Klauzurní práce

Klauzurní práce... už název vypovídá, že se jedná o něco vážnějšího, sofistikovanějšího... (Cha, cha) Je to jakési zakončení našeho studia výtvarné výchovy na střední škole. Za úkol jsme měli vytvořit nějaké své umělecké dílko, které by naši výuku historie umění symbolicky zakončilo, něco s hlubokou myšlenkou. Pokud možno, aby to nějak souviselo s uměním.

A jak už to tak u mých větších projektů bývá, absoutně jsem nevěděla, co s tím. Až vzniklo tohle. A proč to dávám sem na blog? Uvidíte sami. Je tu totiž jakási spojitost s Pánem Prstenů, alespoň s jeho filmovou verzí...

(Dávám to sem ve stejném znění jako byla moje teoretická část, kterou jsem odevzdávala ve škole. Akorát nastalo pár změn v popiscích obrázků.)

A ještě vám oznamujeme jednu důležitou věc. Nejenom, že chceme všem školou povinným popřát krásný začátek prázdnin (i když někteří si prázniny užívají už déle, že Finrode? ;-)), ale tímto dnem také mittalmar najíždí na prázdninový režim. Jelikož žijeme bohatým prázdninovým životem a věříme, že mnozí z vás také, do konce srpna u nás budou vycházet články jednou za čtři dny (doteď to bylo jednou za tři dny). Ale nebojte, ono to stejně rychle uteče...

---

Pro svou klauzurní práci jsem si vybrala téma, shrnující z mého pohledu vývoj výtvarného umění v proudu času. Chtěla jsem nějak zpracovat, jak se s dobou měnil pohled malířů na jejich předlohu k malbě. Ale protože umění se objevuje již v neolitických dobách, je nemožné obsáhnout všechny jeho etapy, proto nastal problém s tím, které vyzdvihnout a ztvárnit a které naopak vypustit. Nakonec z toho vyšlo pár jakýchsi uměleckých směrů, které se od sebe dostatečně lišily, abych ukázala různorodost těch umělcových pohledů na předlohu.

Zdroje inspirace a "message"

Na tuto myšlenku mě přivedly hned dva zdroje, z nichž jeden jsem poprvé našla kdysi loni na podzim. Jednalo se o portrét dívky nazvaný "…In the history…" rozdělený na části, přičemž každá z částí byla ztvárněna jiným stylem. Je od výtvarnice Moniky Gross, která není moc známá a vystupuje na internetovém portálu Deviantart pro výtvarníky

Monika Gross, …In the history…

Druhým zdrojem se stalo video, které nám na hodinách výtvarné výchovy pouštěl náš pan profesor Matěj Čech. Video se dá nalézt na Youtube pod názvem "500 Years of Female Portraits in Western art" a vytvořil ho Philip Scott Johnson. V tomto videu se prolínala díla známých malířů, zachycující ženský portrét tak, jak se v dané době ztvárňoval.

Při přemýšlení nad svým tématem klauzurní práce mě napadlo zakomponovat tam právě toto. Protože nejenom v umění se vyskytuje jev známý snad všem z jednoho českého úsloví, že "když dva dělají totéž, není to totéž". Jako je každý člověk jiný, tak se liší i výtvory daných lidí, to, jak se na danou problematiku dívají i to, jakým stylem o ní přemýšlí.

A jakožto nejlepší objekt, na kterém by se projevily nejvíce ty změny přístupů, se ukázal portrét.

Zbývala už jen otázka čí portrét. Autoportrét nepřipadal v úvahu, jelikož jsem udělala za celý svůj život jen jeden a stačí mi to ještě na dva roky dopředu. Udělat jich najednou šest bych nezvládla. Příbuzní a kamarádi se do této nabídky moc nehrnuli, proto padla volba na nějakou jinou, cizí nebo slavnou osobnost, a to konkrétně na mého nejoblíbenějšího herce Dominica Monaghana.

Použité výtvarné styly a směry

Po pečlivém prozkoumání časové linie výtvarného umění a jeho různých projevů mi jako nejvhodnější vyšly následující: renesance, manýrismus, fauvismus, kubismus, abstraktní umění a proláž.

U každého z daných stylů jsem se snažila co nejlépe vystihnout to, jak se daný styl projevuje, jeho největší znaky - vycházela jsem, jak z informací, které nám byly předané v hodinách výtvarné výchovy, tak z odborných publikací a webových stránek.

Navíc jsem se snažila u každého stylu použít jinou techniku, abych to odlišila i tím. Ale jen v tom případě, pokud to nevylučoval charakter daného stylu.

Renesance

Tahle část se mi tak úplně nepovedla podle mých představ. Ale vezmu to pěkně od začátku.

V renesanci se nejčastěji uplatňovala olejomalba, proto jsem se o ni chtěla pokusit také. Nicméně jsem přípravu jaksi podcenila, a když jsem se do toho chtěla pustit, bylo již pozdě na to, abych stihla sehnat pořádný podklad, namalovala to a ono to stihlo do data vernisáže pořádně proschnout… Proto jsem se musela smířit s tím, že myšlenku olejomalby opustím a udělám to akrylovými barvami.

V renesanci dávali velký důraz na realističnost, byla to vlastně doba, kdy opravdu začali používat perspektivu. Opustili gotické portréty svatých, vyzařující strnulost znázorněných postav. Propracovávali detaily a často na renesančních obrazech najdeme, že objekt jakoby vystupuje do popředí. Zvýrazňovali kontrast mezi jednou a druhou stranou obličeje portrétovaného, přičemž jedna z těch stran bývala schovaná ve stínu. A pozadím byla buď jednoduchá černá plocha, nebo jakási krajina, snově zamlžená v takzvaném sfumatu.

Já jsem se zaměřila hlavně na ten kontrast osvětlené a neosvětlené části obličeje a pokusila se to zachytit co nejvěrněji.

Manýrismus

Na konci gotiky existoval směr zvaný jako manýrismus. Došlo to k němu logicky proto, že převládalo všeobecné mínění, že všeho už bylo v umění dosaženo a že mistry už nikdo předčit nemůže. Nikdo že už nevytvoří tak realistické, dokonale přesné obrazy. Proto se na sebe umělci snažili přivolat pozornost nějak jinak. Často vytvářeli svá díla nikoliv jen podle objednávky zákazníka, ale projevovali svou individualitu, nějak se pokoušeli odlišit. Také se využívalo rukopisu jiných, už slavných malířů, který chtěl umělec napodobit na svém vlastním obraze.

Vůbec nejznámější obraz z této doby bude bezpochyby portrét Rudolfa II., ztvárněného jako císaře Nera od Guiseppeho Arcimbolda.

Proto jsem se rozhodla ztvárnit manýrismus stejným způsobem. Složit portrét z jiných již existujících věcí, a to konkrétně, stejně jako u portrétu Rudolfa II., z ovoce a zeleniny. A stejně jako pan Arcimboldo, i já se snažila odlišit čelo a trup od zbytku obličeje nejenom různými druhy ovoce, ale také teplotou barev, kde na tváře, uši a ústa použil teplejší barvy než na zbytek obrazu.

Arcomboldo, Rudolf II.

Pro mě osobně byl asi nejtěžší úkol poskládat ovoce správně do tvaru obličeje tak, aby to nepotíralo všechny rysy portrétovaného. Postupovala jsem tak, že jsem si z fotky nejprve překreslila obrys obličeje a hlavní plochy světla a stínu a později jsem se snažila umisťovat ovoce a zeleninu tak, aby co nejlépe do daných ploch zapadala.

Poté jsem si jednoduše pastelkami vybarvila hlavní barvu, kterou daná plocha bude mít, abych získala jakýsi přehled toho, jak by výsledek mohl vypadat. Pastelky jsem použila hned z několika důvodů. Dobře se mi s nimi dělají jemné detaily, které jsou potřeba k tomu, aby to ovoce a zelenina přece jen vypadalo jako ovoce a zelenina a také se mi s nimi dobře dělají správné odstíny.

No a teď už jen zbývalo vykreslit pořádně dané druhy ovoce, vystínovat to a udělat černé pozadí. Jak to dopadlo, už vidíte sami.

Fauvismus

Název fauvismu vznikl, když kritik Louis Vauxcelles na jejich první výstavě na obrazy fauvistů posměšně poznamenal, že to vypadá, jako kdyby Donattelovo dílo bylo obklopeno samými divokými zvířaty - šelmami (francouzky fauves). Fauvistům se to pojmenování zalíbilo a nakonec se tento název uchytil dodnes.

Těmi "šelmami" byly myšleny zářivé barvy, které fauvisté používali. Pozměnili barevnost, kterou vnímáme my. Využívali emocionální sílu barvy, snažili se ji zharmonizovat. Syté barvy s dynamikou tahů, kdy takové věci jako perspektiva ustupovaly do pozadí.

Nejznámějším fauvistickým malířem byl Henri Matisse. Právě jeho dílem "Tanec" jsem se inspirovala nejvíce.

Henri Matisse, Tanec

Na tomto obraze nás zaujmou jednoduché oranžové postavy na zeleném pozadí. Stejně jsem postupovala i já. Obličej jsem vymalovala v zářivé žluté a oranžové. Na vlasy a košili jsem použila tmavě modrou a pozadí tmavě zelené. Prvotní skica byla velmi jednoduchá a konečný výtvor jsem namalovala suchými pastely, protože s nimi mám velkou zkušenost a dokážu s nimi vytvořit velké syté jednobarevné plochy.

Kubismus

Kdo by neznal kubismus. Ale pravý smysl kubismu není v tom, aby obraz byl co nejvíce hranatý a připomínal kostky, jde o to daný objekt znázornit z mnoha úhlů najednou, vměstnat trojrozměrnost předmětu na dvojrozměrnou plochu.

Tady jsem dostala radu od Mgr. Art. Marka Tesky, který mi pověděl jakousi teorii jednoduchého zobrazování v kubismu. Tuto teorii ve své knize jako přístup kubistů uvádí i E.H. Gombrich. Zjednodušeně pojednává o tom, že když se na daném předmětu podíváme na všechny jeho části a nakreslíme je z daného pohledu, z jakého je pro nás nejdůležitější, z jakého pohledu ji nejčastěji vidím nebo z jakého pohledu pro mě nejvíc znamená, z jakého pohledu si ji představím, když se řekne její název. Například u skleničky: ten horní okraj pro mě nejvíc znamená, když piju, tehdy se na něj dívám shora, proto nakreslím celé velké kolo. Stěny si většina z nás představí nakreslené ze strany.

Pro mě nový byl poznatek, že kubisté umění brali jako hru. Vybírali si známé motivy, kde divák věděl, jak daný předmět vypadá a tudíž mohl lépe pochopit to, jak dané části do sebe zapadají a vytváří dojem trojrozměrnosti. Nešlo o to ztvárnit předmět tak, jak vypadá, ale tak, aby byl trojrozměrný.

Výše zmíněné vysvětlení jejich pohledu jsem zkusila použít i na svůj výtvor, a zkombinovala to s inspirací ze slavných obrazů. Na nich jsem viděla, že kubisté často používali silnou tmavou linku na ohraničení barevných ploch. A na výběru barev jsem se inspirovala u autoportrétu Pabla Picassa, kde použil, dá se říct, ty pravé barvy a nijak si je neupravoval. Právě na jeho autoportrétu je vidět počátek kubismu i ona tlustá tmavá linka.

Pablo Picasso, autoportrét

Moje prvotní skica

A konečný výtvor

Abstrakce

Abstrakcí se označuje nefigurální umění, což zjednodušeně znamená, že na obraze není znázorněn konkrétní předmět přesně tak, jak vypadá ve skutečnosti. Gombrich ve své knize uvádí, že abstrakce vychází z takzvané Doktríny expresionismu, podle které v umění není důležité napodobování přírody, nýbrž vyjadřování pocitů pomocí barev a linií.

Nefigurální umění mi nikdy moc k srdci nepřirostlo, ale to mě neodradilo od toho si ho zde vyzkoušet na vlastní kůži a zkusit mu přijít na kloub. Protože si nevěřím na to, že dokážu jen tak čmárat po papíře a pak to označit za abstrakci, použila jsem ten způsob tvoření abstrakce, který nám náš pan profesor Matěj Čech ukazoval v hodině. Je to význam slova abstrakce jako takového. Vezmeme si daný předmět nebo předlohu a několikrát ji překreslíme, jen při každém překreslení daný obraz trochu zjednodušíme. Dále měníme barevnost podle toho, jak se nám to zdá nejlepší a několikátý obrázek v pořadí už zcela jistě do abstraktní malby spadá.

Tady je vyfocený ten můj postup skic při vytváření abstrakce z daného portrétu.

A takhle to dopadlo

Proláž

Proláž je nejmodernější metodou, kterou jsem ve své klauzurní práci použila. Vymyslel ji Jiří Kolář a jedná se o to, že daný obraz nebo fotografii rozstříháte na proužky, které rozložíte na podložce na střídačku s proužky z jiného obrazu. Celé to poté na podložku nalepíte a je hotovo. Tímto způsobem se vám tedy prolínají dva obrazy do sebe.

Jiří Kolář, Zátiší se džbánem

Já jsem použila jen fotografii s portrétem a proužky jsem nalepila tak, aby polovina z nich byla normálně a druhá vytvářela inverzní obraz vzhůru nohama.

Závěr

Jsem ráda, že jsem se do této klauzurní práce pustila, protože mi to pomohlo trochu lépe pochopit i jiné, neobvyklé umělecké směry. Zároveň s tím, jak jsem měnila i techniky ztvárnění, tak jsem pracovala i s technikami, které moc ráda nemám a obvykle se jim spíše vyhýbám - hlavně ty, kde se pracuje se štětcem (akvarel, akryl, tempery…)

Když se zpětně ohlédnu na to, jak má klauzurní práce probíhala od prvotního nápadu do konce, vidím i nějaké nedostatky, hlavně časové - ta práce by se určitě dala lépe rozložit, bohužel tomu nepřály ani okolnosti ani ostatní povinnosti. Jsem však ráda, že si mi to povedlo dokončit ve stávající podobě, protože jsem opravdu nečekala, že to dotáhnu do konce.

Čerpáno od:

Wendy Beckettová, publikace "Toulky světem malířství", překlad Jiří Vejvoda, nakladatelství Frotuna print, 2002. Strany 334-339, 346- 350

Matěj Čech - informace předané v hodinách výtvarné výchovy mezi lety 2014-2016

Martina Glenn, webová stránka Artmuseum.cz (http://www.artmuseum.cz/) - články:

- "Kubismus" (http://www.artmuseum.cz/smery_list.php?smer_id=77, 9. 6. 2009)

- "Fauvismus" (http://www.artmuseum.cz/smery_list.php?smer_id=64, 1. 5. 2009)

- "Renesanční umění" (http://www.artmuseum.cz/smery_list.php?smer_id=94, 9.6.2009)

- "Manýrismus" (http://www.artmuseum.cz/smery_list.php?smer_id=78, 9. 6. 2009)

E.H. Gombrich, publikace "Příběh umění", překlad Miroslava Tůmová, nakladatelství Odeon 1990. Strany 187, 289, 464, 468.

Monika Gross, ilustrace "…In the history…", http://moishpain.deviantart.com/art/in-the-History-of-Art-364080551, http://deviantart.com, 7. 4. 2013

Philip Scott Johnson, video "500 Years of Female Portraits in Western art", https://www.youtube.com/watch?v=nUDIoN-_Hxs, 22. 4. 2007

Jiří Přivřel, webová stránka Estetická výchova (http://www.estetickavychova.cz/), "Úhel pohledu" (http://kaja.mikulasek.net/uhel-pohledu-3/, 4. 8. 2013)

dovětek:

Bylo fajn, nakreslit si práve Dominica. Ale... no, nese to s sebou jakási jistá úskalí, i když je pravda, že jsem to mohla čekat.

Ještě poslední fotka z toho, jak to bylo instalované na výstavě:

A vtipná historka z průběhu... Když jsem Irith ukazovala fotku prvního hotového obrázku (byl to zrovna fauvismus) podívala se na to, pak na mě a vyprskla smíchy. Pak se mě sice snažila uklidnit, že to tak nemyslela, ale to víte, moc to nepovzbudí do další práce....