Pohádka o půlčících

Jako loni, i dnes dávám na Dušičky takovou speciální povídku. Předtím to bylo Až odejdeme..., teď mírně hororová Pohádka o půlčících. Pohádka to opravdu není, takže opatrně. Ale není to ani nijak krvavé. Spíš... možná trochu smutné.

A o čem to je? Eomer potkává tři pronásledovatele a diví se, proč se ženou mílemi opuštěné krajiny. Dokud mu Gimli neřekne, koho vlastně pronásledují a koho se snaží zachránit. Eomer vzpomíná...

---

"Hobiti?" řekl Eomer. "Co jsou zač? To jméno mi zní zvláštně."

"Zvláštní jméno pro zvláštní lid," řekl Gimli. "Ale velmi nám na nich záleží. Zdá se, že jste v Rohanu slyšeli slova, která znepokojila Minas Tirith. Mluvilo se tam o půlčíkovi. Tihle hobiti jsou půlčíci."

"Půlčíci!" zasmál se jezdec vedle Eomera. "Půlčíci. Ale to je přece jen malý nárůdek ze starých severských písní a z pohádek pro děti. Chodíme pověstmi, anebo po zelené zemi za denního světla?"

***

"Tati, budeš mi vyprávět pohádku? Na dobrou noc. Prosím!" zakňučela malá Eowyn a zatahala svého otce za lem roucha.

"Pohádku? Ale vždyť už všechny ty hezké musíš znát nazpaměť?"

"Tak nám vyprávěj nějakou ošklivou!" rozhodl Eomer a pověsil se za z druhé strany.

Eomund se zasmál. "Nějakou ošklivou? Ošklivé neznám, znám jen strašidelné."

"Řekni nám nějakou strašidelnou, my to mamince nepovíme!" zajásal Eomer.

"Opravdu? A nebudete se v noci bát? Co, Eowyn?"

Eowyn sice trochu zbledla, ale když se podívala na bratrův rozjařený úsměv, obličej jí naplnilo odhodlání. Přece nedá před svým starším a táááák otravným bratrem najevo, že se bojí nějakých báchorek!

"Ne! Určitě ne. Jen nám ji řekni."

"Tak dobře", svolil otec. Přeci jen, pomyslel si, děti by se měly trochu otužit. "Budu vám vyprávět pohádku, která se v našem rodě předává z generace na generaci. Můj otec ji vyprávěl mně, váš dědeček zase jemu a teď ji budu vyprávět já vám. A měli byste vědět, že to není jen tak obyčejná pohádka. Všechno co vám řeknu je totiž čirá pravda."

Eomer obrátil oči v sloup a zašklebil se.

"Ne, je to pravda," řekl s povytaženým obočím. Opravdu se to stalo."

"A jak se ta pohádka jmenuje?" chtěla vědět Eowyn.

"Je to pohádka… pohádka o půlčících," řekl Eomund tajemně a zvedl se, aby přes děti přehodil deku. "Půlčíci? Co to je, půlčíci?" vyjekl Eomer a nechal se přikrýt.

Eomund si sedl na okraj jejich postele. "Půlčíci byli malí lidé, skřítci, kteří žili na břehu Anduiny tam, kde bydleli i naši předkové. Říká se, že tam byli odnepaměti, ale nikdo o nich moc nevěděl. Můj otec mi vyprávěl, že prý žili v děrách v zemi a jezdili na malých lodičkách po Anduině a lovili ryby. Byli prý ještě menší než trpaslíci a chodili bosi."

"Byli? Chodili? To už tam nejsou? Co se s nimi stalo?" vyzvídala Eowyn.

"Ano, už tam nejsou. Zemřeli. Všichni. A o tom, jak se to stalo, je tahle pohádka."

Eomund se zahleděl do plamenů ohně v krbu a konečně začal vyprávět.

"Jak už jsem říkal, před dávnými a dávnými časy žili na březích Anduiny malí skřítci, půlčíci. Lidí se báli a nikdy se s nimi moc nepřátelili. A pak, když začalo proudit zlo do Temného hvozdu, odešli. Vzali si všechny své věci a odešli přes Mlžné hory pryč, do bezpečí. A tak všechny naše zprávy o nich skončily. Nevíme, co se s nimi stalo, ani kam šli a nikdo je už neviděl. Ale za nějakých čas se najednou jedna skupina půlčíků vrátila a znovu se usadila na Kosatcových polích. Naši předkové tam žili vedle nich a vlastně se s nimi vůbec nevídali. Jen sem tam zahlédli lodičku na řece, nebo při vyjížďkách zahlédli jejich zvláštní obydlí, ale to bylo všechno. Půlčíci se totiž nikdy nenechali vidět, když nechtěli. Byli tak trochu kouzelní, vždycky když se blížil nějaký člověk, udělali kouzlo a zmizeli. Tak se stalo, že Rohirové pomalu přestali věřit, že vůbec existují a pokládali je jen za představy jejich zjitřené mysli."

Eomer se posupně zachechtal, a Eowyn ho zpražila pohledem.

"Vyprávěj dál," škemrala.

"Až jednoho dne projížděl váš praprapra a ještě mockrát pra dědeček kolem řeky, byl tam se svými lidmi na lovu. Dojel až ke Kosatcovým polím, když se před ním haluze lesa otevřely a on uviděl řeku a malé okrouhlé domečky u ní. Vzpomněl si na půlčíky, na to, jak tady žijí a loví ryby na lodičkách uprostřed řeky a pomyslel si, že tohle určitě musí být vesnice těch zvláštních skřítků. On i jeho lidé tedy nechali své koně stát na kraji lesa a pěšky se vydali do vesničky. Bylo tam několik domků s kulatými dveřmi a okenicemi, ale i hodně obydlí zabudovaných v samotném kopci na břehu řeky. Ale všechna vypadala opuštěně a zašle. Dveře byly vyvrácené z pantů, okna rozbitá a sítě na ryby, které visely na dřevěných kůlech nedaleko, potrhané. Erling, jak se pán Rohirů a váš předek nazýval, nařídil svým lidem, aby vesnici prohledali, jestli tady nenajdou známky toho, proč byla, sice nedávno ale byla, opuštěná. Sám se šel podívat ke břehu řeky. Ke kůlům tam byly přivázané zaprášené loďky i s pádly připravenými k použití. Kolem celé scény - říční nivy s lodičkami - se vznášel neurčitě modravý opar, který, a tím si byl Erling jistý, nevěštil nic dobrého. To místo bylo zlé. Jako kdyby nad celou vesnicí visela nějaká strašlivá kletba.

Erling se ale nebál a vydal se podél řeky dál, až na konec vsi. A tam na vystouplé plošině říčního nánosu objevil kamenné mohyly. Desítky maličkatých oblázkových mohylek. Některé staré a vysoké, ale mnoho jich bylo nedávných a nízkých. Jako by živých už bylo méně než mrtvých a nezbývaly jim ani síly na to své zemřelé důstojně uložit. Erling se otřásl. Cítil zlo.

"Pane, našli jsme nějakou ženu. Starou ženu. V největší z těch děr v břehu," ozval se hlas Heola, Erlingova přítele a pobočníka a vytrhl Erlinga z chmurného zadumání.

"Starou ženu? A nikoho jiného?"

"Ne, jen ji."

"Dobrá, půjdu se tam podívat," řekl Erling a šel. Cestou minul dvůr a stáje, kde půlčíci chovali dobytek. Nic tam nebylo. Jen u prázdného žlebu v rohu zahlédl Erling kost. Lebku malého zvířete, možná poníka."

Eowyn se otřásla.

"Opravdu mám pokračovat?" zeptal se Eomund s výrazem Já-jsem-vám-to-říkal.

"Ano!" dychtivě přikývl Eomer. "Konečně to začíná být zajímavé!"

"Heol Erlinga dovedl až k polootevřeným, zeleným okrouhlým dveřím na stráni kopce a ukázal dovnitř. Erling sklonil hlavu a vešel. Za dveřmi se rozkládala dřevem obložená chodba, které vedla dál do hloubi kopce a do stran z ní vybočovaly dveře, vedoucí do pokojů. Erling jedny otevřel a podíval se dál. Byla to zřejmě kuchyně. Kdysi docela hezká a útulná, ovšem teď bylo nádobí zaprášené, v lavoru se kupily neumyté talíře a nad vším čpěl pach zkaženého jídla. Erling vycouval zpět do chodby, když tu uslyšel hlas.

"To jsi ty, Smeagole?"

Stařičký, roztřesený hlas, vycházel z druhého pokoje napravo.

To musí být ta žena, pomyslel si Erling, otočil knoflíkem kliky a vešel dovnitř.

"Přeji dobrého dne, jsem Erling, pán Rohirů," řekl maličko nejistě a zadíval se na bělovlasou ženušku, ležící na špinavé posteli.

"Ty jsi velký člověk?" zeptala se žena a zamžourala na něj slepýma očima.

"Asi ano, nejsem půlčík," odpověděl Erling a přemýšlel, co je to za zvláštní označení - "velký člověk":

"Ach tak. A proč jsi tady?"

"Narazil jsem na vaši vesnici náhodou, když jsem byl na lovu. Byla liduprázdná a vypadala opuštěná, tak jsem se šel se svými lidmi podívat, co se tady stalo, proč jste odešli."

"Odešli…," zašeptala žena. "Pár jich odešlo. Kdoví, kde našli smrt?"

"Prosím?" zeptal se zmateně Erling.

"Jsme prokletí, víte? Všichni jsme prokletí," naklonila se k němu spiklenecky žena a Erlingovy bylo jasné, že to nemá v hlavě v pořádku. Ale umínil si, že z ní zkusí dostat, co se tady stalo za katastrofu.

"A, bohužel ještě neznám vaše jméno, mohla byste mi říct, co se tady stalo? Kdo vás proklel?" otázal se Erling s důrazem na dotaz ohledně jejího jména.

"Říkej mi Bábo, všichni mi tak říkali," důvěrně na něj kývla. "Byla jsem totiž hlavou našeho rodu. Byli jsme poslední, poslední kdo zůstal tady, v našem prastarém domově. My, kdo jsme se vrátili. My, kdo náš domov nezradili. Ne jako oni, ostatní. My, poslední rodina žijící na břehu Velké Řeky, tak jako vždycky předtím. Já nás vedla. Já nám velela. Já byla nejstarší a nejmoudřejší z rodiny. On byl můj vnuk, víš?" změnila najednou téma.

Tvář se jí zkřivila hněvem.

"Můj nejoblíbenější vnuk, Smeagol. Vždycky byl ke mně moc milý. Ne uctivý, to ne. Ale byla s ním legrace. Učil mě vysávat vejce!" dodala pyšně.

"Byl to syn mé prostřední dcery, která si vzala prasynovce mého otce. Můj nejstarší vnuk… Smeagola jsem měla opravdu ráda, jenže se pak zkazil. Jednou, zrovna měl narozeniny, dala jsem mu moc hezkou sponu, byl se svým bratrancem Deagolem rybařit. Deagola jsem nikdy moc v oblibě neměla. Byl to můj vnuk přes koleno a nezdědil ani kapku té správné krve. Pořád se bál a byl dost hloupý. Byli spolu rybařit, ale zpátky se vrátil jen Smeagol. Tvrdil, že Deagol spadl do vody a utopil se. A tak divně se šklebil. A pak začal být zlý. Plížil se ve stínech, kradl, pomlouval a vyzvídal tajnosti, ze kterých pak měl potěšení. Chudák Blatěnka, zničil jí manželství. Zemřela," poslední slovo řekla s takovou intonací, že se Erling vůbec neodvažoval hádat, jak se to stalo.

"Lidi na mě začali naléhat, ať ho vyženu, že jen škodí, ať pozná, zač je toho loket. Nejdřív jsem nechtěla, přeci jen by to mé prostřední dceři, jeho matce, zlomilo srdce, ale pak už to bylo nevyhnutelné. On byl opravdu zlý. Dokonce pak i přestal mluvit, Dělal jen takové divné zvuky, znělo to jako glum. Začali jsme mu říkat Glum."

Přepadl ji náhlý záchvat kašle. Erling se zvedl, aby jí donesl vodu, ale Bába jen mávla rukou. "Vyhnali jsme ho. Odvlekli jsme ho do kopců a nakázali mu, aby šel pryč a už se nevracel. Nikdy. A on šel. Odešel, zmizel. Asi zemřel někde v temné sluji, jak mu patřilo. Odporný Glum."

Bábě se začaly zavírat oči.

"A to je všechno? Jen odešel? Glum odešel?" zeptal se Erling.

"On nás proklel, to jsem ti neřekla?" podivila se Bába a otevřela oči.

"Když odcházel, když byl vyhnán, vytáhl z kapsy nějakou věc, malou zlatou tretku, říkal tomu Miláček, a proklel nás. Proklel celou vesnici, aby všichni postupně zemřeli, aby chřadli a uvadali. Aby se ryby vyhýbaly naším sítím a dobytek stihl mor. Aby byla naše pole spálena a domy zničeny. A já, řekl, zůstanu poslední. Budu se dívat na smrt všech a až poslední odejde, teprve pak, po dlouhé době mi bude dovoleno zemřít. Všechny nás proklel. Tohle místo proklel. Číhá tu smrt. SMRT!"

Erling s sebou trhl. Stařenka nyní vypadala zoufale a vyčerpaně.

"A pak… se to stalo. Nejdřív přišla krutá zima, půlka dobytku nám umrzla a před deset starců zemřelo. Postavili jsme jim velké mohyly. Léto bylo bez vody, úroda nám zvadla a pole seschla. Byl hlad a ryb málo, zemřeli všichni starší a nemocní. Další mohyly na hřbitově. Další rok přišel mor a skoro všechen dobytek zahubil. Zemřely i novorozenci a nejmenší děti. Nejmenší mohyly byly navršeny. Kruté bouře a lijavce nám poničily domy, byl hladomor. Přes dvacet mohyl, docela maličkých. Lidé už byli naprosto zoufalí, zbývala jen hrstka. Polovina se vypravila pryč. Odešli hledat život. Kde je jim konec? Kdo ví? Asi pomřeli cestou. A zbytek zemřel tady. Nemoci, hlad, nehody. Poslední mohyly byly navršeny. Už jsme neměli síly ani důstojně pohřbít naše mrtvé. Poslední mohylu jsem skládala já sama. Pro svou prostřední dceru. Ta zůstala poslední. Před několika dny na ni v lese padl strom."

Z jejího vyprávění běhal Erlingovi mráz po zádech. Taková hrůza…

"Zůstala jsem já, už jen já. Poslední oběť kletby."

Erling se k ní naklonil.

Rozkašlala se. Pak se na něj podívala. "Ale hošku, řeknu ti jedno. Tohle není konec. My půlčíci máme tvrdý kořínek. Ti co kdysi odešli, tam někde na západě pořád žijí, vím to. Tohle není náš konec. A třeba se jednoho dne objeví nějaký půlčík, který nás pomstí. Který ukáže půlčíky světu. Který předvede Glumovi, drahouškovi Smeagolovi, že ještě nejsme všichni…" řekla s jiskrou v oku, ale najednou ztuhla.

"…mrtví," zašeptala a oči se jí zavřely. Naposledy.

Erling ji odnesl a sám pohřbil pod mohylu, poslední maličkou mohylu v těch krajích.

Časem se domečky v březích řeky zavalily, dřevo zpuchřelo a rozpadlo se. Sítě odvál vítr a mohyly čas. A nakonec změnila řeka koryto a zahladila poslední známky po prokleté vesnici malých skřítků. A od té doby už nikdo nikdy žádného takové skřítka, půlčíka, neviděl."

"A tati? Žijou ještě? Žijou tam na západě? Jejich příbuzní, co odešli?" zeptal se Eomer.

Eowyn konečně vystrčila hlavu zpod deky. Ne že by se bála, to ne! Jen… pro jistotu.

"Kdo ví? Třeba ano. A třeba se opravdu jednoho dne nějaký půlčík objeví a zachrání svět!" řekl Eomund ve vtipu .

"Tomu nevěřím!" vyprskl Eomer. Je to jen pohádka! A vsadil bych se, že je to stejně celé vymyšlené.

"Jak myslíš, synu, třeba jednoho dne poznáš, jak strašně se mýlíš," uzavřel Eomund a zvedl se podruhé přiložit do krbu.