunovrat nebude tak klidný, jak by si přál. Ani z daleka!

Kvíčaly přiletěly opravdu zanedlouho. Ten hluk se nesl z pěkné dálky a minutu po minutě narůstal. S každou tou minutou klesala drozdova nálada a rostla v něm obava. Viděli jste někdy útok létajícího ohnivého draka? Tak proti hejnu kvíčal je to hadr! Nejdřív se zatmí slunce, jako by se sbírala bouře. To se právě hejno shromáždilo na nebi nad vaším stromem. Pak se ozve svistot podobný příchodu uragánu (hurikán Kvíčala). To ptáci zmíněný strom zaměřili a vrhli se k němu. Větve se ohnou pod náporem toho množství příchozích a váš dům se otřese od kořenů ke konečkům listů. A pak to propukne. Z desítek či stovek hrdel se ozve takový křik, štěbetání, pískot, pípání, halasení a hartusení, překřikování a nadávání, smích a komentování všeho kolem, až vám dračí řev přijde jak meditační hudba. A rozpálí vás to zaručeně do běla!

Pravda, záleží o jak velké hejno se jedná, ale k drozdovi letos přiletěly snad všechny kvíčaly z Divočiny. To tu nikdy nebylo. Obsadily půl Hory a hlučely bez ohledu na okolí. Drozd se cítil malinký jak šnečí vajíčko. Dávno vzdal nějakou snahu o uvítání. Zjevně o ně nikdo nestál. A kupodivu se nikdo nesháněl ani po něm, ale ani po jídle. Ovšem takové hejno by nenasytil ani ten největší trh v Dolu.

Drozd naznal, že na některé věci opeřenec nestačí, pokrčil křídly, z kamínků sestavil před svým hnízdem nápis ŠEL JSEM DO HVOZDU, CHOVEJTE SE TU JAKO DOMAa zamířil si to zmíněným směrem. V půli cesty uslyšel, jak ho volá prastrýček Brávník.

"Počkej chlapče, letím s tebou, nebo přijdu o zbytek sluchu. Kam prcháš?"

"Za Radagastem do Rhosgobelu" odpověděl ten. "Kdysi mi řekl, že jestli se zas začne rozmáhat zlo, můžu u něj přespat. Vrátím se rozhodně až po svátcích, až tu bude zas jakž takž pokoj" odpípl trochu neslušně drozd a v duchu se omlouval pracujícím trpaslíkům. Už se těšil na ten veselý cinkot kovadlin a uklidňující rytmické dunění z hlubin.

"Odpusť mi drozdíku, že jsem tě při přivítání ani nepozdravil" začal se lísat prastrýček. "Můžu se přidat k tobě? Přimluvíš se u Radagasta za jednu volnou větev pro mě?"

Drozd v duchu musel napočítat deset nejoblíbenějších bobulí, než se zklidnil a mohl jakoby nic odpovědět: "Ale klidně pane advokáte, jen se přidejte, koneckonců jste můj host."

"Víš, nemusíš mi říkat pane advokáte" nečekaně pronesl vděčný příbuzný. "Strýčku Brávníku bude docela stačit."

Když se drozd později v lednu vracel trochu vypasený a s množstvým zásob z Rhosgobelu do vydrancovaného domova, byl spokojený. Krásně prožitý Slunovrat, kvíčaly kdesi v háji a obnovené příbuzenské vztahy! Co chtít víc?