Arwen

Hrozně hezká a melancholická Arwenina povídka na ni samu.

Mimochodem, byl by nám někdo opět ochotný vysvětlit pointu? Hloupým hobitkům to jaksi nedává smysl :-)

(Zdroj obrázku)

---

Kráčela po lese, který tiše spal pod závějí sněhu. Sem tam se ohlédla, když za ní obtížené větve neudržely, navěj sněhu a ten s těžkým žuchnutím spadl na zem. Přitáhla si plášť s kožešinovým límcem blíž k tělu, smrákalo se a zima začínala být řezavější, pálila a štípala černovlasou elfku do tváří. Nezdálo se, že by jí to nějak moc vadil. Šla vzpřímeně lesem, který prosvětloval měsíc. Vítr hučel ve větvích vzrostlých smrků. Pozorovala svůj dech, který se v mrazivém vzduchu měnil v obláčky páry a ztrácel se ve tmě. Na rameni se jí usadila vločka, sfoukla ji dřív, než roztála. Začínalo sněžit. Elfka se otočila a zamířila domů.

Klaply dveře a do velké jídelny vstoupil sněhulák.

"Kde jsi byla Arwen?" zajímal se hned Elrond, když se jeho dcera vrátila, bylo už skoro po večeři.

"Ani nevím. Všude." usmála se. "Zbylo pro mě ještě něco malého?" sundala si mokrý plášť a přehodila jej přes židli.

"Možná něco… " začervenal se Lindir a přisunul příchozí svůj netknutý talíř.

"Díky."

"Zjistila jsi při své vycházce něco nového?" zeptal se Elladan

"Nic krom toho, že řeka začíná zamrzat." nabodla na vidličku bramboru.

"To už se dlouho nestalo," konstatoval Elrohir a namotával si na prst pramen svých černých vlasů.

"Snad to nebude takové hrozné." Erestor se dloubal ve zbytku salátu.

"Díky Lindire, nechápu, proč jsi to nesnědl." odsunula talíř a utřela si ústa do ubrousku. "Musím si ještě pro něco skočit. Uvidíme se v Síni věčného ohně." s tím odešla.

Až poté, co zamkla pokoj, otevřela šatní skříň. Klekla si a z dvojitého dna vytáhla koženou složku. Zatáhla za rudou stužku spojující obě desky a rozevřela je. Byly v nich dva papíry s podobiznami dvou tváří, muže a ženy.

Arwen nejdřív vzala ženin obrázek a dlouze se na něj zahleděla, z oka ji ukápla slza, přesto se usmívala. "Nic se tu nezměnilo, mami." zašeptala a pohladila elfčinu tvář. "Ať se ti tam daří."

Pak vzala obrázek s mužskou tváří. "Veselé Vánoce." políbila podobiznu na rty. "Miluju tě…"

Vrátila obrázky do složky, složky do skříně a skříň zavřela. Sebrala pár balíčků, které byly vyrovnané na posteli, a vrátila se k oslavám.

Zašustil papír jak se Elladan urputně snažil rozbalit svůj pečlivě zabalený dárek. "To jsi musela balit ty, Arwen. Pečlivko!"

Zachichtání. "Tak nám ukaž, co jsem ti dala."

Elrohir se již nevydržel na svého bratra dívat a přeřízl provázek, který jeho dvojče bravurně zašmodrchalo. Konečně se jim podařilo strhnout poslední papír.

"Nátepníky! Parád! Díky Arwí."

"Dneska jsi nějak štědrá." kochal se Elrohir nožem který dostal jako dárek, a kterým přeřízl provázek na balíčku.

"Arwen, můžu?" přistoupil Lindir.

"Jistě."

Do rukou jí vklouzla malá sametová krabička. Odklopila víčko. Ležel tam prsten se zeleným kamenem, který z obou stran ovíjeli hadi.

"Lindire?" nadzvedla Arwen obočí. "Kde jsi to vzal?

"Našel jsem to tohle léto. Ležel na dně řeky."

"Děkuju… " upřeně hleděla na prstýnek. "Elesare, kde jsi jej měl naposled?" Žádná odpověď nepřišla a tak se dále pokračovalo v radovánkách.

Pozdě večer, když všechny oslavy skončili a všichni už byli už ve svých pokojích, seděla Arwen na posteli a prohlížela si prstýnek na své ruce. Pak jej položila na noční stolek. Všechny dárky už měla rozbalené a uklizené, až na jeden, který ležel na stole. Vzala jej a jedním pohybem z něj strhla hedvábný papír. Moc dobře věděla co je uvnitř. Přistoupila k velké truhle v rohu pokoje. Prohlédla si to, co držela v rukou a s cinknutím to hodila do truhlice. Nemělo to už žádnou hodnotu, ale přece, byly to vzpomínky, které její ada střádal po celou dobu vlády jejího manžela. V truhlici leželo 1500 mincí s Aragornovou podobiznou.