Den hobitů

Stajně jako před rokem, i letos jsme se dočkali a oslavili Den hobitů. A jak jinak bychom to mohli provést, než skvělou oslavou v centru města, že?

---

S Pipem jsme se domluvili, že se sejdeme v 7:20 na metru. Samozřejmě, že v kostýmech. Učebnice jsme zanechali na pospas skříňkám a úkoly nechali plavat. Přece bychom si nedali naše skvělé vzezření nechat zkazit školní taškou, ne?

Já jsem vstával přibližně o půl hodiny dřív než normálně, musel jsem ještě dopřipravit věci a dokončit projekt na výtvarku - na konci minulého školního roku jsme dostali za úkol něco udělat s gramofonovou deskou. A hádejte, jak to dopadlo? Pip to měl hotové jako první a vyrobil sýr s myšmi, já to dodělával den předem a měl jsem na tom hobití noru. Nikdo jiný se s tím nedělal. Proto jsem se ráno odbelhal do koupelny a natíral krupici nalepenou na gramofonové desce zelenou vodovkou. Nešlo to.

Kupodivu se mi však podařilo sehnat všechny důležité věci včas a stihnout správný autobus. S sebou jsem táhl jen brašnu přes rameno a velikou červenou tašku s jídlem a maketou nory.

Ostatní cestující v MHD se po mně moc nedívali, zpočátku mi to přišlo i trochu líto, ale pak jsem jim za to v duchu i děkoval.

Čekal jsem na místě určení, byl jsem tam už s předstihem a zjistil, že kousek ode mě stojí jedna třída ze školy. Čekali tam stejně dlouho jako já a očividně se dost bavili.

Již z dálky jsem zahlédl nezaměnitelnou Pipinovu šálu, takže jsme se konečně mohli vydat do školy. Po pečlivém výběru potřebných učebnic se nám v rukách octl ohromný těžký balanc nedržící komínek, který jsme s sebou museli vláčet celé dopoledne. Nicméně jsme to díky naší šikovnosti ustáli bravurně.

Hned první hodinu Pipin exceloval tím, že dokonale ustál zkoušení z elfštiny a všechny překvapil svým skvělým výkonem. Ten den měl z jedné známky dokonalý průměr 1,0. A to si kdysi stěžoval, že ze zkoušení z elfštiny nikdy nedostal nic jiného než čtyřku…

Na rohirštině vyvstal problém, jelikož jsme učitelce vůbec nerozuměli a mě začala příšerně bolet kolena. Vypadal jsem nejspíš opravdu zoufale, jelikož se Pip s učitelkou spiknul a oba mě usadili na zem. Takže nejen, že jsem vůbec nerozuměl, co mám dělat, ještě jsem byl o metr níž, než všichni ostatní. Není to pěkný pocit.

Dali jsme si za úkol poctít všechny své známé návštěvou v tento památný den. A aby nebylo pochyb, do kterého světa patříme, nosili jsme před s sebou hrdě tu gramofonovou noru.

Zde přikládáme naše památeční foto. Děkujeme Kozku za zvěčnění :-)

Stejně to nepomohlo. Pořád nás umisťovali do Bradavic. To si s tím opravdu nikdy nedají pokoj? To abychom příští rok nesli v ruce transparent: "Jsme hobiti a jsme na to hrdí!"

Zbylé hodiny probíhaly v poklidném tempu, jen na literatuře se nás dotklo, když na nás profesorka vyvalila oči a vykřikla: "a vy jste jako co?". My jsme věřili, že zrovna ona by nás mohla poznat…

Při cestě na oběd, nejlepší část vyučovacího dne, nás málem trefil infarkt. Jedna profesorka se na nás tak podívala a sebevědomě prohlásila, že musíme být elfské ženy. Jo, přesně tohle řekla. No věřili byste tomu? Nejen, že se sekla o pohlaví, což by se dalo prominout, ale taky o rasu. A jak! No, alespoň byla ve správném světě, to se musí uznat.

Oběd probíhal jako vždy. Dlouhatánská fronta a narvaná jídelna. Ale tady nám ta fronta byla opravdu k užitku. Jeden kluk nám totiž stihl pochválit kostýmy, takže to muselo znamenat i to, že nás poznal :-) A další učitelka prohlásila, že má doma něco podobného a možná do toho příští rok půjde s námi. Jen už jsme jaksi zapomněli, která to byla, takže jí to asi nedokážeme připomenout…

Oběd byl vcelku jedlý, přesto jsme se moc nenasytili, protože jsme si chtěli nechat místo na odpolední svačinku. V šatnách jsme překontrolovali pamětiny, uložili úkoly a již jsme radostně spěchali pryč.

Zastavil nás jeden hoch a nesměle nám pochválil pláště. Potom už mu to bylo trapné a začal nás přemlouvat, abychom mu jeden půjčili. Že by chtěl pocítit, jaké to je být na chvíli Gandalfem. Zase se seknul. Nicméně byl tak otravný, že jsem mu svůj plášť půjčil. Nakonec z něj vypadlo, že se z jednou holkou o to půjčení pláště vsadil. Ale poděkoval nám. Prý se opravdu cítil jako ten stoletý Gandalf. Že by další sek? No tentokrát jen o několik tisíc let…

Poté už se nám doopravdy podařilo ujít těch čtyři sta metrů do metra. Tam Pipin zjistil, že mu několikrát volal Finrod. Omlouval se, že nepřinese náramky, které nám slíbil, protože už se nevyrábí. Fajn, nemohl nám to říct o půl hodiny na srazu. Nevadí.

S naší partou byl sraz na dokonalém místě. V parku na Invalidovně. Opravdu lepší místo se pro nás nenajde, je to vážně příhodný název. Ale nepředbíhejme. Jistě víte, že právě u Invalidovny probíhal blogerský sraz o prázdninách, proto se Pip nabídl s tím, že tam trefí.

Z jeho popisu jsem očekával maličký park s těmi čtyřmi lavičkami, ale když jsme to konečně našli, bylo to velké jak bagr. Pomněnka psala, že se sejdeme u vyhlídky na rybníček. Fajn, jali jsme se hledat rybník. Brali jsme to po nejhlavnější cestičce a modlili se k velkému hrochovi, aby to bylo co nejblíže. Začal jsem se totiž pomalu rozpadat. Padaly mi věci z rukou a kolena si podklesávala, jak se jim zachtělo. V tomto stavu jsem si dovolil postěžovat jakous takous básničkou:

Plocho, plošičko, pojď ke mně blíž!

Jestli sem nepřijdeš, budu o dost níž…

Plocha je tu provozováno nějaké bezpečné místo, kde bych mohl odhodit všechny věci z rukou. Pip z tohoto nářku propadl v záchvat smíchu, ale moc dlouho mu nevydržel. V dálce jsme totiž rozeznali postavu naší sestřenky Pomněnky.

A tehdy jsem pochopil, že se tam buď dostanu co nejrychleji anebo nikdy. Takže jsem se k ní rozeběhl (ano, opravdu jsem běžel!), doufal, že mě chytí a těsně před ní upustil všechny ty tašky. Sevřeli jsme se v drtivém objetí, které trvalo až do té doby, než se k nám přiřítil Pip a hrozně mě seřval za to, že jsem hodil ty tašky na zem. Kdysi v nich totiž byly bývaly dva keramické hrnky.

Byl to úplně naprosto dokonale skvělý dárek od Pipa pro mě. Ke Dni hobitů. Sám nám oběma pomaloval hrnečky. Sobě jeden se šálou a mně s vestou. Já mu za to na oplátku daroval sadu tří dřevěných hobitích lžic.

jídelního náčiní není nikdy dost

Pomněnka nás s dárky vyfotila a společně jsme si začali povídat. Ještě jsme jí předali pamětinu pro ni i její sourozence a než přišli ostatní, tak jsme ji nechali poslouchat pohádku, kterou jsem jí napsal také jako dárek. Zatím jsem s Pipem zkoušel tancovat.

Potom se přiřítila Šárka, celá šťastná, že nás vidí. To už mě Pip popadl za ruku, protože odmítal riskovat, abych za ní běžel sám.

Yavanna v celé své kráse

Společně jsme se pustili do jídla, povídali si o novinkách a pomáhali Pomněnce připravit její stopovačku. Několikrát nás málem postihl menší infarkt, když střídavě další účastníci volali, že nejspíš nebudou moct přijít. Naštěstí však zapracovaly naše přemlouvací schopnosti a sešli jsme se všichni.

Bohužel už si přesně nepamatuji, v jakém pořadí jsme se trousili, snad to nebude na závadu. Nakonec se nás ale sešlo mnohem více, než minulý rok. Já, Pip, Pomněnka, Šárka, Gandalf i s mladším bratrem (z Vlaštovky, Gandalf sám ho popsal jako 'náhodný shluk organických buněk'), Finrod a Agnes, Gily a Todo (Plačící anděl a Chlapeček s plynovou maskou).

Gandalfovo umělecké foto

V jeden okamžik jsme se snažili já, Pip a Šárka hrát kuličky. Důlek jsme kopali napřed klacky, potom dokonce i vařečkou. A potom jsme se zasekli na samotných pravidlech této přejednoduché hry. Nejspíš jsme vypadali fakt beznadějně, protože musel přijít Gandalfův mladší bratr a celé nám to vysvětlit. Stejně to vždycky nakonec dopadlo tak, že se každý odmítal kamkoliv pohnout a cvrnkal do těch kuliček, které měl nejblíže.

Pak jsme dostali s Pipem skvělý nápad, že bychom ostatním předvedli naše skromné žonglérské představení. Jenže jsme potřebovali buď jablka, nebo kaštany. Oslovili jsme Gandalfova bratra s tím, jestli by nám je nenašel. Jenže Pip neomylně zahájil konverzaci s ním zvoláním "malej!".Gandalf nám rázně vysvětlil, že tohle oslovení nemá rád. Pak nás ještě poučil, že kaštany taky nemá rád. Na dotaz, co tedy rád má se rozhostilo absolutní ticho a pak někdo nesměle hlesl, že počítače… No jo, je vidět, že Maiar (lépe řečeno jejich sourozenci) jsou trošku jiní, než my ostatní blbosti Středozemě.

Každý se zabaví po svém...

Nakonec jsme ho překřtili na 'prostředního' a on nám ty kaštany šel hledat. Jenže je nenašel, proto se Pip se Šárkou vydali na nebezpečnou výpravu za shazováním kaštanů ze stromu vařečkou. Byl na ně velmi zajímavý pohled.

Mám dojem, že se nám povedlo dát vařečce druhý rozměr, touto oslavou se z ní stal velmi multifunkční nástroj. A jelikož zkušenosti by se měly předávat, máme pro vás úžasný návod, kterak shodit kaštan. Seženete si druhého do dvojice a oznámíte mu: "já ti vždycky nějaký kaštan ukážu a ty ho shodíš.". Pokud vám to nebude fungovat, máte špatnou dvojici, Pipovi se totiž tohle vydařilo a chudák Šárka se tam natahovala po všech možných a nemožných kaštnech mimo dosah.

Když jsme kaštany jako obrovskou trofej opravdu obdrželi, tak jsme ostatní usadili a nového poslechu pohádky a pustili jsme se do jídla. Na těchto akcích je nejlepší, že každý vždycky něco přinese, s provinilým výrazem se hrozně omlouvá, že je toho málo a nakonec tu společnou hromadu ani v nejmenším nespořádáme.

Potom jsme se s Pipem odpojili a zkusili si naše představení. Jenže kaštany byly moc malé, takže jsme museli použít jablka. Na konci z nich zbylo ohavné, rozžmatlané cosi. A ani se nám to moc nepovedlo.

Pak jsme si všichni předali dárečky (po jídle je to druhá nejlepší část oslav :-)). Bylo to vážně dokonalé, protože každý něco donesl a společně jsme tam nad tím ochali a áchali.

Síla Maiar - elf nemá šanci!

Jenže už se chýlil čas odchodu Gandalfa i Přostředního, proto jsme se všichni vrhli na tu stopovačku. Jenže ne všichni sdíleli nadšení nebo schopnost pohybu, proto jsme já, Finrod a Gandalf seděli na dece a pozorovali ostatní. Prostřední něco kuchtil na tabletu. Ostatní hledali zprávy a pak nám je vždycky přinesli. Stejně tak si přišli pro radu, když něco nevěděli. Nakonec jsme objevili poklad - pytlík plný sladkých ostružin.

Udělalo se společné foto a potom ještě pár skupinek. Zpětně mi teď došlo, že Pomněnka, se chtěla vyfotit s námi, jejími bratranci a tak vlastně nevědomky vyfotila celý mittalmar :-)

Společné foto

Se sestřenkou

Zkusil jsem pustit na Sauronově vynálezu nějaké irské písničky, které jsem den předtím pracně nahrával, jenže co se nestalo, znovu to nefungovalo. Naštěstí to Gandalf spravil, jenže po jedné písničce už musel i s Prostředním odejít. Takže jsme se museli pustit do repertoáru našich písniček a ostatních oficiálních středozemských.

Mně neutečeš!

No a potom nám Pomněnka totálně vyrazila dech, protože nám s Pipem předala úplně dokonalé dárky za narozeniny. Dostali jsme opravdivé dýmky! A jsou správně hobití. Ještě jednou moc a moc děkujeme! Sice je asi v nejbližší době moc nepoužijeme, ale jako doplněk ke kostýmu jsou úplně dokonalé.

Ale to už Šárka musela odejít na pohovor ohledně brigády, slíbila, že se ještě vrátí, takže jsme jí to prominuli. Načež jsme se pustili do hraní Hobitů. Té slavné hry, která nás po pochopení konečně začala bavit. Jenže čas se neúprosně krátil, takže jsme tu hru museli zkrátit. Vážně nesnáším to, jak na našich akcích čas běží třikrát rychleji než normálně.

Než se s námi rozloučil i Todo s Gillym, stihli jsme si zazpívat pár písniček, hlavně Poslední sbohem, což jsme brali dost symbolicky a hlavně tak, že jiná písnička se jako poslední před rozloučením nehodí.

Zbyli jsme jen já, Pip, Agnes a Pomněnka. A asi tak půl hodiny času. Takže jsme museli všechno poklidit a sbalit. Potom jsme se hromadně objali a slíbili si, že se zas brzy uvidíme. No a museli jsme jít. Pomněnka tam ještě zůstávala, protože jí to jelo domů až za dlouho. My ostatní jsme se vydali na metro, kde jsme cestou uviděli běžící Šárku, tak jsme se rozloučili i s ní a nezbylo nám nic jiného, než se pomalu vrátit do reality.

Pip doprovodil Agnes až k tramvaji, aby trefila domů, a já jsem se celou cestu modlil, abych přišel domů dřív než Saramír. Nepovedlo se, proto jsem čekal pět minut před dveřmi, než odešel z předsíně a já mohl nepozorovaně vklouznout dovnitř. Naštěstí to prošlo.

Bylo to hrozně super a moc se těším, na další oslavu!