Povídám, povídám pohádku...

Dnes nahlédneme pod roušku entích vánočních tradic.

Povídka je samozřejmě pro vás všechny, ale speciálně bych ji chtěla věnovat Polly. Ty dobře víš proč. ;-)

---

Nad rohanskou plání zuřila velká sněhová bouře. Fangornem se proháněl ledový vítr s takovou silou, jako by se ze všech sil snažil vyvrátit staleté stromy z kořenů, nebo jim alespoň ubrat na počtu větví a šišek. Bylo třeba ochránit to málo mladých stromků, které ve Fangornu rostly. A především - především ukrýt do bezpečí malá enťata, která ještě nebyla tak silná, aby dovedla vichřici vzdorovat (ono držet se země v tak silném větru je někdy práce náročná i pro starší enty, natož pro tu malou drobotinu). Stromovous to věděl. Zburcoval všechny enty z Fangornu (což byl i pro Stromovouse téměř nadentí úkol) a rozdělil je na několik "hlídek". První hlídka měla doprovodit entky a jejich děti na chráněná místa - do Studniční síně a několika dalších, menších úkrytů. Další hlídky měly obejít místa, kde rostla mláďata mezi stromy a vytvořit kolem nich z napadaného sněhu jakousi hradbu, chránící před větrem (trochu připomínala ohrádku, ale to by enti nikdy nepřipustili, znělo to nedůstojně…a taky bylo toto označení o slabiku a půl delší).

Tato ochranná opatření jim zabrala bezmála tři dny. Po celou tu dobu bouře neustávala a útočila na krajinu a les s překvapivou silou. Stromovous pamatoval leccos, a ledasco zažil a přestál. Navzdory tomu si však nyní tento věkovitý ent dělal trochu starosti (ale opravdu jen trochu, dělat si velké starosti totiž bere příliš mnoho času a energie, a to si strážce lesa nemohl v danou chvíli dovolit). Nebál se, že by bouři nepřečkali a že by les neustál její řádění. To ne. Fangorn byl tak prastarý a silný, že ho nemohlo jen tak něco porazit. Ale zítra měla být Velká vánoční noc. Měl začít sváteční čas, na který se, zejména jejich malá enťátka, těšila celý rok. Co si entové počnou, pokud se počasí nezklidní? Jak by mohli dodržet své tradice a obvyklý řád časů svátečních, kdyby zimní bouře nezměnila oblast svého zájmu? Nezbývalo než čekat. Ostatně, pomyslel si starý ent, to je věc, kterou pastýři stromů umí ze všeho nejlépe.

Fangornský les se pomalu probouzel do štědrovečerního rána. Když entky vyšly se svými dětmi ven ze Studniční síně, zůstaly na chvíli oslepeně stát. Zimní bouře byla pryč. Celý les pokrývala vysoká vrstva bělostného sněhu, který jiskřil v záři dopoledního slunce. Všude kolem bylo mrazivé ticho. Ale ve vzduchu bylo něco. Entí děti to cítily nejvíce. To něco byla vůně svátečního dne, napjaté očekávání, spojené s úlevou a radostí z toho, že bouře již přešla a nezanechala za sebou žádné zlé následky. Strážci lesa dobře splnili svou úlohu. Les přečkal třídenní řádění počasí bez újmy. A sváteční dny mohly začít.

Když se večer všichni sešli na tradičním místě vánočních oslav, na palouku u nejvyššího stromu v lese, bylo těžké říct, co září víc. Jestli sněhová pokrývka nebo jiskřičky v očích malých enťátek i větších enťat. Každé z nich se těšilo. Máloco entové milují více než příběhy, dlouhá vyprávění a básně, které nemají konce. Básně, oslavující vše živé. To všechno v naprostém klidu, tichu, zimním přítmí a s mísou speciálního druhu entí polévky.

Palouk byl kolem dokola ozdoben všemi možnými dary lesa a zimní přírody. Nechyběly závěsy z šišek, bobulí a vylisovaného podzimního listí, které enťata sbírala a sušila speciálně pro vánoční výzdobu. Vrcholem všeho byla zvonkohra z rampouchů, kterou rozezvučel sebemenší závan větru a jejíž tiché, jemné zvonění se libě neslo vzduchem a dotvářelo tu pravou sváteční atmosféru.

Když se a palouk dostavil poslední z fangornských entů, Stromovous vzal do náruče nejmenší z entích dětí a postavil se s ním doprostřed shromáždění. Ostatní enťata, menší v náručích entek či entů, se postavila do kruhu kolem něj. Za nimi utvořily kruh entky a v nejširším kruhu kolem všech pak stáli ostatní entové. Nejmladší ent poté vzal do rukou velkou mísu sváteční entí polévky, pozvedl ji nad hlavu a tichem se rozezněl hlas entek a dětí. Zpívaly. Zpívaly píseň, která vyprávěla o všem, co za poslední rok prožily. O tom, co se v lese přihodilo, o každém živém tvorovi, který ve Fangornu žil pod jejich ochranou…a sem tam i o událostech, které se k nim donesly z míst za hranicemi lesa a které se nějak dotýkaly jejich srdcí. Zpívaly píseň vzpomínání a díků. Zpívaly, a mísa entího nápoje putovala z rukou do rukou, nejdříve vnějším kruhem entů, a potom i dovnitř, do vnitřních kruhů. Každý ent se s úsměvem rozhlédl na všechny světové strany. Poté pohlédl k zemi, a nakonec vzhůru k nebi. Tím vzdaly díky a napily se. Každý jen jeden doušek. A přitom jim ten jediný doušek dal sílu a energii na několik dnů…až do konce oslav.

Entky a jejich děti zpívaly bez přestání tři dny. Celou tu dobu se z kruhů nikdo ani nehnul. Jen někteří mladší příslušníci entí rasy se mírně pohupovali do stran. Když třetího dne od začátku oslav dozněla poslední slova písně, shromáždění umlklo. Všechny pohledy, zejména ty dětské, se nyní obracely na Stromovouse. Po čase vzpomínání nastal čas darů. A děti to věděly. Každé z nich čekalo na svůj vlastní, speciální dárek. Však je pro ně také entí tatínci připravovali celý rok. Celý rok každý ent připravoval vánoční dárek pro jedno konkrétní enťátko. Žádný ent nemohl přichystat dárek pro více dětí, proto některým enťatům připravili dárek entí dědečkové. Žádné dva dárky nebyly stejné. Každý, každičký z entí drobotiny měl svůj, jedinečný, jediný vánoční dar. Ale užít si jej mohli všichni. Entím vánočním dárkem byla totiž pohádka. Pohádkový příběh, stvořený každému z entích dětí na míru. První pohádka byla vždy pro to nejmladší enťátko. Poslouchali všichni. A poté další a další a další…

Několik dlouhých dnů entí společenství v poklidné a tiché radosti postávalo na vánočním palouku a poslouchalo pohádky. Každý rok byly jiné. A než se všechny vypověděly, trvalo to dlouho. Velmi dlouho. Tak dlouho, že kdybych vám nějakou z nich měla vyprávět, usnuli byste dřív, než by se skončil začátek. Proto si alespoň navzájem, možná nevědomky tak trochu podle tradice těchto entů, nadělujeme každý rok naše vlastní pohádkové příběhy. A obdarováváme se jimi navzájem. Doufám, že se stejně jako enťátka z Fangornu na tyto příběhy vždy těšíte a budete se z nich těšit ještě dlouho poté, co vyjde Vánoční hvězda. A protože nejen entové rádi vzpomínají, když se vám zasteskne po pohádkách a příbězích, které byly darovány dříve, než jste jim mohli naslouchat nebo než jste byli mezi námi, nebojte se navštívit kroniku těchto pohádek a vrátit se k příběhům, které již jednou byly vyprávěny. Konec konců - příběhy a pohádky nestárnou. Můžeme se z nich těšit stále znovu a znovu. Stejně jako z Vánoc.