Když píseň dozní

Třezalčina povídka je z těch, kterým Irith říká "na okraji". Tedy pojednává o horizontů událostí, o vypjatých chcvílích, kdy vše tančilo na ostří nože.

---

Když píseň dozní

Opět nastal čas předvánoční. V jeskyních Menegrothu byla tato změna snad ještě patrnější než jinde. Všechny chodby voněly připravovaným cukrovím, síně zářily jasnou červení kuliček cesmíny i bělostí kuliček jmelí a ozvěna všude roznášela veselý zpěv a smích. Protože ani Morgotha by nenapadlo narušit sváteční atmosféru nečekaným útokem, každým dnem se od hranic vracelo více a více bojovníků, kterým jindy povinnosti nedovolovaly navštívit své blízké.

To vše měl Daeron před očima, zatímco se skláněl nad zpola popsaným listem. Bylo tradicí, aby o slavnostní hostině přednesl novou píseň a čest umělce mu velela stvořit ji co nejlépe.

Zamyšleně připojil několik run. Ovšemže by mohl zazpívat, jak ho zrovna verše napadnou. Často tak činil a ony písně nebyly o mnoho horší než jiné. Ale přesto se nemohl nabažit těch chvil, kdy se list zvolna plnil a on mohl na vlastní oči vidět, jak pod jeho rukama roste nové dílo, jež nebude zapomenuto. Melodii už měl, byla příjemně houpavá, ale zároveň vhodná k tanci.

Myslí mu prolétl obraz známé tváře. Oči, proti nimž se hvězdy zdály jen skomírajícími světélky svic. Temný vodopád jejích havraních vlasů. Úsměv rtů barvy růží z královských zahrad. Nejkrásnější z Iluvatarových dětí, to o ní říkali.

Jistě není jediný, kdo sní o její lásce. Kolikrát ho již napadlo, že kdyby krále požádal o její ruku, nebyl by odmítnut. Koneckonců se těšil Thingolově přízni. Navíc teď, po té nemilé záležitosti s tím cizincem, by jistě byla vhodná nabídka k sňatku jen uvítána.

Ne, takhle nesmí přemýšlet. Její štěstí mu leží na srdci víc než jeho vlastní, nemohl by žít s tím, že ji k svatbě přinutil. Ale přesto, kdyby i její srdce pro něj zahořelo…

Vytrhlo ho zaklepání na dveře. Znělo podivně naléhavě, možná až zoufale.

"Vstupte."

V první chvíli ji skoro nepoznal. V její bledé tváři se zračil hluboký smutek a oči se leskly slzami. Nabídl jí křeslo a sám usedl proti ní.

"Daerone," začala, "vždy jsi byl mým přítelem, někým, na koho se mohu obrátit v těžkých chvílích. Mohu ti věřit i nadále?" Třebaže se jí třásly rty, hlas měla pevný.

"Ovšem, má paní. Položil bych za vás svůj život."

Slabě se usmála. "Vím, že se na tebe mohu spolehnout. Musím odtud odejít a prosím o tvou pomoc. Jsi má jediná naděje, příteli."

"Odejít? Teď, v čase svátků?"

"Musím jít za ním. Srdce mě varuje, že je v nebezpečí."

"Stále ten smrtelník, má paní? Vím, láska se neptá, ale… je snad hoden toho, abyste se kvůli němu trápila?"

"Není - li on hoden mé lásky, není nikdo!"

"Odpusťte, paní. Jen… cesta je zrádná. Nepřítel má své síly všude."

"Nenutím tě, abys chodil se mnou. Prosím jen o pomoc při útěku z Menegrothu. Pak zůstaň, jestli ti tak radí srdce."

***

Tady přeci vůbec nejde o mně, běželo mu hlavou, zatímco kráčel ztemnělými chodbami. Záleží mi jen na jejím dobru. Ten člověk zemře tak jako tak, dříve či později, ale ona musí žít. Tudíž vlastně nedělám nic špatného. Ano, slíbil jsem jí, že o tom nikomu neřeknu, ale nechat to jen tak nemohu. Na té cestě by ji nic dobrého nečekalo, takhle bude žít.

Zaklepal na dveře králových komnat. Dosud neulehnul, seděl za svým stolem.

"Prosím, můj drahý pěvče?" oslovil ho.

Nedělám nic špatného. Bude žít.

"Můj králi, mám pro vás důležitou zprávu."

***

Byl u toho, když ji o pár dní později odváděli do stromového vězení. Neplakala, snad už jí došly slzy. V pohledu, který na něj vrhla, nebyla nenávist. Snad smutek? Těžko říci, jen pohled na ni ho bolel. Věděl, že ji navždy ztratil.

Toho roku na slavnosti nezpíval. Ani v dalších letech ne.

Ona píseň zůstala nedokončená.