Hobiti na horní Anduině

Den před Štědrým dnem přichází řada na Laisinu povídku o životě hobitů v jejich dávné pravlasti. O hobitce Kopretině a jedné hluboké příhodě.

---

Hobiti na horní Anduině

Tina, celým jménem Kopretina, srdečná a zdatná majitelka pohostinného statku nad Velkou skálou, otevřela oči do šerého úsvitu nejkratšího zimního dne. Dnes si přispala: věděla, že může. Všechno měla hotovo: stoly vydrhnuté, cínové nádobí vycíděné, všechny kouty rozvětvené nory vymetené a vyzdobené kyticemi sušeného kvítí a zimních bobulí. Kanec, který jí poslední léto natropil nepříjemné škody na polích, byl díky laskavosti Hostí zabit a nyní už odpočíval ve sklípku v podobě vepřových hodů; ve druhém sklípku stály mísy její speciality, bramborového salátu; a ve třetím čekalo mnoho druhů cukroví z ořechů, vajec, medu, másla a pšeničné mouky. Že dnes večer nikdo nepřijde? Nevídáno! Budou si to vynahrazovat ještě několik dalších dní. Nikdo nepekl tak dobré cukroví jako ona.

Ne, dnes večer nikdo nepřijde. Jak je rok dlouhý, chodívají všichni sousedé s celými rodinami večer co večer posedět a poklábosit, za pěkného počasí venku na nádvoří, vybaveném stříškami a lavičkami kolem dokola, za chladných dní ve velké síni. Nikdo už nevěděl, kdy si zvykli chodit tak právě sem. Bylo to dobře vžité už za časů jejích prarodičů, avšak nikdo by si asi nedovedl představit dobu, jakkoli dávnou, kdy by se byli schopni obejít bez chvilky té večerní družné přívětivosti. Však také mnozí bez řečí přiložili ruku k dílu, aby bylo při těchto příležitostech co k zakousnutí! Dnes je jediný den v roce, kdy nepřijdou: tradice káže zapálit slunovratový oheň v každém domácím krbu.

Nevadilo jí to. Pravda, bylo trochu smutné, že zůstala vlastně úplně sama. Maminka zemřela už před lety krátce po narození její nejmladší sestry. Od té doby tatínek ztratil polovinu chuti do života a postupně přenechal běh hospodářství v jejích rukou. Letos, když se nejmladší sestra provdala, odešel na odpočinek k ní, blíž ke své původní rodině. Nejspíš se těšil na život s vnoučaty. Zde se jich nedočkal: Tinin muž, stejně zasněný, tichý, nepraktický a nešikovný jako ona byla činorodá, veselá, šikovná a zdatná, měl nešťastnou nehodu krátce po svatbě, když se jí pokusil pomoci s opravou stříšky na nádvoří. Ne že by nebylo dost jiných uchazečů o její ruku - ne že by jí rozum neříkal, že kdyby se provdala podruhé, jistě by to hospodářství prospělo. Ale zatím... kolik už je to let, deset? jedenáct? Ten čas letí jako splašený... zatím prostě nějak nemohla. Pracovala za dva a rozhodnutí v tomto směru odkládala. Lásku potkáš v životě jen jednou.

Ano, mohla by dnešní večer strávit s některou ze svých sester. Jistě by jí všude rádi viděli. A bude tu divně ticho, když přes den nepřijdou žádní pomocníci a večer žádní sousedé. Ale koneckonců, bude na tom i něco svátečního, ne? Jednou za rok snad má právo na trochu sladkého nicnedělání a ticha bez dětského povyku a hlasitého hovoru! A bude-li jí smutno, pobrečí si. Pro maminku, pro muže, pro děti, které se nikdy nenarodily. To se taky sluší a patří!

Zavrtala se hlouběji pod peřinu, aby si ještě chvilinku slastně zdřímla. A jak tak téměř usínala, spokojená a naplněná už jen blaženým vědomím klidu, volného dne a dobře udělané práce, někdo jako by v jejím srdci řekl:

"Mám pro tebe dnes dárek, maličká!"

Hlas! Už tak dávno ho neslyšela!

V ten okamžik se jí vrátily všechny zasuté vzpomínky z dětství. Ano, tehdy spolu často mluvívali - byl všude s ní radoval se spolu s ní z jejích prvních objevů. Později už se to nikdy nevrátilo. Totiž, věděla, že je nějakým způsobem vlastně stále blízko - že je rád, když se jí dobře daří, když pilně pracuje, když jsou u ní hosté šťastní. Ale nemluvili spolu. Od té doby, co umřela maminka, byla stále v jednom kole... Nebyl čas a klid a možná... možná ani nevěděla, co by mu řekla. Byly tu věci, o kterých mluvit nechtěla.

Nezdálo se, že by se ho to dotklo. Ten Hlas byl veselý, svěží, plný radosti z toho, že se ji chystá potěšit... skoro měla pocit, že je zase malou holčičkou a že spolu naposled mluvili včera. A než se stačila vzpamatovat a vymyslet, co by vhodného odpověděla, byl zase pryč - ulétl jako na křídlech nezbedného větru a zanechal ji zmatenou, plně probuzenou a nedá se nic dělat, zvědavou. S lenošením byl konec.

Vstala a oblékla se do svátečního. K bílé košili a rudohnědé vlněné sukni, které nosívala každý den, přidala dnes slavnostní zářivě žlutou kazajku, vyšitou květy v několika odstínech hnědé, a korále z leštěného dřeva. Pak si ustlala, prošla chodbou, nahlédla do všech místností, zda je tam všechno v pořádku, a ukázala se na zápraží.

Kdosi už tam čekal. Silný, vysoký muž - lidi tak vysoké jako tihle noví Hosté Tina dosud nikdy nepotkala. Převyšovali o hodný kus i Horaly, a to bylo co říct! Tento byl nejvyšší a nejstatnější z celé skupiny Hostí, zarostlý mocnými vousy také jako Horalé, podobný ve všem medvědu, jehož jméno nosil. Byl vůdcem celé skupiny a také tím, jehož ruka skolila kance.

"Mám k tobě prosbu, paní Tino," oslovil ji, zdvořilý jako vždycky. "Dnešní večer je pro nás velkým svátkem. Směli bychom rozdělat slunovratový oheň na tvém dvoře?"

Ale ovšem! Hosté, stejně ohleduplní jako hrdí, měli své vlastní chatrné kožené přístřešky a tábořili poněkud stranou na místech, kde z toho nikomu nevznikla žádná škoda. Dokonce ani na společné večery příliš nepřicházeli a přijímali od ní opravdu jen to nejnutnější, co potřebovali k životu. Avšak chtějí-li dnes držet společnou slavnost, jistě pro ně bude její částečně krytý dvůr lepší volbou než úhor pod lesem. Drobně mžilo a sychravý chlad rychle pronikal oblečením.

"Samozřejmě!" odpověděla s důrazem. "A ten kanec přece patří především vám..."

Pousmál se tím svým strohým a zachmuřeným, a přece srdečným způsobem.

"Ten kanec byl dar, paní Tino," odvětil. "A my stejně nebudeme jíst - alespoň ne až do rozžehnutí Ohně."

Kromě běžné práce tedy Tina slavnostně prostřela ve velké síni - z těch pár slov ohledně zvyklostí Hostí sice nebyla příliš moudrá, ale trocha jídla se může vždycky hodit - a většinu odpoledne strávila ve stájích. Její domácí zvířata - poníci, ovce i skot drobného horského plemene - měli vyhrazeno několik prostorných nor po stranách dvora, ústících na pastviny. Nory byly stejně pečlivě hloubené jako její vlastní a stejně čistě obložené keramickými dlaždicemi, jež patřily mezi mnohé cennosti, jimiž se za potraviny odvděčovali Horalé. Zvířata samosebou vycházela na pastviny i dál podle vlastního uvážení, ale za chladných a deštivých dní a pro ochranu v noci nory vyhledávala ráda. Sama si v nich udržovala čistotu a sama si nanosila i slámu na spaní, Tina však přesto denně přišla, porozprávěla s nimi a podívala se, zda něco nepotřebují. Byli to její přátelé a věděla, že jí dobře rozumí, i když neodpovídají slovy. Dnes také každému přinesla nějakou tu mrkev nebo jablíčko na zub, jak se ve slavnostní den patřilo.

S večerem začali přicházet Hosté. Každý ji zdvořile pozdravil, ale mimo to nepromluvili ani slovo, jen se mlčky rozesadili pod stříšky, velmi vážní. Tina, která si nedovedla představit, že by zůstala bez večeře, ale nechtěla je uvádět do rozpaků, skromně pojedla už před jejich příchodem a nyní si nebyla jista, co dělat. Chvílemi postávala na zápraží, chvílemi ji chlad zahnal ke krbu, ale pak ji zase zvědavost přitáhla k nim.

Zešeřilo se a náhodnou průrvou mezi mraky mlžně zablikala první hvězda. Tu Hosté povstali. Ženy s dětmi zůstaly pod stříškami, ale muži vyšli ven a rozestoupili se pod širým nebem, v chladu a mokru kolem vyhaslého ohniště. Pak začali zpívat.

Míjela hodina za hodinou. Chvílemi se spustil déšť, chvílemi mraky rozehnal studený vítr, ale nikdo si toho nevšímal. I Tina přestala odbíhat a zapomněla i přikládat - stála na zápraží zachumlaná do vlněného šátku, bez hnutí. Píseň sílila a všechny je úplně pohltila.

Neměla slova. Tina už věděla, že Hosté nejsou příliš hovorní a odměřují slova neobyčejně střídmě. Chvílemi jí i připadalo, že především nechtějí mluvit o sobě - že v sobě nesou cosi, na co by nejraději zapomněli. Nyní si tím byla jista. Bylo tu cosi - cosi, pro co by neměla slov, i kdyby bylo dovoleno o tom mluvit - jakési těžké, temné břemeno jejich srdcí, a dnes byl jediný den, kdy mu dovolili proniknout na povrch, a píseň beze slov jediný způsob, jakým to směli vyjádřit. Byl to žal, nesmírná, hluboká bolest, a víc... Tina to neuměla pojmenovat, ale dobře to znala, i když ne v takové síle: bylo to to, co cítila ve chvílích, kdy přemýšlela nad tím, že svému muži nikdy neměla dovolit opravovat tu střechu.

Možná plakala. Možná plakalo jen její srdce a ty chladné kapky na jejích tvářích zavinil déšť, závanem větru zahnaný na zápraží. Nevěděla. Necítila hlad, zimu ani únavu. Byla jen píseň, píseň a ona. Jen píseň, o které by nebyla mohla říct, že je krásná, naopak, nikdy by nebyla pomyslela, uprostřed veselých, bezstarostných popěvků svého lidu, jak strašlivá může píseň být. A přece věděla, že ji potřebuje, jako stromy a pole potřebují zimu, aby mohly rozkvést do jara.

Plynula noc. Píseň zesílila k nesmírné mohutnosti a pozvolna zase slábla, až se vytratila do ticha. Chvíli bylo slyšet jen šumění větru a deště. Pak křísl křemen o kov a zaplálo světélko, jak Medvěd obratně rozfoukával jiskřičku do plamene. Hosté, jeden po druhém, přistupovali k ohništi a každý přiložil jedno polínko na hranici. První plamínek podpálil chrastí v jejím středu a chrastí, uchované pod stříškou až do této chvíle, vesele vzplálo. Tváře Hostí se červeně vyrýsovaly ze tmy.

"Uprostřed nejhlubší noci se rodí nové světlo," pronesl Medvěd zvučně. "Stále je naděje."

To byla jediná slova, která zazněla. Vystřídala je opět píseň beze slov, ale už jiná než dřív: píseň světla a nového života. A Tina dál mlčky naslouchala, stržena její krásou, a cítila se jako zamrzlá horská studánka, které se dotklo jaro: ledy, které prve s bolestí pukaly, nyní odplavuje nezkrotná jarní voda. Plameny jásavě šlehaly do výše a ona věděla, že teď už nejsou věci, o nichž by s Hlasem nedokázala mluvit.

Cítila... ano, cítila dokonce, že už by uměla přijmout nového muže a dát život dětem, které budou pečovat o pohostinný statek, až tu ona už nebude.

Pak se píseň pozvolna rozplynula ve zlaté světlo a teplo, které je v hojnosti zalévalo, a hovor se konečně rozproudil a ona se osmělila pozvat Hosty k prostřenému stolu.