Oslava zničení Prstenu 2016 - První část

Reportáž z Oslavy zničení Prstenu je konečně na světě. Dnes vyjde první část, pak někdy, jak to tak bývá, zbytek. No a protože si hodně z vás stěžovalo, že se v nás už nevyzná, jako úplně první velká fotka našich spřátelených účastníků Oslavy.

P. S. Všechny fotky v článku jsou od Silwiniel.

---

(Abyste se v nás orientovali. Zleva v horní řadě: Tom hraničář, Silwiniel, vykukující skoro neviditelný Finrod, Aredhel, Třezalka, Yavanna Šárka, Terka Trpaslík, Illian a Eri. Zleva dolní řada: Falko, Irith, Pomněnka, Tani, Polly a elfka Monika)

Jak již u nás bývá poněkud tradiční, málokdy máme to štěstí, aby pro nás příprava na akci začala prostým vstupem do budovy konání. A nebylo tomu jinak ani u této akce. Nějak se totiž domluvilo, že budeme rovněž vystupovat. Už ani nevím, jak se to všechno spískalo (i když Sam neustále tvrdí, že za všechno můžu já, ale to ostatně tvrdí o hodně věcech, koncertem počínaje a Frodovou osobností konče), ale jisté je, že to začalo už dávno. Nápad na vlastní hudební vystoupení s názvem Concerting Hobbits.

Přihlaste se, kdo všechno jste si všiml té asociace :-). A aby to bylo trochu zábavnější, rozhodli jsme se, že zkusíme udělat jakési pásmo z již existujících našich písniček. Protože s tématem Pána Prstenů jsme měli písní devatenáct, zatímco o Hobitovi jen pět, bylo jasno. Ovšem pásmo je asi dost nadnesené, jednalo se jen o osmnáct písniček (Samova ukolébavka byla shledána na poslední píseň jako absolutně nedostačující a řeklo se, že ji použijeme jen jako potenciální přídavek) seřazených celkem logicky za sebou a prokládaných mými výstupy, které měly onu logiku osvětlit.

Polly nakreslila krásný plakátek, Pomněnka napsala upoutávku, já vyjednala všechno potřebné s Fallon. Našemu vystoupení už nic nebránilo. Jediné co tak trošku, trošičku bránilo, byl fakt, že to Pomněnka s Polly absolutně neměly secvičené. Jako že vůbec. Chtěly zkusit trénovat po skypu, ale Pomněnce se skype rozbil a tak do pátku odpoledne nenatrénovali ani sloku. Ani jedinou sloku.

Bylo domluveno, že v pátek kolem třetí přijede Pomněnka k nám do Bralova Městce, Polly pojede se mnou ze školy a všichni tři pak půjdeme do mé nory, kde budou Brandorádi zkoušet. V pět pak měl přijet Frodík a všichni jsme se měli odebrat do školy, kde se Oslava měla konat. Dobrý plán. Začalo se to hroutit někdy ve středu, kdy jsem zjistila, že máme mít s sebou jídlo. No super. Poprosila jsem Polly, která si měla jít koupit jídlo pro sebe, aby mně a Falkovi také něco vzala. Ve čtvrtek jsem zjistila, že nám zbyly čtyři krabice jídla z trhu… aspoň toho bude hodně.

Další peripetie asi netřeba popisovat. Začnu tedy samotným pátkem.

Pátek - Ráno, když jsem přišla do školy, jsem našla Polly sedící u skříněk, jak tam hraje na kytaru. Sedla jsem si k ní a začaly jsme zpívat Morii (což byla obzvlášť sranda, protože jsme uměly vždycky jen část verše a nevěděly, jak jdou za sebou, takže produkce vypadala tak, že bylo chvíli ticho a pak někdo pronesl "Tak jdu dál a dál a sál střídá sál!" zase ticho "V Kheled-zaram pod vodou, leží jeho koruna" a dlouhé zadumané ticho. Pak Polly vytáhla zpěvník a dali jsme celého Vod Poníka. Jo, takovéhle ráno ve škole můžu.

Odpoledne jsme nasedly do autobusu a vyrazily na cestu. Cestující z nás asi museli být dost na nervy, protože představte si dva hobity se třemi batohy a kytarou, jak se snaží usadit na jednom sedadle. Původní nápad, aby Polly cestou hrála, byl zavrhnut, protože by mi pravděpodobně při pokusu ladit vyrazila nástrojem zuby.

Přijeli jsme trochu dřív a Pomněnka na smluveném místě ještě nebyla. Sedli jsme si na lavičky a Polly začala opět hrát. Opět Morie. A opět jen zadumaně pronášené útržky. Pak naše sestřenka konečně přijela. Vítání asi popisovat nemusím, že? Dopravily jsme se do nory, uložily si věci a já hrdě ukázala naše dvakrát tištěné zpěvníky. Proč dvakrát? To asi bude delší vysvětlování, začněme z předchozích dnů. Přibližně v úterý jsem totiž zjistila, že nemáme zpěvníky. Pomněnka prohlásila, že je má na počítači, který aktuálně nefunguje, ale že je udělá doma na počítači v knihovně. Ano, čistě Pomněnkovská reakce "Já to zařídím, i když je to naprosto nemožné, zařídím to."

Polly se jako obětavě nabídla, že je udělá a vážně je spášila. Sice dobře, ale dosti zvláštním systémem. Ve středu večer jsme si na to s Rosanou sedly, že je vytiskneme. Daly jsme to tisknout - chyba. Zpěvníky se vytiskly, ale špatně. Ze čtrnácti nefunkčních zpěvníků jsem sestavila sedm jakž takž fungujících, ale to samozřejmě nemohlo stačit. Takže znova a tentokrát po jednotlivých stránkách. Tiskly jsme to další hodinu. Na sešívání jsem rezignovala, že to udělám v pátek, až budou Brandorádi zkoušet. Ještě podotknu, že ty zpěvníky měly průměrně devět oboustranných stran A4.

Vysvětleno, vraťme se do pátku.

Jak jsem již zmínila, dorazili jsme do nory. Pomněnka si odložila věci, zaměřila pohled na mou hrdě vyrovnanou hromádku zpěvníků a první co řekla, bylo: "Hm. Máš to špatně." V tu chvíli jsem váhala mezi sebevraždou a vraždou.

Krk zachránila mně či Pomněnce Polly, která prohlásila, že je to dobře a názorně předvedla svůj rafinovaný způsob otáčení stránek. Ještě mi bylo důrazně sděleno, že Pomněnčin zpěvník nesmím v žádném případě sešít, protože by to bylo určitě špatně a Pollyina, Rosanina a má práce byla naší sestřenkou nadšeně přijata.

Pomněnka se najedla a začaly zkoušet. Chvíli jsem tam seděla s nimi a kibicovala. Pak mě to přestalo bavit a šla jsem si číst, Nakonec jsem si zapnula počítač a v zoufalství bezbřehé nudy zamířila na skype, jestli tam nebude někdo, s kým bych si mohla povídat. Proč jsem se tak nudila? Ony totiž nějak zvorali toniny a musely kompletně měnit noty a akordy pro kytaru, flétnu i pro zpěv. Za pět hodin udělali osm písniček. Z osmnácti. A vystoupení je v sobotu…

Na skypu byl Frodík, Aredhel a Terka Trpaslík. Terka ovšem zdrhla hned, jak jsem se objevila a zbyla mi tedy Aredhel a Tani. Tani prý bude mít zpoždění, mají objížďku. No to je dokonalé. Aredhel bude mít také zpoždění. Vlak, kterým jela, srazil srnu. Začali jsme vymýšlet teorie, proč jim jedna sražená srna zabrala hodinu a jestli ji tam vaří. Aredhel v totální depresi prohlásila, že si jen pořád dokolečka pouští Aredhel od Doubravky. Tani podotkla, že "Aredhel nejezdi z města" je celkem blbý, když se právě chce do toho města dostat. No sranda.

V půl šesté konečně přijela Tani. Seběhla jsem pro ní dolů po schodech a přivítali jsme se. Brandorádi jí chtěli cosi zazpívat na uvítanou. Mám dojem, že to nikdo nezaregistroval. Když Pomněnka přivítala Tani slovy: "Pane Frodo vy jste ale krásnej!" usoudila jsem, že bude lepší, když se uklidím do kuchyně. Frodík tam pak za mnou zdrhl také. Tak jsme se tam mlátili smíchy oba. Rosana dala vařit vodu na špagety, ať si uděláme večeři. Fajn.

Události typu - Ko-Temní pánové vaří špagety, byly celkem horor. Nejdřív jsme nechali vodu téměř se vypařit, pak jsme půl hodiny vymýšleli, jak ty těstoviny vyndat, Tani měla dlouhý proslov o tom, kterak se určitě opařím, když jsem se snažila slít vodu a zakončili jsme totální neschopností vysypat špagety na talíře.

Barbarští Brandorádi si je dali s kečupem a parmazánem. Frodík jen s parmezánem a já s pestem. Přeci jen, budoucí vladyka Kraje musí mít nějakou úroveň, že? V půl sedmé jsem měla vyzvednout Falka. Bylo dvacet. Začala jsem ostatní popohánět, ať trochu mrsknou, že ho musíme stihnout vyzvednout. Jako bych mluvila do zdi. V půl, kdy to rozhodně nevypadalo, že by se kdokoliv z těch tří chystal v nejbližší době zvednout a odejít, jsem zoufale sestře zavolala. Prý ji už vyzvedli rodiče. Nahnala jsem všechny před dům. Bála jsem se totiž, že z toho bude průšvih, že jsme na Falka zapomněly. Uvědomila jsem si, že jsem v bytě nechala Falkův kostým. Takže ještě jednou nahoru. Zase dolů. Tam už stáli rodiče se sestrou. Poprava se nekonala. Jen byli poněkud vyvedení z míry, že u nás má Polly a možná Tani spát. Ale já to fakt hlásila! Palladin prohlásil, že ho v žádném případě nesmíme vzbudit. Tani zbledla (ano, nabrala ještě bledší barvu než obvykle. Já se tomu také divila, ale fakt že jo) a prohlásila, že bude spát ve škole. Radši jsme se rychle rozloučili a vyrazili na cestu.

Cesta probíhala v pohodě. Ale protože jsme se docela zdrželi, přišli jsme akorát na začátek koncertu Máši Súrendil Klepetkové. Na chodbě jsme se rychle pozdravili s Lešim, zaplatili vstupné (ehm… hádejte, kdo neměl peníze) a jako velká voda vtrhli do třídy poslechnout si koncert. Myslím, že Mášu z nás mohlo klepnout. Neustále jsme po jednotlivcích odcházeli, odbíhali si pro nějaké věci, zase se vraceli, rychle a ve vší tichosti se zdravili… prostě hobiti útočí. Máša hrála s pochroumanými hlasivkami a fakt ji obdivuji za tu odvahu, vylézt před shromážděné bytosti. Mě by tam v tomhle stavu nikdo nedostal.

Po skončení koncertu jsem za Mášou hbitě vyrazila. Měla jsem totiž podlý úmysl zkusit se s ní domluvit na rozhovoru. Moje idea kupodivu vyšla, Máša se ukázala jako velice přátelská a komunikativní osoba a kontakty byly hbitě vyměněny s tím, ať se ozveme, až budeme chtít ten rozhovor udělat. Určitě se ozveme… pokud ovšem najdu tu meilovou adresu :-). Pak jsem tak různě odbíhala, zdravila se se spoustou lidí a prostě se chovala jako správný hobit. Se všemi našimi kamarády jsme se náležitě přivítali a začali kecat. K mému velkému překvapení tady byli i Fantasyologové a Silwiniel s Quenem, o kterých jsem vůbec netušila, že se dnes dostaví.

Přišla Doubravka, velké vítání číslo 2. Ukázalo se, že je také nastydlá a že nebude zpívat, ale číst ze své připravované knížky.

Telefonát od Aredhel. Brutálně nestíhá, čeká, až se jí dopeče tvarožník a Doubravčino vystoupení asi opravdu nedá. Doubravka to nesla dosti těžce, ale přislíbila, že mi text oné knihy pošle.

(Elfka s mým hrnkem)

Máša i Doubravka se přihlásily o Pomněnčin čaj. Takže jsme odešli na chodbu, udělat čaj. Bylo fakt trapné, když jsem se vrátila do místnosti s jedním čajem, postavila ho na stůl, Doubravka se na něj vrhla a já jí musela sdělit, že ten je Mášin… Nějak je poslední dobou až moc bardů nemocných. Že by nějaká Epidemie?

Vystoupení začalo. Nevím, co si Doubravka provozovala, když měla za to, že to bude tragické. My se mlátili smíchy.

Pro ukázku jeden rozhovor z knihy - " "Ahoj, a jak se jmenuješ ty?" "Legolas!" řekla jsem bez zaváhání."

A pak se nesmějte… Uprostřed na mě Doubravka mrkla, ale musela jsem jen smutně zavrtět hlavou. Aredhel to nestihne.

Představení skončilo, Doubravka si k nám šla sednout a ještě jsme kecali. Pomněnka nakonec podotkla, že jak to tak vidí, Doubravka by nás mohla učit malovat a oblékat se. Jo, to je pravda, ale fakt nevím, kdo by kvůli tomu dobrovolně prohrál Šárčinu Krumlovskou výzvu: "Kdo se první začne líčit, je bábovka".

Kecali jsme, smáli se, truchlili nad Aredhel, ale pak musela Doubravka odejít a nám nastal tradiční zmatek. Opět jen pár záblesků.

Když jsem se vracela pro něco do třídy, zastavil mě jakýsi… muž. Měl na sobě noční košili a vypadal dost dezorientovaně.

"To jsme se dlouho neviděli, co!" zahlaholil bodře a vrhnul se ke mně.

Začala jsem hbitě provozovat, jestli ho proboha mám znát a pokud ano, tak odkud. Nic mi neříkal. Nejistě jsem tedy vsadila všechno na jednu kartu a vykoktala, že od TolkienConu. Rozzářil se a můj úsudek potvrdil. Následně si začal stěžovat, že jsme si vůbec nestihli popovídat, prohodili spolu jen pár slov, a jak ho to mrzí. Fajn takže se mám bavit s chlápkem, kterého jsem v životě neviděla a který mě zřejmě dobře zná. Vykoktala jsem pár obecných věcí, udělala reklamu Semenáčku a vymluvila se na to, že na mě čekají ostatní. Propustil mě s tím, že se musí převléknout. Následující dny jsem ho pravidelně potkávala na chodbě, vždycky se na mě divně podíval a začal kukat. Jo, kukat. Tak nevím, co si o tom mám myslet… Ale fakt by mě zajímalo, kdo to proboha je…

Byli jsme domluvení s Fallon, že s ní uděláme rozhovor. Fallon zmizela. No super. Potom, co jsme půl hodinu létali po škole a hledali ji, si Leši vzpomněl, že vlastně šla na večeři. No to je výborné. Takže rozhovor přesunut na neděli.

Odcházeli jsme společně s Danielou. To bylo zajímavé a poučné. Sice jsme z ní nevytáhli, co bude FS dělat za muzikál příště (protože to nevěděla), ale zato jsme si navzájem sdělili svá znamení zvěrokruhu.

Asi v půl jedenácté jsme se já, Falko a Polly rozloučily a odjely se vyspat domů. Cesta byla zajímavá. Byli jsme naprosto jako opilí, potáceli jsme se ze strany na stranu, motali se po ulici, zpívali a strašně se smáli. Ve chvíli, kdy jsem začala útočit na šípkový keř a řvát "Haldir" - ano, má to svlj zcela logický důvod, ovšem říct to takhle je větší sranda - jsem se začala bát, že nám Falka někdo zabaví, protože usoudí, že jsme zcela nekompetentní se o ni starat.

Ale domů jsme se doplácali nakonec v pořádku.

Sobota - Ráno proběhlo v pohodě. Měly jsme zavolat Pomněnce, co všechno se má vzít s sebou. Telefonáty proběhly v pořádku a věci sbaleny. Ale byly toho dvě obrovské tašky a kytara. Smíšek si vzal jednu tašku, já druhou a kytaru. Ale byl to boj. Falko s námi nešla, že přijde až na hostinu.

Do školy jsme se dostali v pohodě. Tam to ještě víceméně spalo, ale stačilo pár našich zásahů a zas tak horké to nebylo. Sedli jsme si všichni do kruhu a začali jíst snídani (v mém a Pollyině případě druhou). Povídali jsme si, konzumovali, no pohoda. Aredhel se převlékla do svých bílých šatů a celá budova jen bez dechu obdivovala. Trochu sice kazila dojem Aredhelina rýma, v důsledku čehož elfka prskala na všechny strany, ale stejně to bylo krásné. Brandorádi pak odešli zkoušet. Našla jsem jim jakousi šatnu, která byla víceméně zvukotěsná, a tam si sedli a zkoušeli a zkoušeli.

Vlastně ani moc nevím, co mám o tom dopoledni psát. Sesedli jsme se v hrací místnosti a hráli městečko Nargothrond, karetní Hobity, Agnesiny draky… Občas někdo odešel, buď na workshop origami, nebo na povídání o korzetech, ale vždycky nás bylo dost na hru.

Celou dobu nás ale pronásledovala Arya. Malá holka, naprosto hyperaktivní, s obrovitou sekerou, jejímž životním posláním bylo likvidovat ubohé hobity. Souboje my vs. Arya (hádejte, kdo vyhrál) byly téměř legendární. Občas hrála s námi a nejlepší byli draci v jejím podání. Vždycky na někoho ukázala (pokud možné na někoho již vypadlého) a oznámila "jsi růžový drak s oranžovými tečkami". Jo, jasně. V městečku Nargothrond se žádný Túrin nedožil třetího kola a já byla dokonce jednou Orodreth. Jupí!

Arya

Jednou nás na chodbě zastavil Leši. "Kdykoliv jdu po chodbě, proti mně jde skupinka Mittalmarů a strašně potutelně se směje. Kamkoliv vejdu, na jakkoliv nepravděpodobná místa, tam sedí Mittalmaři a strašně pohoršeně se na mě dívají, že je ruším. Vážně vás potkávám všude, na nejneočekávanějších místech. Třeba v botníku." No, téhle tendence jsem si všimla také. Většina účastníků Oslavy chodí tak jako po dvojicích, po trojicích maximálně, Jen nás jde vždycky parta patnácti lidí. Ale aspoň je sranda.

Pak jsem na chodbě odchytla Fantasyology a začala jim dávat "dobré rady" jak s blogem dál. Asi jsem je dost vyděsila… ale já v ně fakt věřím. Jestli někdy budeme muset s blogem skončit, jsem si jistá, že Illian a její spolublogeři budou schopní po nás cestu, úkol, věc, převzít.

Ozval se Frodík, že si můžeme zkusit udělat špičaté hobití uši z náplasti, že jí tady má. Takže jsme my ko-Temní pánové odkráčeli do koupelny, udělat si uši. Dělali je mě. Trpěla jsem před zrcadlem, zatímco Tani dělala cosi na mé hlavě. Výsledek byl… Aredhel prohlásila, že vypadám jako skřítek. Mně přišlo, že vypadám jak totální idiot. Tani prohlásila, že je to moc vidět, že by bylo lepší to trochu podbarvit make-upem, aby ty uši nabraly trochu lepší odstín. Zkoušeli jste někdy sehnat make-up v budově plné Tolkienmaniaků? Jednoduše nemožné. Takže jsem radši ty uši rychle sundal, protože představa, že by mě takhle viděla Polly byla dost hororová.

Asi v polovině mi někdo přišel oznámit, že mi zvoní mobil. Polly. Za chvíli přišla Pomněnka, že potřebují, aby si je někdo šel poslechnout. Terka se víceméně dobrovolně odebrala do jámy lvové a my pokračovali ve hře. Prý až mě budou potřebovat, zavolají mě.

Zavolali mě ve čtvrt na dvě. To byl trochu problém, protože ve třičtvrtě jsem měla vyzvednout sestru na tramvaji a ve dvě měla začít hostina. Umluvila jsem Tani s Aredhel, ať sestru vyzvednou. Ta teda musela být nadšená…

S Brandorády jsme vyzkoušeli asi jen tři písničky, kde jsem se měla také podílet, a zazpívali mi trochu upravený Orthank. Válela jsem se smíchy po zemi a načež mi bylo zakázáno se na vystoupení smát…. to jsem to dopracovala. Něco jsme tedy zkusili a pak jsem byla propuštěna, ať pro ně přijdu, až bude jídlo, že oni ještě budou zkoušet.

U dveří jsem se srazila s Aredhel, Tani a Falkem. Kupodivu vypadali celkem živě a Falko i málo vyděšeně. A to se včera byla ochotna bavit jen s Terkou, jinak se tvářila totálně zoufale a všude za mnou chodila…

Pomáhali jsme nosit jídlo a skládat potraviny, bylo to… poučné.

Hostina začala. Byl vyslán rychlý posel pro Brandorády, kteří se totálně zoufale vynořili ze své cely s holými bílými stěnami… Mně by na jejich místě hráblo. Celé dopoledne být zavřený v jedné jediné místnosti a tam donekonečna zkoušet ty samé písničky…

Všichni jsme se shromáždili na chodbě před místností s hostinou, abychom si poslechli Bilbův proslov. Proslov Bilba Yavanny byl doopravdy vtipný a určitě Šárka loni tu soutěž vyhrála z více než dobrého důvodu.

Vážení účastníci oslavy,
Nevidím zde ani polovinu těch, kteří se nahlásili přes facebook, a ani polovina z těch, kteří sem přišli, zde není ze vznešených důvodů. Tím chci říct, že jsme se tu dnes sešli v dobré společnosti, abychom společně pojedli zasloužené koláče po práci. Vítám zde nejen staré známé, ale i naše nejmenší, neboť ti, dá-li Eru, nás jednoho dne vystřídají.

Hostina byla zmatená. Překecala jsem Fantasyology, zejména Eri, aby se zkusili nějak skamarádit s Falkem, který se odmítala bavit s někým jiným než se mnou a Terkou, stála v rohu a tvářila se, že se za chvíli rozpláče. My ostatní jsme si zalezli do rohu, konzumovali a povídali si. Veškeré mé pokusy začlenin sestru do konverzace brutálně zroskotaly. Vážně nevím co dál psát. Bylo to prostě… hostinové. Oproti minulému roku jsme všechno nádobí měli a tak nebyly komplikace ani s tím.

A pak… nuda, jako obvykle. Hraničář s pár dalšími lidmi šli hrát Hobity, ale bylo jich tam tolik, že jsem to vzdala a šla se k Polly učit žonglovat. Tani ležela Pomněnce v klíně a Pomněnka jí cosi česala. To by bylo v pohodě, dokud jsme se s Tani nezačaly pošťuchovat a lechtat. Odnesly to Pomněnčiny nohy. Když se dva perou, třetího, na kterém jeden z těch dvou leží, to fakt bolí. Žonglování mi šlo stejně jako vždycky (celkem dobře ale ne dost dobře, aby to za něco stálo). Tahle poobědní nuda je tradiční, ale dosti únavná. Nakonec jsme se vypravili hrát cosi. Tuším, že Středozemskou pantomimu. Nejlepší byly Aredheliny elfské stromy. A jsem vážně hrdá na své ztvárnění Kořena. I když jak se na to dívám zpětně... nebyla ta pantomima před hostinou? No to je jedno...