Nenávist a strach

Dnešní povídku sepsala Tani. A jak už je u jejích povídek obvyklé, je trošku temnější. Ale moc hezká, takže se připravte na pořádně dramatický příběh a můžete se pustit do čtení!

Varování! Povídka je nevhodná pro milovníky kánonu a dobrých mravů. Může způsobovat znechucení a zlost na autora.

---

Stříbrné měsíční světlo osvětlovalo noční krajinu. Vše bylo tiché a nehybné. Jen občas ticho narušilo houkání sovy a vzdálené zurčení tekoucí vody.

"Nenávidíme vodišku, milášku. Utopíme še!" ozvalo se z temné jeskyně.

"Ale rybiška, milášku… máme hlad" vyhublý bledý tvor se vyplazil z jeskyně. Jeho jasné oči se podívaly po krajině. Vše mlčelo. Jen v dáli zářila rudá světla a po obloze se valil těžký kouř.

"Nenávidíme je, milášku! Nenávidíme skřetíšky! Všechno ničí, všechno pálí".

Zasyčel a vydal se směrem k potoku. Pomalu se k němu přišoural a smočil své kostnaté ruce v chladivé vodě. Nedůvěřivě začal pít. Po chvíli se zastavil a zadíval se na svůj odraz ve vodní hladině. Jeho vypouklé oči svítily do tmy. Rukou si přejel po obličeji, jako by nemohl uvěřit tomu, co vidí - bledé, vychrtlé stvoření. Obraz náhle zakalily vlny. Malá rybka vesele plavala mezi kameny. Stvoření se na ni chvíli dívalo a pak zaútočilo. Rychlým pohybem ruky se zmocnilo malé rybky. Pevně ji stisklo a podívalo se jí do očí. Chvíli sledoval, jak se mu kroutí v rukách a poté s ní jedním máchnutím ruky praštil o kámen. Ryba se přestala kroutit. Tvor se do ní s chutí pustil. Krev cákala všude kolem, jak zuřivě trhal. Netrvalo dlouho a z ryby zbyla jen kostra. Tvor jí odhodil a rychlými skoky se vydal k několika odumřelým stromům. Na krku mu skákal zlatý prsten pověšený na stříbrném řetízku.

"Nesmí mne chytit. Nesmí se k tobě dostat, Milášku," zasyčel.

Netrvalo to dlouho a od stromů se dostal k hustému křoví. Schoval se v něm a vyčkával. Měsíc několikrát změnil své stanoviště, ale tvor se ani nehnul. Náhle se z nedalekého křoví ozvalo zašustění. Tvor zpozorněl. Po chvíli se na trávě před ním objevil malý ušáček. Stvoření ho chvíli pozorovalo a pak se rychlým skokem zmocnilo zajíce. Zakroutilo mu krkem a svými ostrými zuby začalo trhat jeho sametově hebkou srst, která se zbarvila do ruda. Sníst zajíce mu trvalo delší dobu. Maso bylo tuhé a on ocucával každou kůstku. Byl tak zabraný do jídla, že si ani nevšiml přicházejících kroků. Skřeti se plížili tmou a pomalu ho začali obkličovat. Když kolem něj utvořili neprůstupný kruh, kapitán mávl rukou. Jeden ze skřetů hodil lanem a chytil tvora za krk. Šlo to lépe než čekali. Všichni skřeti se shromáždili kolem tvora, který se krčil s hlavou v dlaních.

"Odvedeme ho Oku, bude mít radost, co jsme pro něj ulovili. Odměna nás nemine," zachraptěl jeden ze skřetů.

"Nejdřív ho musíme odvést do města. Přece si ty, poleno, nemyslíš, že ho budeš moci sám odvést k Oku," zařval druhý kapitán. Skřet zatahal tvora za krk a lehkým klusem se vydali na jihovýchod. Stvoření jen odevzdaně skákalo za nimi.

Měsíc už pomalu mizel z oblohy a sluneční paprsky se začaly prodírat skrz hustý kouř valící se od hor. Skřeti přidali na rychlosti. "Zrychlete, krysy, ať jsme ve věži alespoň do poledne," zařval kapitán. Tvor nebyl zvyklý na tak dlouhé pochody a provaz mu odíral kůži do krve. Jenže čím víc zpomaloval, tím více ho skřet hnal. Slunce už doputovalo na vrchol oblohy, když před sebou spatřili do výše se tyčící město, které světélkovalo nezdravě zelenou barvou. Všude kolem nich byly hluboké jámy, ze kterých stoupal dým. Nedaleko nich byl další skřetí oddíl vracející se do Minas Morgul. "Á Krašduk! Copak nám to neseš?" zakřičel jeden z skřetů. "Nestarej se, Grachdaši" zařval velitel. "Vedeme zajatce," už mírněji řekl Krašduk.

Pomalu se blížili k mostu. Ve vzduchu byl cítit hnilobný zápach a všude se to hemžilo skřety. Přešli po mostě a stráže je jen mávnutím ruky pustily dovnitř pozorujíc při tom stvoření. Ulice města byly temné a tiché. Všude bylo cítit napětí - pravý opak venku, kde byl slyšet rámus a křik. Zde bylo jen ticho a hnilobný zápach. Atmosférou se to podobalo hrobce. Ticho narušovala jen ozvěna jejich těžkých kroků. Po několika dlouhých minutách dorazili k mohutným dveřím, před kterými stáli dva skřeti.

"Co chcete?" trpce se zeptal jeden z nich.

"Vedeme zajatce," odpověděl velitel. Jeden ze strážných se podíval na stvoření, které si položilo hlavu do rukou a schoulilo se do klubíčka.

"Jděte," pravil druhý. Obrovské dveře se pomalu otevřely. Uvnitř byla tma, jen místy lehce svítilo několik pochodní.

"Co chceš?" ozvalo se tichým sykotem z druhé části místnosti.

"Pane, vedu Vám zajatce" se strachem v hlase řekl skřet. "Nechte mi ho tu a jděte", pravil hlas. Skřeti sklopili hlavy a pomalu odešli.

"Co jsi zač?" otázal se hlas.

"Nikdo," zaskřehotal tvor.

"Někdo být musíš," řekl hlas a popošel. Ve svitu loučí se objevila tmavá kápí zahalená postava. Tvor se ještě více schoulil. "Když nechceš mluvit, pomůžu Ti," hlas vzal provaz a odtáhl tvora ke schodišti. Sestupovali dlouhý čas dolů, až došli do další místnosti, která byla zalita rudým světlem loučí. Kolem dokola stálo několik skřetů a uprostřed místnosti se tyčil stůl s řemeny. Tam tvora odtáhli a přivázali.

"Copak to máš na krku?" zeptala se postava. Tvor odvrátil hlavu.

"Takže ty opravdu nebudeš mluvit?! No uvidíme."

Jeden ze skřetů vzal tyč rozpálenou do ruda a přiložil jí na břicho tvora. Ten zaječel bolestí a začal se svírat v křeči.

"Teď mi to povíš?" zeptala se osoba. Tvor se zuby zakousl do rtu.

"Takže nepovíš?!" řekla osoba s nádechem radosti. Skřet vzal znovu rozžhavenou tyč a popálil s ní tvora. Ten se opět začal svírat v křeči.

"Ale je pravda, že já to ani slyšet nemusím," řekla osoba zlomyslně.

"Vím, kdo jsi a ty mě taky poznáváš, viď, Frodo?" Tvor na něj upřel své jasné oči.

"Myslíš, že mi to nedošlo? Jeden prsten, ta rána na prsou, myslíš, že ji nepoznávám. Svět se změnil. Vše, co jsi miloval, je pryč. Ale ty jsi zůstal. Nikdy jsi nedokončil svůj úkol. Selhal jsi. Mezitím, co tví přátele umírali, ty ses schovával. Bylo by lepší, kdyby ses o ten úkol alespoň pokusil. Mohl jsi umřít už tenkrát a tohle všechno si ušetřit." S těmito slovy mu strhnul Prsten z krku. "Zabte ho!"