Možná jste si všimli jisté změny v kalendáři, která museka z organizačních důvodů proběhnout. Dvě povídky si tedy vyměnili místa. A dnes se můžete těšit na příběh o velkém králi orlů (již druhý opeřenec letošních Vánoc, všímáte si?), o Gwaihirovi.
Jeden zimní den
Rok se chýlil ke konci. Vánoce se blížily. Bylo to poznat úplně všude. I obloha byla o něco více modrá. Temná, protože slunce už téměř nevylézalo, ale svým způsobem hřejivá i v tak studeném dni.
Gwaihir letěl. Koneckonců, to umí nejlépe. A vzpomínal na všechno hezké, co letos prožil.
Z roklinky se ozýval smích a zpěv jako v jakoukoli roční dobu. Elfové zkrátka vědí, jak žít. Byl vděčný, že s nimi sdílí stejný svět.
Mohutná křídla prořízla mrak, z nějž se začal sypat sníh. A některé vločky se mu zavrtaly do peří.
Hobitům zalézal mráz pod nehty, ale Gwaihirovi nevadil. Mrazivý vzduch jej nadnášel stejně dobře jako kterýkoli jiný.
Do útrob hor, kde se trpaslíci lopotili se svými vynálezy, nepronikl ani jeho orlí zrak. Klepot tisíců kladívek a rachot vozů na dráze však plnil okolí dojmem shonu a nikdy neusínajícího nadšení.
Další mávnutí křídly a další rozlehlý kus země pod ním se posunul. Napříč krajinou se táhly stříbrné stužky zamrzlých řek.
A kdo je to támhle? Tak sám? Gandalf. Na cestě. Odkud a kam nebylo podstatné. Opíraje se o hůl se usmíval do vousů. Dnes nikam nepospíchal.
"Veselé Vánoce!" křikl na něj Gwaihir přes zvedající se vítr.
"Šťastné a veselé!" zavolal v odpověď starý přítel a přidržel si svůj odraný klobouk.
Gwaihir se vrátil na skálu. Svět byl v pořádku. Vše bylo, jak má být. Seděl tu na nejvyšším zasněženém vršku Středozemě a spokojeně hleděl vstříc dalšímu roku.
Krásná povídka, děkuji za ni!
OdpovědětVymazatLíbí se mi ta scéna s mrakem, ze kterého začalo sněžit. A taky konstatování: "Koneckonců, to uměl nejlépe."
Když se zamýšlím nad tím, kde se všude odehrává děj, přijde mi to jako střípky myšlenek uvízlých v jinak čisté mysli - možná tomu tak není a záleželo by na dataci povídky, ale vzhledem k tomu, která všechna plemena jsou zmíněna, mám dojem, že se jedná o průlet nad celým Eriadorem, ale proč ne, koneckonců času je dost, zvlášť když ani Gandalf evidentně nikam nespěchá.
Dějově mi to zapadá někam kolem Hobita - a spíš před něj.
Tak a už mlčím.
Šťastné a veselé!
Musím souhlasit s Neklanem: mohutná křídla prořezávající mrak, z něhož začíná sněžit, je úchvatný obraz! Opravdu.
OdpovědětVymazatCelá povídka na mě dýchá klidem a vděčností - orli jsou koneckonců jedny z mála bytostí ve Středozemi, které se na vše dokáží podívat se skutečným nadhledem.
A obraz Gwaihira, vznášejícího se na Vánoce jen tak, poklidně a šťastně, nad Eriadorem, je silný...
Se vším respektem ke všem válkám, bojům a dramatům na kterých Tolkienovy příběhy stojí, tak vždycky jsem se chtěl projít po Středozemi v čase míru. Jak jsem při čtení putoval s hobity tam a tam, chtělo se mi zastavit a prozkoumat tu krajinu a její obyvatele a všechmo co ta zem obsahuje. Je mi líto, že to ta doba neumožnila. Proto dík za Gwaihirův přelet nad... orlím hnízdem!
OdpovědětVymazatTohle je takové krásně lyrické a tím příjemně jiné než většina dalších povídek.
OdpovědětVymazat