Vánoce jsou pro všechny

Povídka od dosud neznámé autorky. Která si vybrala sice oblíbenou, ale přesto stále trochu netradiční postavu.

---

Vánoce jsou pro všechny

Horami Ephel Dúath vál štiplavý zimní vítr, když se sluneční kotouč, zahalený temnými mračny, přehoupnul za horizont. Zde, v temných a chladných útrobách ostrých skalisek, vyčkávalo něco zlého, temného a pořádně chlupatého. Vyčkávalo to už delší dobu, netrpělivě přešlapujíc z jedné nohy na druhou, z druhé na třetí, z třetí na čtvrtou a tak dále. A když se to dostalo už po několikáté ke své osmé noze, rozrušeně to zaklepalo klepítky a oklepalo to sebe tenký poprašek sněhu, který se uchytil na jemných chloupcích.

Kde jsou?

Čekalo to. Nebo přesněji, čekala. Odula byla totiž jednou z těch nejstrašlivějších bytostí, které kdy kráčely po Středozemi. A jako taková, věděla moc dobře, co dělalo onen den speciální. Ano, i ty nejhorší stvůry temnot věděly, že byly Vánoce, a co že to vlastně ty Vánoce jsou. O to hůř, byly Vánoce, a ona u sebe zatím neměla ani jednoho vánočního koledníka.

Dokonce vyzdobila i svou síť, která nyní hrála všemi barvami po tom, co na ní Odula s obtížemi rozvěsila všechny pochytané světlušky. Musela přeci myslet i na to, aby neodradila hosty obvykle tísnivou atmosférou své sloje. Nestvůra sice nic proti vyschlým kokonům, temnotě a zatuchlému pachu neměla, ale její hosty, kteří byli s postupem času vzácnější a vzácnější, to většinou odrazovalo.

Ano, ovšem, mohla by místo toho jít terorizovat nedaleký průsmyk Cirith Ungol, doufajíc, že narazí na nějaké veselé orky, mířící do Minas Morgul. Ale Odula nechtěla přijít ani o jednoho možného návštěvníka, který by jí mohl poctít svou přítomností a ochutnat její vánočku, podle vlastního tajného receptu (kouzlem bylo přesně to správné množství skřetích palců - to, aby nebyla vánočka moc hořká, jako se ostatně často stává, když to se skřetími palci přeženete).

Odula si povzdechla. Anebo by to alespoň udělala, kdyby měli obří pavouci schopnost si povzdechnout. Osminohá stvůra byla čím dál tím víc netrpělivá.

A proto okamžitě zaměřila všechny své smysly, když zaznamenala slabé dopadání plochých nohou v jedné z úzkých komor jeskyně.

Hobit?

Rozrušeně si protřepala nohy, které byly probuzeny k životu náhlým adrenalinem, a stáhla se do jednoho z temných zákoutí labyrintů chodeb. Zde vyčkávala, až se k ní původce vyrušení přiblíží natolik, aby ho mohla zabalit do své sítě, což bylo pro Odulu něco jako záživnější alternativa dárku pod stromečkem. Stěžejním rozdílem bylo to, že Odula následně většinou své dárky spořádala i s obalem. Avšak tenhle rok se rozhodla vše změnit. Chtěla mít také ''štědré a veselé Vánoce'', takže si umínila, že si pro tuto příležitost udělá přátele.

Mezitím jejích několik černo černých očí pomalu přecházelo pohledem z jedné stěnu na druhou. Zhodnocovala, na jaké ze stěn se její první návštěvník bude vyjímat nejvíce. Musela samozřejmě vzít v potaz spoustu faktorů, jako dostupnost, vzhled a v neposlední řádě, jakým směrem nešťastníka obrátí, aby se mu neudělalo špatně, až bude ochutnávat vánoční cukroví.

Kroky se rychle přibližovaly.

Odula se připravila k přivítání koledníka. Chloupky se jí naježily nadšením a klepítka radostí zaklepala. S Ungoliant nikdy Vánoce neslavila. Její matka/rodič/cosi byla totiž zatvrzelým odpůrcem jakýchkoliv svátků, a tvrdila, že co se nedá sníst, je k ničemu a nestojí za pozornost. Takže to nejbližší, co kdy měli k Vánocům, bylo, když v horách Ephel Dúath trochu nasněžilo a ona mohla sledovat, jak osamělé sněhové vločky poletují větrem. Ale nikdy žádné pravé Vánoce. Odula stále brala nedostatek dárků a štědrosti ve svém dětství jako křivdu, a při vzpomínce na neexistující Vánoce se jí zamlžil pohled. Z každého oka by jí málem ukanula slza, kdyby si nevzpomněla na možnou návštěvu, která u ní bude každou chvílí.

Nesou dárky? Zeptala se sama sebe a její srdce zaplesalo nadějí.

Ta se ale rychle rozplynula, když se zpoza rohu vynořilo malé vyhublé stvoření a začalo se to rozvážně přibližovat a rozhlížet se všude okolo, po možném nebezpečí. To bledé kostnaté stvoření, by se sice za něco příbuzného hobitovi kdysi označit dalo, ale k hostovi, v kterého Odula doufala měl daleko. Glum, jak se onomu stvoření říkalo, nebyl totiž ani štědrý a ani neuměl zpívat vánoční koledy. To Odula zjistila, když ho jednou slyšela pozpěvovat si v jedné z roklin hor, což Odulu přimělo uvažovat nad tím, zdali by ho neměla raději sníst už jenom z lítosti (nakonec se ale rozhodla proti, když si uvědomila, že by si na něm pravděpodobně vylámala všechna kusadla).

Co chce? Zamyslela se, prohlížejíc si ho zvědavě očima. Doufala, že jí aspoň přišel popřát veselé Vánoce, když už nic jiného.

Glum si jí ale evidentně stále nevšiml, netušíc, že obyvatelka sloje je doma a že by jí stačil jeden skok, a měla by ho ve svých spárech. A právě nad tím pomyšlením se Odule zrodila v hlavě myšlenka, která by jí mohla zařídit přísun patřičnějších hostů, než byl vychrtlý Glum.

A dříve, než si stihl Glum uvědomit co se odehrálo, skočila po něm a už ho táhla zmítajícího se do jedné ze svých sítí.

,,Néé! Nééé!'' začal se Glum ohánět svými dlouhými pařáty ,,nech nás být! My nevěděli, že je paní doma.''

Odula ho zatím stihla pevně přivázat ke své síti, a už si to štrádovala ke své malé skrýši, kde měla uschovanou svou poslední šanci pro případ, že se koledníci neukážou. A mezitím co sebou Glum nešťastně házel a křičel, sebrala nástroje svého plánu pevně do klepítek a vrátila se zpátky k zneklidněnému tvorovi.

,, My už budeme hodňoušcí, přísa…'' zastavil se v polovině své prosby, když spatřil co nestvůra nesla. Chvilku na ní nechápavě koukal, ale pak si uvědomil, co po něm vlastně Odula chce a začal zběsile kývat hlavou a šklebit se ,,ano, ano někam je dáme, jen když nás necháš jít.''

A tak mu Odula přitiskla do volné ruky několik dřevěných cedulí s nápisem cukroví zde a odstřihla Gluma ze sítě. Ten okamžitě vzal cedule (a nohy) na ramena a pelášil chodbičkami zpět na svobodu.

Teď už znovu zbývalo Odule jen čekat.

Uběhlo již několik pavoučích hodin a nikdo stále nikde. Všude po Středozemi již jistě všichni dostali své dárky a nyní se šťastně bavili se svou rodinou a přáteli, mezitím co Odula stále čekala na první návštěvníky.

Štědrovečerní pokrm už dávno vychladl.

Odula zklamaně pokrčila všemi osmi rameny a poklesle se otočila zpět do temných chodeb jeskyně. Nakonec nikdo nepřišel.

A pak se stalo něco, v co už nedoufala. Za sebou uslyšela tiché cupitání tenkých nožek. A pak dalších a dalších. Otočila se a za sebou v zástupu spatřila spousty malých pavoučků, z kterých každý nesl něco sebou. Malou květinku, kamínek či kus prstu nějakého nešťastného skřeta. A Odule se nad tou podívanou rozzářily oči a zahřálo u srdce.

Vánoce jsou konec konců pro každého.