Druhý den se věnuje jedné poněkud tradiční "Vánoční" postavě. A to oblíbenému mladšímu synovi správce Gondoru. Po Polly a Jeremiášovi přebrala štafetu Třezalka... jak se vám líbí?
Rodinný kruh
Mrazivé prosincové slunce se odráželo ve sněhu a měnilo tak Bílé město v jeden veliký zářící krystal. Ani po letech ten pohled Faramira nepřestával fascinovat. Kdyby nemyslel na svou důstojnost, jistě by zíral s otevřenou pusou. Zrovna jako jeho syn Elboron, choulící se v sedle před ním.
Po jejich boku jela Eowyn, zářící skoro stejně jako ledové krystalky, nebo tak to alespoň Faramirovi připadalo. Mnohokrát ho již napadlo, že v koňském sedle je jeho manželka nejkrásnější. Přeci jen svou rohanskou krev nezapře.
V ulicích Minas Tirith panoval čilý ruch. Odevšad zazníval smích, volání trhovců a povyk koulujících se dětí. Gondorští muži i ženy dnes chtěli zapomenout na všechny spory i smutky a nešetřili úsměvy ani přáním krásných svátků.
Faramir zastavil koně před velkým domem v horním kruhu města. Ze všech oken sálalo teplé světlo. Sesednul a pomohl dolů i Elboronovi.
"Už jsou tady!" ozval se nadšený výkřik a vzápětí ze dveří vyběhla malá dívenka.
"Teto, že mě zase povozíš?" povykovala, zatímco jí nožky podkluzovaly na sněhu, jak běžela k Eowyn.
Faramir na děvčátko trochu zasněně pohlédl. Ve všech rysech tváře byla Ilsa přesným obrazem své matky. Až na oči, v těch jí zářila odvaha a vznešenost potomků Númenorejců, zrovna jako jejímu otci.
"No to je dost, že jedete! Už jsem se začínal bát, že jste k nám zapomněli cestu," zasmál se muž zčista jasna se objevivší ve dveřích. "Otec už je tady a víš, jak si potrpí na dochvilnost."
"Nikdy se nezmění, co?" opáčil s úsměvem Faramir.
"Tak už pojďte dál. Veselé Vánoce, bratříčku."
***
Faramir se s trhnutím probudil. Zpoza okna pronikalo do pokoje světlo časného zimního rána. Brzy celý dům ožije obvyklým hemžením, ale zatím panoval všude klid.
"Špatné sny?" zeptala se rozespale Eowyn z vedlejšího lůžka. Políbil ji na čelo.
"Spíš naopak," zamumlal a otočil se k ní zády, aby se nemusela dívat, jak mu po tváři stékají slzy.
Aaaaachich :)
OdpovědětVymazatAle ne... to je smutné! Třezalko, vážně se zdokonaluješ v umění lámat čtenářům srdce... ;) Jo, jo, tahle zamyšlení "co mohlo být" jsou ve Středozemi asi to vůbec nejsmutnější.
OdpovědětVymazatJe to krása - a navíc si teď musím představovat Minas Tirith pokryté ledem... a tu epickou námrazu, která k tomu patří.
Těším se na další tvoji povídku. :)
Teda, tak tohle jsem sežral i s navijákem a probudil se teprve zároveň s Faramirem. Jo, samozřejmě že mi bylo jasné, že Boromir v příběhu nemůže reálně figurovat vzhledem k faktu, že Faramir přijíždí do Minas Tirith už s rodinou, taky jsem nepočítal s tím, že tam bude a ani oslovení "bratříčku" mě nepřesvědčilo o tom, že je to on - ale nedal jsem si dost práce s tím, vyšpekulovat za kým to teda jeli dřív, než přišlo rozuzlení.
OdpovědětVymazatTaky se mi líbí, že vlastně celá první část je sen - v podstatě se tímto faktem dá argumentovat úplně proti všem věcným námitkám, které mě k tomu napadly, protože ve snech se tyhle věci takhle prostě dějí.
Díky moc!Pro mě je tady zásadní věta: "Gondorští muži i ženy dnes chtěli zapomenout na všechny spory i smutky..."
Je po válce o Prsten - to je neoddiskutovatelný fakt díky druhé části povídky. Přesto ale stále mezi lidmi existují spory (a smutky). Ale taky vůle je překlenout.
Mně zaujala ta představa Bílého města v bílé krajině (i v Itálii občas sněžívá). Zavřu oči a zkouším si to představit... a nedivím se Faramirovu okouzlení!
OdpovědětVymazat[4]:Znáš píseň Postříbřená? Nevím, ale tipla bych si, že to byla jedna z inspirací pro zasněžené Bílé město
OdpovědětVymazatChudáček Faramir!!!
OdpovědětVymazat