Tom je Pán

Veselé Vánoce všem!

---

Tom je Pán

"Tom je Pán," usmála se Zlatěnka a Frodo dlouze přemýšlel o jejích slovech.

Nevěděl, co to znamená, stejně jako to nevěděl Elrond ani nikdo jiný. Tom byl, zkrátka byl. A byl Pán.

Mnozí pak dumali a uvažovali. Spřádali teorie a plány. Někteří mluvili o jednom z Ainur, jiní mluvili o duchovi místa, personifikaci genia loci. Byli i tací, kteří Toma přirovnávali k samotnému Iluvátarovi a mluvili o něm jako o Stvořiteli a původci všech věcí.

Všichni se mýlili.

Tom byl takové skryté překvapení. Bytost, která neměla jasný původ, která byla, která byla vždy a která představovala prvek nečekaného, divokou kartu v balíčku Středozemě. Tom se nedá svázat, nedá se ničím omezit. Není nikým ani ničím ovládán, stejně jako on nic neovládá. Je to ten, kdo o nás ví všechno a přesto nás má rád. Tom… je.

Existuje mnoho světů. A v každém je taková bytost. Každý svět, každá kultura má svého trochu bláznivého, trochu podivného muže, který je… Pán. Nikdo neví, jak se zrodil, nikdo neví, kam kráčí. Ale možná ani tak nekráčí, jako spíše tancuje, pobíhá či jezdí. Všichni ho známe, všichni o něm víme.

A věděl o něm i Tolkien, když potutelně odložil pero a přisunul si jiný list papíru, z úplně jiného příběhu.

Můžeme ho vidět, jak sedí u osvětleného stolu, na jednom rohu velký stoh papírů. Možná ani nenesou jméno, možná ano. Ale ať je to jakkoliv, my ho známe. Zní "Pán Prstenů". A na druhém rohu se nachází jiná hromádka, menší. Profesor Oxfordské univerzity odloží právě dopsaný list na tu druhou a škodolibě sáhne po první.

"Tom je Pán," zní slova, které pero vykreslí roztřeseným rukopisem po prázdné stránce. Ještě jednou mrkne na hromádku druhou.

Ta, kdyby měla jméno, nesla by název "Dopisy Děda Mráze."

***

Tom Bombadil vstal od stolu a zamířil ven. Věděla, kam jde. Vždycky chodil. Tom byl Pán, Tom byla bytost, která se vyskytovala všude. Tom se smál hlubokým, hrdelním smíchem. Tom rozdával radost. Tom byl prvek nečekaného v materii světa.

Tom Bombadil se oblékl do červeného a vyrazil na svou cestu.

Byl zimní Slunovrat a hobití děti tiskly tváře na mrazem pokrytá skla ve snaze zahlédnout toho, kdo jim, jako každý rok, pokládá za okna ty malé dárečky.