Nepochopím

Po dlouhé době povídka. A to ne jen tak ledajaká povídka. Trpasličí povídka. Ano, poprvé a zřejmě i naposledy jsem napsala vážně trpasličí příběh, vyprávěný trpaslíkem, s hlavní postavou trpaslíka. Ale nebojte, hobit se tam vyskytne také.

A proto bych chtěla tento článek věnovat jedné statečné trpaslici, neúnavně bojující za práva těch malých vousatých "zahradních ozdob" (jak se říká na Zeměploše). Takže Terko Trpaslíku, tahle povídka je pro Tebe a doufám, že udělá alespoň trochu radost :-)

A o čem to je? Co mají společného Gloin, Gimli, Kili a Pipin? Jednu věc ano...

---

Nepochopím

Smrt, všude smrt. Zář plamenů a zlověstný šustot potůčků krve. Skřetí a elfí těla, poházená vedle sebe, bez ladu a skladu. Radostný jásot těch, co přežili, se mísil s nářkem nad těmi, koho ztratili.

Běžel. Běžel a kličkoval mezi hromadami mrtvých.

"Kili! Kili!" vykřikl, zakopl a upadl. Zvedl se a pokračoval dál. Musí ho najít. Prostě musí. Kdyby mohl, zakryl by si uši před nářkem ostatních.

"Je mrtvý! Odešel!" volání se zadíralo do jeho srdce. "Král pod Horou je mrtvý!" hlásily smutné tony trpasličích rohů a nářek přeživších.

Gloin to viděl. Viděl jeho tělo. Mrtvé, rozervané tělo. Thorin zahynul. Zahynul, když bránil svůj lid, svou zem. Byla to strašlivá cena za poklady mrtvých. Ale Thorin nebyl jediný. Fili zemřel spolu s ním a Kili se ztratil. Bitva už dávno skončila, ale nejmladšího trpaslíka nikdo neviděl… Musí zjistit, jestli je mrtvý nebo zraněný.

Gloin koutkem oka zahlédl jakýsi pohyb. Skřetí obluda, která měla být už dávno mrtvá, se najednou zvedla a mrštila po něm kopí. Gloin se před kopím skrčil, popadl svou sekeru a s řevem na skřeta skočil. S uspokojením mu ji zarazil tak hluboko do obličeje, jak byl jen schopen.

"To máš za krále a Filiho!" zařval, když černá krev vystříkla.

Gloin se rozeběhl dál. Musí ho najít. Když odešel i Fili… trpaslík se otřásl. Viděl jeho ostatky. Nevypadal, že by byl mrtvý, spíše jako by spal. Ale žádný spáč nemůže mít hlavu zkroucenou do takového úhlu.

Smrt si brala svou krutou daň. Gloin přeskočil úpícího elfa, rozmáchl se a milosrdně ukončil jeho trápení. Ne, musí dál, musí ho najít. Musí zjistit, zda si bitva vyžádala další krutou oběť. Smrt, nářek a rohy. Rvalo mu to uši. Uťatá hlava. Ruka pohřbená pod horou skřetích těl. Počkat… ruka?

Gloin přiskočil k hromadě páchnoucí krví a potem. Kopnutím odvalil skřeta, ležícího nahoře. Obluda se s bubláním překulila a zůstala ležet. Gloin odvalil dalšího skřeta. Uviděl nohu. Nohu, která nepatřila žádnému skřetovi. Trpasličí nohu. Zoufale zařval a odvalil dalšího skřeta. A posledního. Na zemi tam ležel Kili.

"Nesmí být mrtvý!" zařval Gloin nahlas. Stejně ho nikdo neslyšel. Klekl si k příteli a vytáhl ho do polosedu. Kiliho hlava se jen zakinklala. Oči neotevřel.

Gloin s ním surově zatřásl a přiložil ucho k jeho ústům. Zaklel a chytil ho za zápěstí. Nic. Ani slabounký záblesk.

Gloin ho upustil. Zoufalství ho pohltilo. "Proklínám tě!" zařval směrem k Hoře a zahrozil pěstí. Hluk se pořád stupňoval a Kiliho mrtvola byla větší a větší až…

"Otče!"

Vyděšený Gimli zatřásl svým otcem. Gloin se omámeně probral z těžkého snu.

"Co se děje?" zeptal se a upřel dezorientovaný pohled na svého syna.

"Strašně jsi křičel. Myslel jsem, že nás přepadli nebo tak," vysvětloval Gimli.

"Přepadli?" Gloin se těžce zasmál. "Ne, už ne. Smrt už si vyžádala dost obětí."

Gimli měl v očích starostlivý a vyděšený pohled. "Otče…?"

Gloin se posadil a unaveně potřásl hlavou.

"Zdálo se ti něco zlého?" nevzdával se mladší trpaslík a snažil se přijít na to, proč je jeho otec tak nezvykle zasmušilý a co za nesmysly o smrti to vykládá.

"Vyprávěl jsem ti už o Bitvě pěti armád?" zeptal se Gloin najednou.

Gimli si odfrkl. "Stokrát. O tom slavném vítězství… a mně tam jít zakázali!"

Otec přikývl. "A dobře udělali. Nebylo to jen vítězství. Bylo to tolik a tolik mrtvých. Zemřel i Thorin, náš král. A…"

"…Fili s Kilim," dořekl Gimli. "To je ta tvoje noční můra? Zdálo se ti o bitvě, otče?"

"Kili zemřel. Zemřel. Nevěděli jsme kde je, já jsem ho šel hledat. Pod hromadou skřetů, které zabil…"

"Zemřel statečně," prohlásil Gimli.

"Zemřel zbytečně," oponoval Gloin. "Kdybych tam přišel o chvilku dřív, mohl žít. Mohl jsem ho zachránit. Není horší věci, než vědomí, že jsi nemohl zachránit přítele."

Gimli se zamračil.

"Synku, pamatuj si to."

"Ale tati…," začal Gimli.

"Teď tomu možná nerozumíš. Ale pochopíš to. Jednou, až nebudeš moc zachránit kamaráda, to pochopíš," chybně si Gloin vyložil synův pohled.

"Ne, otče." Gimliho oči ztvrdly. "Já to nepochopím."

"Pochopíš…" zachraptěl Gloin.

"Já ho totiž zachráním!" vykřikl Gimli a odešel.

Jak prázdná se zdají slova, vyřknutá v nerozvážnosti mládí, s odstupem času. To už Gimli chápal. Ale nevzdával se.

"Nepochopím," zamumlal. "Nepochopím!"

Oběti bitvy, oběti války. Nebylo jich mnoho, ne tolik, jako v předchozích bitvách, ale byly. Lidská a skřetí těla, zamotaná v smrtném zápasu. Krev. V hlavě mu vířila slova. Slova jeho otce. Běžel, hledal…

Bitva byla vyhrána, Sauron zničen. Gimli se radoval spolu s ostatními. Cítil, jak ho Legolas objal. Vyhráli, zůstali naživu. Štěstí ho zaplavilo. Byl naživu. On přežil. To bylo to jediné, co ho zajímalo. On a jeho přátelé přežili.

"Pipin chybí!" Aragorn k nim přiběhl a neusmíval se.

Jak málo stačí, aby vám krev ztuhla v žilách. Aby byla vaše radost odplavena, jak pěna na horském potůčku. Abyste si náhle vzpomněli na své bohy a začali se k nim modlit.

Přes pláň k nim kulhal zraněný muž.

"Peregrin… nevíme kde je. Někdo říká, že ho viděl mrtvého, někdo, že prý zabil krále obrů a byl smeten jeho padlým tělem."

"Půjdu ho najít!" narovnal se elf.

"Ne, půjdu já," prohlásil Gimli a sevřel topůrko své sekery. "Vy byste se měli postarat o ostatní. Já léčit neumím." Musím to být já. Musím splnit slib. Kmitlo trpaslíkovi hlavou, když se rozeběhl pryč, na bojiště.

Běžel a klopýtal. Hledal. Nevypadal, že by byl mrtvý, spíše jako by spal. Ale žádný spáč nemůže mít hlavu zkroucenou do takového úhlu. Gloinova slova mu zněla v hlavě jako zvony.

Zemřel statečně. Proběhl okolo muže, který vyprošťoval meč, zaseklý hluboko do hrudi jakési skřetí obludy.

Zemřel zbytečně. Mrtvý voják s roztříštěnou lebkou. Gimli se vyhnul kaluži jeho krve. Běžel.

Teď tomu možná nerozumíš. Ale pochopíš to. Gimli zařval. Frustrací a žalem. Kde? Kde je? Divoce se rozhlédl. Pohled mu padl na mrtvolu obrovského zlobra, krále zlobrů.

Jednou, až nebudeš moc zachránit kamaráda, to pochopíš. Noha, malá, jakoby dětská noha. Obrostlá hustou srstí hnědých kudrnatých chlupů. Hobití noha.

Já to nepochopím. Gimli zakřičel a vrhl se k noze. "Ne, ne, ne!" řval, zatímco vší silou zatlačil do těla obrovského zlobra, který na noze spočíval. Zafuňěl a zlobra odvalil stranou. Byl připravený na všechno, ale ne na pohled, který se mu naskytl. Půlčík byl tak malý, oproti obludě, která na něm ležela. Malý a ztracený. Ve své zbroji rytíře Gondoru vypadal spíš jako loutka, než jako živá bytost.

Pochopíš… Gimli půlčíka zvedl. Byl lehčí, než malé trpaslíče a bledší než mléko. Zoufalstvím se Gimlimu málem rozskočila hlava. Jestli je půlčík mrtvý… Položil si ho do klína a sklonil k němu hlavu.

Já ho totiž zachráním. Gimli s sebou trhnul, když na hobitově zápěstí ucítil slabý, nepravidelný puls. Žil. Byl naživu, půlčík žil. Gimli ho zvedl do náruče a rozeběhl se přes bojiště k Aragornovi. Srdce mu přitom zpívalo. Dokázal to. Neselhal. A nepochopil.