Japonsko - část 1.

Japonsko, země rozkvetlých sakur a vycházejícího slunce, domovina anime a mangy a místo, kde se jí syrové ryby. Přesně tam jsem byla o prázdninách. A co, že jsem tam dělala? Jela jsem na celosvětový skautský sraz. Ano, i něco takového jako být skaut má občas své výhody.

Bylo to neskutečné, nezapomenutelné a s jedinečnou atmosférou. Třicet pět tisíc lidí z celého světa žilo dvanáct dní pohromadě v absolutním míru (no dobrá, pár konfliktů přece jen nastalo, hlavně když někdo předbíhal ve frontě na záchod…), toleranci a přátelství.

Máte pravdu, takovýhle sluníčkový popis vám stejně nic neřekne, radši popíšu všechno přesně tak, jak se to doopravdy stalo.

---

Ještě obecné info, abyste se hned ze začátku pokud možno neztráceli v termínech. Jamboree se koná každé čtyři roky a jako účastník tam můžete jet, pokud vám je v tu dobu mezi 14 a 18 lety. Letos tam z České republiky jelo 300 lidí. 200 účastníků a 100 dospělých, kteří se starali o bezproblémový průběh akce. Těch 200 lidí bylo v 5 oddílech po čtyřiceti lidech. Každý oddíl se navíc dělil na čtyři patroly sestávající z devíti dětí a jednoho vedoucího.

Z mého oddílu nás tam jelo pět: já, Karkulka (moje spolubydlící ve stanu), Natka, Ťapka a Kamzík (všechno to jsou holky, holt přezdívky jsou někdy matoucí). A pak ještě náš vedoucí, který ale byl u IST, proto jsme ho moc neviděly. Potom tam byli ještě tři kluci z našeho střediska: Šerif, Marek a Bůvol. Do patrol byly holky z oddílu dané po dvou, jen já jsem vyfasovala patrolu s Bůvolem a Šerifem, což jsou kluci, které moc nemusím...

Neděle 26. Července

Po zběsilém dobalování věcí a kontrolování dokladů jsme se konečně vydali směrem na letiště. Při odchodu z domovních dveří se mi dokonce povedlo z otce vymámit, jestli pojedeme autem nebo městskou hromadnou dopravou. To byla totiž celkem důležitá informace, kdybychom jeli MHD, tak by to znamenalo, že nejzazší možná chvíle k odchodu z domu nastala přibližně před hodinou. Naštěstí jsme jeli autem, jinak bych to letadlo asi nestihla. Takže jsme se po krátkém dohadování všichni vykrámovali z bytu a odešli směrem k autu. Tedy, 'všichni vykrámovali' znamenalo, že já jsem nesla svůj velký batoh, táta nesl malý batoh a mamka zamykala.

Nakonec jsme i trefili na letiště a k prvnímu terminálu. Ale parkoviště nikde. Když jsme objevili ceduli Parking a jeli podle šipky, tak jsme dokola objeli celý barák, abychom zjistili, že vjezd byl hned za tou šipkou. Nezbylo nám nic jiného, než se zkusit vymotat a znovu objevit tu ceduli. Asi jsme vypadali opravdu zoufale, protože nás předjelo auto, které zběsile blikalo a jelo pomalu k výjezdu z toho bludiště. Na druhý pokus se nám tedy podařilo zaparkovat a pak už jen stačilo objevit místo srazu. Cestou jsem v cizím autě uviděla jednoho kluka, který měl jet se mnou ve skupině, a začala jsem mu zuřivě mávat. To auto rychle odjelo pryč.

Vlezli jsme na terminál jedna a hledali kavárnu, před kterou byl sraz. Fajn, byla tam dvakrát. Tak jsme si stoupli přesně mezi ně a čekali na další exoty s batohem a šátkem na krku. Naštěstí nám to zlehčoval fakt, že na sobě všichni měli stejná trička.

Konečně jsme se všichni sešli, odevzdali potřebné doklady a rodiče se rozloučili se svými dítky. Mám dojem, že převládalo všeobecné veselí. Většina dětí byla ráda, že je rodiče přestanou peskovat a rodiče byli rádi, že ty haranty budou mít na chvíli pryč z domu.

Naposledy jsem letěla letadlem asi ve čtyřech, jediné, co si z toho pamatuji, je to, jak mi mamka dává žvýkačku. Takže bylo všechno pro mě nové. Hrozná fronta, vyzvednutí letenky s příkazem, že ji doopravdy nesmím ztratit, odevzdávání batohů a neustálé příchody k přepážkám. Bylo to vtipné, protože ta holka vedle mě se taky bála a nevěděla, co má dělat, takže vždycky poslala k té přepážce napřed mě. Ale moje strategie 'zamumlej pozdrav, podej jim pas, letenku a usměj se' většinou zafungovala. V těch nejtěžších případech, kdy na mě chrlili spoustu cizích slov, stačilo jen vytřeštit oči a zatvářit se zoufale, pak se to většinou vyřešilo samo.

Vlez do letadla byl jako zkouška odvahy. Ale i to se nakonec podařilo a zanedlouho jsem seděla na svém místě. V hlavě se mi přehrával začátek seriálu Ztraceni. Stalo se tam totiž, že jejich letadlo ztroskotalo na neznámém ostrově a že to přežili lidé hlavně z přední části letadla. Super, seděla jsem v úplně poslední řadě… Ale jelikož píšu tenhle deník, tak je celkem jasné, že jsem přežila.

Nebudu vás zatěžovat nudnými informacemi a přejdu hned k našemu přestupu v Londýně. Hned, jak jsme vylezli z letadla, tak nás uvítala bezpečnostní kontrola, což nechápu. Pravidla jsou na všech letištích stejná nebo alespoň hodně podobná, takže stejně bychom nic závadného s sebou mít nemohli. Angličané to zřejmě vidí jinak.

A jelikož byli také velmi milí, tak nám odmítli sdělit místo, odkud nám to letadlo poletí, ihned. Proto jsme museli projít celou halou terminálu 5 (která je mimochodem velká jako koza), tam čtyři hodiny počkat a teprve pak jsme mohli zjistit, kam se máme odebrat počkat tu poslední hodinu.

Již po obdržení letenky jeden kluk začal jásat, prý, že poletíme letadlem Boing 777 a to že je naprosto super. Fajn, jediný, co o tom vím je, že boing je slovo, kterému se s Irith smějeme. Nicméně letadlo bylo taky velké jako koza (10 sedadel v jedné řadě a těch řad tam bylo asi 60) a bylo plné japonských letušek, které se neustále ukláněly a děkovaly vám. Hlavně, když se jim dostalo takové pocty, že vám směly vyhodit odpadky.

Cesta byla dlouhá ovšem celkem příjemná. Měli jsme totiž k dispozici takový displej plný nahraných filmů. Jenže byly v angličtině (pokud jste měli štěstí a nevybrali jste si ten, který byl jen japonsky a korejsky), ale mám dojem, že jsem alespoň část z nich pochopila. Nemohla jsem samozřejmě vynechat Karlíka a továrnu na čokoládu, kde jsem Sarumana poznala okamžitě, jakmile se dostavil na scénu.

A najednou nám donesli jídlo! Bylo toho hrozně moc, dokonce se něco i dalo jíst. A pak to přišlo… po večeři nám totiž přinesli zmrzlinu. A ne jen tak ledajakou, ale zmrzlinu Hagen Dasz! Do té doby jsem ji znala jen z vyprávění, přesněji odtud a stala se pro mě legendou. A tady jsem ji mohla konečně ochutnat naživo.

Po deseti hodinách nastalo přistání v Tokyu. Tam se nás ujala Japonka a dala nám papír ohledně imigrace, který jsme měli vyplnit. Na třetí pokus se to zdařilo. Poprvé jsme totiž nepochopili, že ten papír má i druhou stranu a pak jsme ještě byli seřvání, že to kontaktní telefonní číslo k pobytu a adresa pobytu spolu nesedí. Museli jsme seřvat Japonku, že jiné číslo nemáme a že nám uletí letadlo. Na to zareagovala okamžitě a dovedl nás k zavazadlům. V Japonsku mají totiž takový pěkný zvyk, že si ty zavazadla vyzvednou a pak je znovu odevzdají. Jenže obvykle jim ta zavazadla přijedou… Nám se jedno málem ztratilo, jen díky otravující Japonce a jejímu zásahu se nám povedlo přiběhnout na správné místo tři minuty před tím, než měl jet autobus, který nás odvezl na jiný terminál. Z Tokya jsme totiž museli vydržet ještě jeden hodinový let, do Osaky.

Já vím, kvalita špatná, ale co byste chtěli, v tom šoku to lépe vyfotit nešlo...

Tam si nás hned vyzvedli místní skauti, usadili nás na ulici před autobusové nádraží a s úsměvem nám sdělili, že za tři hodiny nám přijede autobus, kterým pojedeme devět hodin na cílové místo. Tak jsme naštvaně shodili batohy a vydali se nakoupit. Já jsem šla se Sýkorkou, což je jediná osoba v mojí skupince, se kterou se dá v pohodě bavit. Potřebovaly jsme nakoupit nějaké jídlo, protože se dvěma houskami jsem opravdu nebyla schopná přežít dva dny. Cestou jsme na letišti objevily další skauty a tak jsme pořádaly hon na cizince a pokus o přemluvení je, aby se s námi vyfotili. Celkem se to dařilo, Peruánci nám dokonce do ruky narvali odpornou plyšovou krysu s tím, že se jmenuje lobo (španělsky to znamená vlk) a že má vlastní facebookovou stránku, kam se dávají fotky s ním z celého světa. Chudák malej, teď tam bude mít i fotku mě.

A skauti z Namibie byli vtipní, řekli nám, odkud jsou a pak rychle přispěchali s mapou světa, aby nám ukázali, kde že to v té Africe vlastně je.

Pak jsme se nasoukali do autobusu a v naprosté odevzdanosti jsme se snažili alespoň na chvíli usnout. Vyšlo to tak na dvě hodiny, což je rekord.

Tužím, že právě tohle je fotka s tím Namibijcem.

Jo a víte jaký to byl šok, když jsme zjistili, že jim tam jen tak u letiště roste bambus?

Úterý 28. Července (pondělí nastalo vlivem časových pásem někde na cestě z Londýna do Tokya)

Ráno okolo šesté hodiny začali všichni pokřikovat, že už jsme tam. Taky bylo načase. Jenže jsme museli ještě objet celé to tábořiště a pak počkat před velkým informačním stanem, než naší vedoucí řeknou, kde máme stanovat my.

Samozřejmě, že jsme dostali místo co nejdál od všeho. Takže, když někdo dospělý z Česka k nám zavítal na koloběžce (přece by to nešel celé pěšky), tak první, co nám řekl, bylo: "Fuj, vy to máte ale pěkně daleko, to by se mi nechtělo chodit pěšky." Věřte, že nám se to chodit taky nechtělo, ale nic jiného nám nezbývalo. Ale jakožto malé odškodnění jsme mohli brát to, že naše tábořiště neslo označení A 51. Mám však dojem, že zbytku oddílu to bylo úplně jedno a jen já v tom viděla něco vtipného.

No, tak tedy hned v úterý ráno jsme ušli přes dva kilometry (fajn, uznávám, teď ty dva kilometry zní jak blízko, ale pokud to máte jít denně pětkrát tam a zpátky, pokud možno za pět minut tam máte být a ještě ke všemu zkysnete v hrozné zácpě lidí, kteří se pohybují tááááák pomalu, že i želva by je třikrát předběhla, tak je to vážně únavné. Ale fakt, všichni tam chodí pomalu. Na oficiální brožurce bylo napsané, že 2 kilometry máme ujít za padesát minut a dát si ještě deset minut jako rezervu. My to dali za půl hodiny a to jsme se nemuseli ani moc snažit). A dorazili jsme do velkého bílého stanu. Měl tak sto metrů na délku a dvacet na šířku. Tam bylo sídlo, všech IST (international service team = dospělí, kteří všechno zařizovali), kteří se starali o naši část kempu, vydávalo se tam jídlo, večer tam byli vystoupení ze všech možných zemí a bylo tam něco jako infocentrum a nabíječky. Dál budu všem těmto bílým stanům (byli 3) říkat Hub.

Tam na nás mimo jiné čekala i další patrola z našeho oddílu, která dorazila předešlý večer. Společně jsme se nasnídali a zamířili na tábořiště, kde už na nás čekaly podsady na složení. Ano, podařilo se nám tam sehnat podsadové stany a nakonec jsme v nich i spali. Nebylo to totiž zas tak jednoduché, protože oficiálně se do Japonska nesmí dovážet jakékoliv dřevo, nakonec jsme ty podsady museli koupit až tam.

Takže nastal čas postavit si stany. Jenže to nebylo až tak jednoduché. Všichni samozřejmě věděli, jak by se to mělo udělat, ale jeden dospělák si umanul, že se to prostě musí udělat jedním určitým způsobem a v žádném případě to nesmí být jinak. Fajn, taky nám to mohl oznámit předtím, než jsme smontovali deset stanů z dvaceti… Ale to trochu předbíhám. My míváme na tábor úplně skvělé podsady, které se dobře staví, jsou tam již vyvrtané díry, hodíme tam 8 velkých šroubů a je to. Proto jsme teď dostali úplně pitomé. Museli jsme je přivrtat nahoře dvěma šrouby na každé straně a jedním dole na každé straně podsady (celkem tedy 24 šroubů), pak nějakým nepochopitelným způsobem došroubovat držáky na postele (u nás prostě zatloukáme kolíky do země a na to přibijeme prkna jako postel) a přidělat dvířka. Ještě k tomu jsme dostali tak hloupé šroubováky, že se to pořád protáčelo. Naštěstí někdo zjistil, že odpoledne mají přijet vládním speciálem (vláda nám půjčila jedno letadlo a tím letěla část skautů. Ale za trest museli být na palubě se dvěma poslanci a dvěma bodyguardy, kteří byli hrozně fajn) akuvrtačky (prý to pak vrtá samo). Super, dohodli jsme se, že se na to teď vykašleme a počkáme.

Ale povedlo se nám postavit kuchyň a jídelnu! Dále vidíte úhledně poskládané podsady.

Ale ještě předtím jsem s Karkulkou a ještě někým dostala za úkol odnést jeden díl podsady (přesněji řečeno tu stěnu s dveřmi bez dveří) někam do českého stanu a vyměnit ho za jiný. Neměla jsem ani tušení, kde by to mohlo být a na mou otázku mi odpověděli jen daleko. No, zpětně vidím, že měli pravdu. Sice to zas až taková dálka nebyla a ta podsada není zas až tak těžká, ale ono se to časem pronese. Musely jsme se v tom každou chvíli střídat. A cestou zpátky se nás někdo zeptal, odkud to neseme. Když jsme mu to řekly, tak se zhrozil a řekl, že jsme si na to měli vzít vozík. Taky se mohli zmínit dřív, že něco takového máme. Poté, co jsme konečně dorazily zpět, nás někdo seřval, že se flákáme, což nás zrovna moc nepotěšilo. Tak jsme se začaly flákat, aby to bylo oprávněné.

A abychom se všichni při tom nicnedělání nenudili, tak jsme pozorovali okolí. Na jedné straně vedle nás přišli Angličané. Nějaké holky od nich zahájily příchod na tábořiště tím, že odhodily batohy a ve skupince se posadily za keřík přibližně jeden krát jeden metr, kde se začaly převlíkat. Jedna z nich vždycky držela hlídku a kontrolovala, jestli se od nich z oddílu nikdo nedívá. Po skončení této krkolomné akce se rozhlédly kolem dokola a s hrůzou v očích spatřily, jak na ně celý náš oddíl kouká (hlavně kluci). Protože z naší strany je ten keřík vůbec nechránil. Nicméně po prvotním šoku se zvedly a hrdě odkráčely za zbytkem Angličanů.

Naše pozornost se tedy přesunula na druhé sousedy. Právě totiž přicházely Spojené státy americké. Ty pro změnu hned po příchodu sehnaly bambusovou tyč a první, co udělaly, bylo, že vztyčily svou vlajku. Pak nás zkritizovaly za to, že máme naše zříceniny stanů (chápejte jediné stojící podsady, které se hroutily po každém doteku, protože nebyly došroubované) moc blízko jejich území. Prý tam máme mít jeden a půl metru mezeru. Zvláštní, já v pokynech četla, že má být jen půl metru…

Jak je vidět, naše sousedské vztahy nezačaly zrovna nejlépe. Tudíž pokud jsme nechtěli ihned vyhlásit válku, nezbývalo nám nic jiného, než se na chvíli vypařit. A protože jsme byli situováni nedaleko moře, byl vysloven nápad, abychom se tam podívali.

To znamená, že zanedlouho jste mohli vidět dvacet osob, kterak se pohybují ve víceméně sevřeném útvaru znovu přes celé to obrovské místo na táboření. Alespoň jsme si to tam prohlédli a zjistili, kde co je (v praxi to znamenalo, že pokud jste později něco hledali, vydali jste se jediným směrem, kde nebyl plot a šli jste tak dlouho, dokud jste na to nenarazili).

Po půl hodině jsme došli k velké bílé budově námi překřtěné na 'Velrybu' případně 'Želvu'. Za ní se již vyskytovalo moře. Tedy, mělo by se tam správně vyskytovat moře. Jenže teď byl odliv a to mělo za následek to, že voda se zasekla mezi dvěma skalami a do zálivu, kam nám mohli dovolit vstoupit, se dostaly dohromady tak čtyři kapky. Alespoň jsme ale zjistili, jak je to tu s koupáním v moři. Děti tam budou moct od pěti do západu slunce (půl sedmé, to se teda moc nepředali…), v tu dobu tam totiž má být plavčík a je příliv. Později se ukázalo, že ten plavčík tam v tu dobu stejně není, proto radši koupání v té části moře zakázali úplně.

Želva nebo velryba?

Jenže my už byli tam a nechtělo se nám hned jít celou tu cestu zpátky. Tak jsme se alespoň byli podívat na to, jak vypadá moře za těmi dvěma skálami. Pak jsme si sedli pod přístřešek a dali si tam na hodinu rozchod. Já jsem asi nějak usnula. Ale Karkulka říkala, že si tam dali skvělý párek v rohlíku z automatu (jo, fakt tam mají automat na párky v rohlíku) a byla v lanovém centru. Dost jsem litovala, že jsem nešla s nimi.

Ano, japonské moře vypadá úplně stejně jako všechna ostatní.

Když se všichni sešli na srazu a my se psychicky připravovali na to, že budeme muset jít zpátky, přiřítil se k nám jakýsi sekuriťák a seřval nás, že tam nemáme co dělat. Fajn, tak jsme teda šli zpátky do tábora.

A protože vrtačky furt nedorazily, ale pomalu se začínalo stmívat (jo, úplná tma tam byla v půl osmý. A to byl přelom července a srpna…), tak jsme se naštvali a začali to šroubovat znova těmi šroubováky. Jenže ne všichni, někdo se flákal a pak měl takový ty chytrý řeči, že je to hrozně pomalý. Každopádně to nakonec dopadlo celkem dobře a pracovní četa se rozjela těsně před spaním. Pak už nám bylo zakázáno pokračovat kvůli naprosté tmě a nočnímu klidu.

Dnešní skóre: deset podsad a deset krokví (takový ty tyče, na kterých je pak plachta). Celkem jich mělo být dvacet, ale dnes nás v táboře stejně spaly jen dvě třetiny, protože poslední patrola ještě nestihla dorazit. Počet provizorních stanů byl nakonec až přemrštěný, většina spala venku na zemi.

Já jsem s Karkulkou (moje spolubydlící) spala ve stanu, protože jsem se ráno odmítala zvedat. Bylo to hrozně super, jak ten stan neměl střechu. Sice tam nebylo moc soukromí na převlékání, ale bezvadně profukoval celou noc vítr a nebylo nám vedro.

Středa 29. července

Ráno jsem se vzbudila tak nějak sama. Rozhlédla jsem se po našem tábořišti, a co nevidím, dorazila i poslední patrola a s ní Ťapka a Kamzík! Bohužel jsem byla po první noci na tak parném místě tak zmožená, že jsem je zvládla uvítat jen z postele, snad jim to stačilo i tak.

Nakonec mi pomohly vstát a společně jsme se dobelhaly do kuchyně (otevřený stan, který pořád padal. Byl totiž připevněn kolíky a o ty šňůry pořád někdo zakopával. Jeden kluk o ni jednou zakopl a celou tu kuchyň zbořil. Od té doby držel hlídku na šňůry. Sestávalo to z toho, že jsem třeba nesla plný hrnec vody a chystala jsem se ho položit na vařič, když se z druhé strany tábořiště ozvalo "Pozor, šňůra!". Stejně to nepomohlo). V kuchyně jsme si daly snídani a jaly se rozebírat cestu. Nějak jsme se přeci zabavit musely, ne?

Po snídani se hromadně rozdaly šroubováky a třem lidem byl do rukou opatrně vložen nástroj zvaný akuvrtačka. Nastal čas dodělat stany. Došroubovaly jsme ty, co zbývaly a pak ještě bylo potřeba navrtat hřebíčky, abychom měli za co připevnit plachtu. Vrchol všeho nastal, když se po pátém šroubu všechny akuvrtačky vybily a kluk vedle nás to s tím prostě šrouboval ručně.

Kolem poledne to vypadalo konečně celkem k světu. Tedy až na jeden osamělý smutný stan v rohu, kterému chyběla strana s dveřmi. Ano, správně. Byla to přesně ta strana, kterou jsem o den dříve pomáhala odnést pryč. Naštěstí už všichni zapomněli, že za to můžu já a došel pro to někdo jiný.

Pak nastala chvíle volna, kterou jsme využily pro zabydlení a poté i průzkumu okolí. Holky se totiž hrozně moc chtěly podívat do obchodu. Tak jsme tedy šly. Včera, jak jsme měli namířeno k moři, tak jsme se kdesi stavovali a něco se tam prodávalo, proto jsme tam dnes zcela pochopitelně zamířily taky. Ale světe div se, po dvou kilometrech nás od klimatizované budovy dělil plot, za kterým stál jeden sekuriťák a pořád opakoval, že nás tam nepustí, protože jsme jen děti. Pch, vždyť nám dohromady bylo 60!

Nezbylo nám nic jiného, než se vydat další kilometr k balónku. Prý je balónkem označen další obchod a tam prý děti můžou. No, jenže ty balónky tam byly dva a dětský obchod byl jen jeden. A hádejte, ke kterému jsme se vydaly napoprvé? Správně, k tomu špatnému. Proto jsme se musely vrátit a jít na druhou stranu.

Když jsme konečně došly k obchodu, málem jsme dostaly infarkt, kvůli hrozitásky dlouhé frontě. Karkulka to vzdala rovnou a někam se vypařila (to dělala často, ještě o tom uslyšíte). My jsme se odmítly hnout, dokud nedostaneme chlazené pití. Takže jsme tu sto metrů dlouhou frontu prostě vystát musely. Naštěstí to postupovalo překvapivě rychle a již po čtvrt hodině nás ovanul chlad, když se otevřely dveře obchodu a my mohly vstoupit dovnitř. Bylo to neskutečné. Ten chlad, kdy nám už skoro byla zima, police plné jídla a celý regál chlazených nápojů. Neodolaly jsme a musely jsme si koupit Hagen Dasz zmrzlinu. Jo, už zase. Ale ona byla celkem levná a tak zatraceně moc dobrá. Pak jsme se každá ozbrojila pitím, zaplatily jsme a vydaly se to sníst a vypít ven. Nedobrovolně, ten závan horka při východu z obchodu byl příšerný.

Ta sušenková byla překvapivě dobrá. Později jsme zjistili, že mají i zmrzlinu se zeleným čajem, ale na tu jsme se netroufli...

Holky pak chtěly jít kamsi do útrob tábořiště a hledat jiné Čechy, ale já se odpojila vykonat svou misi. Cestou do obchodu jsem totiž zahlédla skotskou vlajku. Dala jsem si za úkol sehnat pro Irith skotský šátek, takže jsem tam prostě musela jít co nejdřív a vyřídit to. Napřed jsem se vydala k té vlajce, která byla blíž. Tam jsem našla stany obehnané provazem a na něm byly rozvěšené všechny možné a nemožné vlajky. Tehdy jsem dostala strach. To určitě nebudou jen Skotové, ale hlavně Angličani. A je jich tu hrozně moc a něco řeší a… Prostě jsem se zeptat nedokázala.

Znechucena sama sebou jsem smutně odcházela zpět na hlavní cestu, když tu najednou jsem spatřila další skotskou vlajku! (ještě jsem zapomněla říct, že to, jakou vlajku má Skotsko, jsem zjistila jen díky tomu, že v Londýně jsem koupila pohled pro Pomněnku a na něm byly vlajky všech zemí Velké Británie)

Vydala jsem se tedy daným směrem a zapřísahala se, že teď se prostě zeptám, i kdyby jich tam mělo být padesát a byli všichni rohatí. Jenže najednou ta vlajka zmizela! Vypadalo to jako fata morgana, která se najednou rozplynula. Ale prostě jsem došla na to místo, kde by podle mě měli být a tam jsem se začala rozhlížet kolem dokola. A byli tam!

Zrovna tu vlajku sundali a spravovali ji, protože se jim rozvazovala. Přišla jsem tedy k nim (ano, k těm dvěma, kteří se tam pachtili s uzlem na vlajce - měla jsem totiž potvrzeno, že oni budou ze Skotska) a zeptala se, jestli nemají svůj šátek na výměnu. Ten kluk se na mě tak podíval a já mu svůj požadavek zopakovala. Tak zavolal směrem do svého tábora, ať mi někdo ten šátek dá (abych mohla co nejdřív vypadnout a neotravovala je). Nikdo se ani nehnul. Takže ten chudák musel vstát a dojít pro šátek do svého stanu. Nakonec mi ho i vyměnil, za což jsem byla ohromně ráda, protože to byl můj největší komunikační výkon na hodně dlouho dopředu.

Je krásný, ze skvělého materiálu... Ach, proč nemůžeme mít tenhle?!

A já jsem cestou zpátky třímala skotský šátek v ruce a těšila se na to, až ho budu moct Irith předat. Dokonce jsem i objevila nedaleko našeho tábořiště stánek s pitím, což se ohromně hodilo další dny.

Pak byla večeře a následoval odchod na zahajovací ceremoniál. Už se to vůbec nestíhalo, takže část večeře musela být posunuta na potom. Načež nastala hrozně častá věc - vedoucí byli hrozně naštvaní a protivní. Všechno bylo špatně a moc pomalu. Takže nám nezbylo, než sklopit uši a co nejrychleji vyjít ven, zařadit se ho obrovitého průvodu a vydat se k aréně (tam se ten ceremoniál měl konat). Pokud možno cestou předběhnout co nejvíc cizích skupinek a protlačit se co nejvíc dopředu.

Stihlo se to ještě s předčasem. Pak jsme tam museli půl hodiny čekat, než dojdou i ostatní skauti z jiných částí kempu (ano, ta aréna totiž bylo jediné místo, kam jsme to měli relativně blízko). Já jsem se vytasila s časopisem křížovek. Sice na mě všichni koukali jako na pitomce, ale teď se to hodilo. Nicméně jsme se dokonce i dočkali začátku ceremoniálu, kdy se na scénu přiřítily čtyři nafintěné Japonky, dělaly jako že jsou malé děti a zpívaly nějakou písničku. Bylo to dost vtipné. Pak tam byly ještě nějaká představení, mně se dokonce povedlo narvat foťák Kamzíkovi, takže za mě fotila ona. No a potom přišlo oficiální zahájení Jamboree. Nějaká super důležitá řeč a vyvěšování vlajek zúčastněných států. Trvalo to fakt dvacet minut. A to jen vlajkonoš (chichi, škopkonoš) udělal pět kroků a dvakrát zamával vlajkou. Pak šel další. Šlo to podle abecedy, a na Česko jsme museli vstát a jásat, což bylo sice pěkné, ale strašně náročné. Slováků bylo jen 17, proto jsme jim pomohli a jásali s nimi. Já jsem ještě tleskala Skotsku a Novému Zélandu (alespoň jsem si potvrdila, jakou mají vlajku). Pak se šlo zpátky do tábora, dojedla se večeře a šlo se spát. Znovu spala půlka tábora mimo stany. Já ne, já jsem své posteli zůstala věrná po celou dobu pobytu.

Záběr na naši českou skupinku.

A pár efektních obrázků z ceremoniálu.

Mimochodem, nalezla jsem na sobě neidentifikovatelné štípance. Jejich původce stále uniká a není známý.