Oslava zničení Prstenu 2016 - Druhá část

Pokračování reportáže z Oslavy, tentokrát o na našem slavném koncertu, ohňostroji či tančení při měsíčku a o skoro přeraženém nosu.

P. S. Fotky v článku jsou opět od Silwiniel.

---

Ve třídě začalo Splétání písní a my se rozdělili. Někdo šel uklízet po hostině a připravovat naše vystoupení (Aredhel, Šárka a Třezalka), někdo dohrával Hobity a někdo měl vlastní program. Můj program spočíval v překecání Trpaslíka, aby mi zahrála na příčnou flétnu. Ona totiž odmítla hrát před lidmi. Zalezli jsme tedy na chodbu a já se připravila na kulturní zážitek. Bylo to moc pěkné. Ty noty, z kterých hrála, viděla poprvé v životě, ale vážně to bylo hodně pěkné. No ale kde se hraje, tam brzy přijde víc lidí a tak se okolo nás utvořila poslouchající skupinka. Postupně hrála i Illian a Eri, flétnu vytáhl Quen a dokonce za námi přišel i Velký člověk s klarinetem. Ani jsem si neuvědomila, jak ten čas ubíhá, když za mnou přišla Polly.

"Za půl hodiny začínáme."

Nejdřív jsem tomu nevěřila a ve chvíli, kdy si uvědomila pravdu, jsem měla dojem, že začnu zvracet. Pomněnka poznala, že totálně panikařím a vytáhla mě tancovat. Bylo to… zajímavé. Tancovala jsem s hodně lidmi, a byl to od Pomněnky opravdu spásný nápad…

Pak se objevilo překvapení dnešního dne. Pomněnka se totiž už ráno vytasila s tím, že možná přijde překvapení. I když jsem se fakt snažila, nedokázala jsem z ní vymámit, co za překvapení to bude. Ale mé prvotní podezření se vyplnilo a po schodech k nám vystoupal Finrod. Honem jsme ho oblehli (to se nás fakt ještě nebojí?) a přivítali se. Vzápětí nám došlo, že to je první příležitost, kdy je celé Společenstvo Mittalmar pohromadě a okamžitě jsme se rozhodli zorganizovat společenské foto. Foťák jsme neměli. Ale měl ho jakýsi obětavý fotograf. Problém by, že ve chvíli, kdy jsme se seřadili, že se vyfotíme, začal Finrod kvílet, že nechce. Musela jsem mu slíbit, že tu fotku nezveřejním. Takže ano Finrode, JÁ ji opravdu nezveřejním :-). Vzápětí se k nám přidalo asi dalších 50 lidiček, že se chtějí také fotit. Odehnali jsme je s tím, že teď potřebujeme soukromé foto, ale potom se s nimi rádi vyfotíme (popularita strmě vzrůstá). To se nám ovšem nepodařilo vysvětlit Arye, která neustále skákala před objektiv. No nic. Následovala druhá fotka, společná. Za chvíli je budeme i podepisovat…

Čas vystoupení se nemilosrdně blížil. A čím byl blíže, tím jsme byli my tři vyklepanější a vyklepanější. Když odbila půl, měla jsem dojem, že tam snad nedojdu. Mou hrůzu neumírnil ani počet lidí, který přišel. Mám dojem, že nejvíc obecenstva mělo naše vystoupení a tombola…

Nicméně jak to tak se mnou bývá, jakkoliv jsem vyšilovala před tím, ve chvíli, kdy jsem vylezla před lidi a měla začít mluvit, jakákoliv nervozita opadla a už jsem se vezla jen na vlně adrenalinu.

Vystoupení bylo více než zajímavé. Zahájili jsme rozdáním zpěvníků a mou přednáškou, kterak se zpěvníky používají. To bylo snad pochopeno a mohlo se přijít k samotnému koncertu. Měla by z něj existovat nahrávka. Těsně před koncertem za mnou totiž Pomněnka přišla, že by bylo záhodno ten koncert nahrát, ale že o tom Polly nesmí vědět, jinak by panikařila ještě víc. Našla jsem tedy nahrávátko a po chvilce hledání i někoho zodpovědného, kdo by to nahrál. Nakonec zvolena Třezalka. Rychle jsem jí vysvětlila, jak se to používá (což byla celkem sranda, protože já to držela v ruce asi dvakrát a z toho ani jednou s tím nic nedělala, jen to držela. To Polly tam umí mačkat všechny ty čudlíky.) Třezalka si dala nahrávátko do boty. Přežilo. Netřea dodávat, že Polly si toho samozřejmě všimla a navíc slyšela, jak se o tom domlouváme.

Nahrávka tu snad bude, takže jen pár soukromých postřehů.

Oremira jsme si odchytnuli už předem s tím, že si jeho rad nesmírně vážíme, ale prosíme, jestli by nám je nemohl říct až po koncertu a ne během, protože už tak minimálně dva z nás samou nervozitou skoro zvrací. Hraničář se naštěstí držel úmluvy a přišel za námi až po konci. Ale měl jen dvě výtky. Ať žijem! Pamatuji si jen jednu, že prý ve "Skřetících z Mordoru" je nesmyslný rým "Ve stínu lesíka dostihnem elfíka, jeho krev budeme mít". Protože skřeti by se elfů nikdy nedotkli. To je asi pravda. Ale když jsem viděla, jak se při každém refrénu začali Terka Trpaslík a Finrod navzájem škrtit, myslím, že to za to stojí :-).

Jako první byla naše nejnovější, autorská písnička Za jablky. Bohužel ale Polly nahodila moc potichu, takže jsme byli přerušeni Lennončiným "Nahlas". To jsme zkusili a snad se i povedlo.

U Elbereth Gilthoniel nastal mírný zásek, protože jednak Brandorádi hráli a zpívali v úplně jiné tonině (ať už je to cokoliv) a jednak jsem jaksi zapomněla, že to má být solo a pak se divila, že nikdo nezpíval… mimochodem, lidi, to že jsem se potom usmívala a vůbec se nedivila, že to zahráli blbě, neomlouvala nic… to nebylo proto, že bych je kryla. To bylo proto, že já to prostě neslyším. Kdyby jinou melodii hráli a jinou zpívali, to bych i možná poznala. Ale tonina, to je pro mě něco jako subjunktiv. Jako chápu, že to někdo může mít rád nebo to umět, ale pro mě je to španělská vesnice. Jednou se mi Rosana zoufale stačila vysvětlit čtyř šestinový rytmus. Skončila s fatálním neúspěchem, když jsem se jí zeptala, proč se to proboha nezkrátí na dvou třetinový…

Dobrá byla skupinka FS, především její pánská část, která naše písničky prokládala velice zajímavými a trefnými doplňky a rytmickými dodatky. Zvláště u těch Skřetíků (mimochodem, mám ošklivý dojem, že jsem tam dupala úplně v jiném rytmu, než se mělo, a to jsem ho vždycky předtím chytala).

No a samozřejmě Terčin totální záchvat smíchu u mého vysvětlení, proč "Entové u hradu bourají přehradu". Ten je nezapomenutelný. Tehdy jsem si doopravdy připadala jako zábavný hobit sršící vtipem.

A nakonec ne zrovna pozitivní. Jixipen se prokecla, že půlku toho koncertu prospala. Beru si to osobně.

Vystoupení bylo zakončeno Návratem do Kraje. Přesně jak jsem předvídala, i kdyby se všechno pokazilo, tohle to zachrání. Takhle ohromené publikum jsem ještě nezažila (ehm… to jsem jich už zažila, co?). Dost tomu pomáhala i Polly, které u toho téměř brečela.

Ten závěrečný potlesk byl… úžasný. Víte, jak si připadali hobiti v Minas Tirith? Přesně jako my tři ve chvíli, kdy nám celá místnost tleskala. Potom za námi ještě chodili lidé, gratulovat nám, ptát se jestli si mohou zpěvníky nechat, či nám prostě radit. Bylo to úžasné. Ani nevím, kolik lidí za námi bylo, my se jen vznášeli v euforii "Přežili jsme a ono se to líbilo." A zřejmě by byl zájem i příště. Že by Hobit?

Hodina výstupu na Horu Osudu odbila. Navlékli jsme se do teplejšího oblečení a vypravili se před školu. My tři z Mittalmaru jsme měli náš tradiční lampion. Kromě nás měli nějaké zvláštní švětýlko snad jen Fantasyologové a to Oko Sauronovo a Arcikam.

Cestou jsme se stihli pohádat s elfem, kdože vlastně Froda po Větrově vyzvedl (a já měla pravdu!), ale pak se s námi elfík rozloučil a jel domů… a to nám ani neukázal, jak jezdí na skateboardu. Ošklivé elfíče!

Výstup byl zajímavý. Asi v polovině cesty nás překvapil krásný ohňostroj z druhého břehu řeky. Část lidí sice zpanikařila, že Hora už vybuchla, ale bylo to vážně krásné. Dívali jsme se na ohňostroj, ale za chvíli už se muselo pokračovat ve vzestupu.

Z cesty samotné si toho už moc nepamatuji, on totiž veškerou moji pozornost vyčerpal sestup dolů. Ale tam ještě nejsme. Utábořili jsme se nahoře uprostřed rozvalin, Fallon začala hrát a bylo řečeno, že máme jít ničit prsteny. Náš prstýnek jsem dala Polly, ať ho slavnostně zdestruuje (protože byl její výroby). Za vydatné pomoci druhého Brandoráda se doplazila k ohni a slavnostně miláška zničila. Pak přišla řada na našeho Frodíka. Ale Tani se ke zničení jaksi neměla. Jaksi vůbec. Prý už píseň končí, Fallon vyvolává, jestli už všichni prsteny zničili a že tam teď nemůže. Poddala se až po několika mých zoufalých výkřicích "Let it go, mistr Frodo, let it go!". Jako poslední tam totálně rudá docupitala a nenápadně miláška zničila. Pak se zpívalo, načež za mnou přišla Pomněnka, že si přejí moji přítomnost. Usadila jsem se k Brandorádům, všichni tři jsme se tulili a poslouchali písničku o zničení Prstenu… No krása.

Najednou jsem zaregistrovala jakýsi pohyb. Terka Trpaslík na okraji davu tančila s rozsvícenou lampičkou. Ale protože mi jí zakrývaly mraky lidí, musela jsem si počkat, až se společnost rozešla zpátky na tombolu a až pak ji odchytit. Poprosila jsem ji, jestli by nezatančila jen pro nás. No a jak to skončilo? V záři svic nás tam na střídačku asi patnáct tančilo ve zříceninách hladové zdi, jen pár kroků od vyhasínajících ohňů Orodruiny. Jeden z největších zážitků víkendu. Někdy tančila jen Terka se svíčkou i bez ní, někdy Aredhel, pak jsme se přidali my a plácali se v jakémsi kruhu…

Do tohoto kruhu jednou vběhla i Aredhel a pokoušela se dostat ven. Ale napálila to nosem přímo do mé ruky. Sice tvrdila, že jí nic není, ale mě ta ruka bolela ještě týden… Ještě dodám, že o hudební doprovod se nám postaral Velký člověk a jeho klarinet.

Nastal čas vrátit se dolů. Polly vážně bolely ty kolena a bylo jasné, že to prostě nesejde. Ale naštěstí se obětavě přihlásil Velký Člověk a Leši, že ji snesou. Společnými silami se jim to opravdu povedlo. Tímto bychom chtěli poděkovat především Velkému Člověkovi, který, ač nemá žádný důvod mít nás v lásce, nakonec Polly nesl v podstatě celou cestu a odnesl ji až do školy. Děkujeme.

Byl pokus si sestup okořenit některými našimi písněmi. To bylo vážně vtipné, protože nikdo kromě mě ty texty neuměl a já zase neumím zpívat. No k popukání. Takže jsme tam s Frodíkem a Illian mastili Slizkého Smeagola, zatímco Polly za námi úpěla a Pomněnka se zlobila, že na ně nečekáme…

Dorazili jsme zpátky. Akorát na začátek tomboly. Ještě jsme si nakoupili lístky. Fantasyologové se museli rozloučit a odejít. V slzách jsme je propustili a laskavě svolili, že tedy jejich lístky převezmeme a výhru vyzvedneme. Pak se ozvala Aredhel, že ona musí jít zkoušet, takže se nezúčastní. To považuji za temnou zradu. Takhle si zajistit, abych si je nešla poslechnout… ošklivé Bardě!

Ještě před tombolou jsem si vymínila malý proslov. O koncertu jsem totiž zapomněla udělat reklamu Semenáčku. Leši mi ale naštěstí vyhradil čas před Tombolou. Reklama se snad zdařila, mohlo se přistoupit k hlasování.

Nakonec jsme vyhráli jakousi divnou baterku, sestra Pomněnčiny náušnice a hru a ještě jsme inkasovali jakousi panenku na cosi, kterou jsme s kýmsi vyměnili za plovoucí lampion. Jo a Fantasylogové! Vy jste vyhráli jakési náramky, takže když je najdu, předám! A máte u nás ty krabičky… sice v dost rozloženém stavu, ale máte.

(My jsme vidět vzadu)

My hobiti jsme už ale pomalu začali odpadávat, takže nastal čas rozloučit se a odjet domů. Tentokrát s námi jela i Třezalka, ale žádné opilecké pokřikování se nekonalo. Na to jsme byli moc mrtví.

Neděle - Ráno probíhalo stejně, jako kdykoliv jindy. Vstali jsme, nasnídali jsme se a odjeli do školy. Reportáž z tohoto dne bude velice krátká, protože se moc nic nedělo a co se dělo, to bylo především jen dlouhatánské povídání o všem možném.

Přivítali jsme se s ostatními a rychle šli s Fallon nahrávat. Ovšem tady nastal dezinformační šum, protože bylo domluveno, že přijedeme na osmou a my přijeli až na půl desátou… no nic. Ale rozhovor jsme nahráli. Sice to bylo mírně hororové, ale zadařilo se. Falešné Společenstvo pak šlo dělat poradu na místě, kde spal zbytek našich lidí a tím je už úplně vytáhli z postele. Takže jsme si sedli do hrací místnosti a někdo navrhl, ať hrajeme Dixit.

Jako… nevím nakolik má nechuť k této hře pramení z toho, že jsem jí totálně projela a nakolik z toho, že mi přijde nelogická a dost hloupá ale… vážně vás to baví? Projela… na plné čáře. I když mi pak pomáhala Pomněnka a jakýsi elf, stejně jsme prohráli asi o patnáct bodů za všemi ostatními. Zřejmě mám naprosto ojedinělý způsob provozování. Jediný, u koho jsem se trefovala, byla Polly, ale s tím se jaksi počítá.

V polovině přišla Pomněnka, zlobíc se, že jsme nešli hrát k ní. No… jako abychom í to hráli u hlavy, zatímco ona spí?

Pak mě chytla klasická nedělní po-setkáníová "schíza" - jak tomu říká Pomněnka, takže jsem asi hodinu byla pryč - nejdřív dole na chodbě, kde jsem běhala tam a zpátky (brutálně jsem si u toho narazila nohu, protože jsem běhala bosá) a pak půl hodiny venku, kde jsem málem zmrzla a totálně zabloudila, aniž bych měla peníze či kredit v mobilu… Ne, nejsem blázen (jen v rámci Tolkienistických měřítek) jen paranoidní Bral.

Vrátila jsem se akorát po oficiálním ukončení (mimochodem, jaké vlastně bylo?) a našla svou družinku ležící mluvící u zdi, s hrnky v rukou. Nenápadně jsem se k nim přidala a pak už se jen diskutovalo. I s Velkým Člověkem. A diskutovalo se o filozofii, respektive o výuce Společenských věd (toho nejzbytečnějšího předmětu, který si vedle informatiky a hudební výchovy dokážu představit). Argumenty byly na obou stranách různé a diksuze zajímavá.

Pak už ale bylo jasné, že bychom se pomalu měli klidit. Jeli jsme všichni společně. Aredhel a Terka Trpaslík odjely už dávno, ale my ostatní jsme se vypravili do přecpané tramvaje vstříc ruchům velkoměsta. Na Andělu jsme se se všemi rozloučili a zbyli jsme jen my čtyři hobiti. A jelo se ke mně domů.

To bylo dosti zajímavé. Protože jsme si potřebovali popovídat v soukromí a doma byli rodiče, navrhla jsem, že můžeme jít do posledního patra našeho baráku, kde nido nebydlí. Pomněnka navrhovala sednout si ven, ale byla taková kosa, že tento nápad jsme odvrhli. Nakráčela jsem tedy domů a "Ahoj mami, my si tu jen vezmeme věci a půjdeme na půdu, potřebujeme něco probrat." Moje rodina na mě vytřeštila oči. Bylo mi laskavě vysvětleno, že tam někdo bydlí, ale že můžeme do kočárkárny a ať si nezapomenu vzít oběd. Také jsem dostala krůtí prsa s broskví a rýží a rodičovské požehnání ukrýt se v suterénu. Ale dívali se na mě jak na totálního cvoka. Doufám, že moje dítě (pokud budu mít dítě) nebude po mně… To by bylo rodičovství na zabití.

Takže si Brandorádi a Frodo zabalili a někdo výtahem, ostatní nedůvěřivci po schodech jsme se vydali do kočárkárny. Tam jsme vyložili jídlo a pití (ještě jsem doma vzala termosku s čajem) a začali konverzovat. Místy to připomínalo manželskou poradnu, místy zpovědnici, ale bylo to fajn.

Pak ale Tani musela odjet. Rozloučili jsme se a my zbylí pokračovali v debatě. Pomněnka podala zajímavé tvrzení svého náhledu na křesťanství. Ano, s tím co říkala, se celkem můžu ztotožnit. Že by se ze mě ještě stal na stará kolena věřící?

Nastal čas odjezdu Brandorádů. Jeli samozřejmě spolu, tentokrát ovšem ne ke Smíškovi domů nýbrž na Florenc.

A já jsem osaměla. Rychle domů, vybalit a pak jen v totálně mrtvém stavu číst…