Milášek Jeden Prsten

Tak, Vánoce právě gradují a náš projekt končí. Doufáme, že jste si ho užili stejně jako my a příští rok se zapojíte znovu. Všem autorům za jejich povídky moc a moc děkujeme!

Začali jsme Frodem a skončíme, zcela symbolicky, Prstýnkem. Prstýnek vzpomíná na všechny své Vánoce...

(Obrázek od Polly)

---

Abychom řekli pravdu, Prsten Moci byl někde hluboko v zlatém plíškusvého potencionálního srdce velice rovnostářský. Jeho rovnoprávné cítění se zakládalo především na přesvědčení, že na dárek k Vánocům má nárok zkrátka každý. A nezáleží na tom, jestli jste člověk, hobit, elf, skřet, odporné stvoření zla nebo smrtelně nebezpečný zlatý kroužek. Ale zatímco i ta chobotnice v Morijském jezírku dostala každé Vánoce pečeného skřeta s bramborovým salátem, on, nejmocnějších dvacet gramů které kdy byly vyrobeny, nedostal nikdy nic. Naopak, pořád někdo dával jeho. Kdyby měl Prsten nervy, žlázy a takové ty šedivé čvachtavé věci, otřásl by se odporem. Ale protože toto všechno neměl a tudíž se za a) nemohl třást a za b) necítil odpor, spokojil se jen s tím, že nechal na okamžik zazářit slova na svém obvodu. Jeden Prsten vládne všem. To sice bylo možné, ale rozhodně to byla diskriminace. Nechtěl vládnout. Chtěl dárek. Proč on nikdy nic nedostal? Prsten vzpomínal na všechny Vánoce, které kdy zažil. Jeho úplně první Vánoce. Před 5000 lety. První svátky. A myslíte si, že mu někdo zazpíval koledu, dal ochutnat vánočku nebo mu prostě dal nějaký dárek? Ne, pod stromeček si ho tehdy nadělil Sauron. Sám sobě. V krabičce převázané růžovou mašličkou. Prsten byl tenkrát velice zdrcen. Smutný příběh pokračoval, když ho ve Druhém věku dal jeho pánešek nějakému lidskému králi. Pravda, dal mu ho i s půlkou svojí ruky, ale to rozhodně nevyvažovalo fakt, že byl opět na Vánoce darován. Prsten se rozhodl pomstít. Opustil lidského krále a nechal ho zemřít. To neměl dělat. Na 2000 let uvízl na dně řeky. Předtím mu alespoň lidský král vyprávěl pohádky, ale tady si s ní jen hrály ryby. A předávaly si ho. Nuda skončila poté, co si ho vyzvedl jakýsi hobit. Načež ho tenhle ošklivý, ošklivý zlý a bezcitný hobit dal svému kamarádovi k narozeninám. Sice nebyl prosinec, nýbrž polovina srpna, ale stejně. Zase byl dárek.

A s tím druhým hobitem, který ho dostal, navíc uvízl po dalších pět set let. Pět set let ve tmě s rybami a červy. Prsten moci nesnášel ryby. Už mu doopravdy lezly potencionálním krkem. Nakonec se tedy rozhodl vsadit na své štěstí a odkutálel se do temného tunelu. Ano, byl to špatný tah, mohl tam taky zůstat dalších tisíc let, dokud by se ty pitomé ryby nenaučily chodit po souši, aby ho mohly zase otravovat, ale tentokrát to vyšlo. Vzal si ho nějaký další, cizí hobit. Opět si ho dal sám sobě s tím, že se mu někdy bude hodit. Pchá, Vánoce. Na ty ten hloupý Pytlík ani nepomyslel. Alespoň to ale u něj v kapse nesmrdělo rybou. No, pohoda netrvala dlouho. Šedesát let potom ho ten nadějný hobit dal svému synovci jako předvánoční dárek. Předvánoční. Kdyby měl Prsten Moci dostat dárek za každý předvánoční dárek, který nedostal, tak by… měl hromadu dárků. Velkou hromadu. Místo toho se ale jeho vlastníci začali střídat jak na běžícím pásu. Onen nový hobit ho sice měl docela dlouho, přibližně osmnáct Vánoc, ale pak to šlo opravdu celé do Mordoru. Ty poslední Vánoce Prsten strávil uprostřed kamenného podstavce, kde na něj zíralo padesát elfů, zatímco si navzájem dávali dárky. Nemusím ani připomínat, že jemu nedal nikdo nic. Jen se na něj jeden blonďatý elf po obzvlášť vydatné Vánoční večeři pozvracel.

Pár měsíců nato ho dal ten hobit jinému hobitovi, prý aby dokončil úkol. Načež ho ten druhý hobit znovu dal tomu prvnímu, jestli mě tedy chápete. Hobiti holt nikdy nebyli, co se dárků týče, moc originální. Vzápětí ho ten první hobit dal hobitovi číslo tři, který měl Prstýnek hned na začátku, těch pět set let, který ale už prakticky hobit nebyl, protože byl odporné slizké něco. A navíc páchl rybami. Prsten se otřásl. Ryby! Doufal, že už se tohohle Gluma konečně zbavil. Nesnášel ryby.

A teď se zase blýskalo na lepší časy. Ten první hobit zřejmě svého Vánočního dárku zalitoval a chtěl Prsten po Glumovi zpátky. Prsten se modlil, aby si ho opravdu vzal. Třeba by se s ním ten půlčík mohl odstěhovat někam na nějaké klidné místo, daleko od všeho rybstva a třeba by mu i dal nějaký ten dárek.

Glum páchnoucí rybami. Hobit. Glum páchnoucí rybami. Hobit. Prstýnkovi vlastníci se střídali co dvě vteřiny. Prsten toho začínal mít tak akorát dost. Tolikrát najednou ho ještě nikdo nedaroval!

A pak… to skončilo. Glum páchnoucí rybami vyhrál. Ale už nepáchl rybami. Teď páchl škvařícím se Glumem. Prstýnek se rozhlédl kolem (samozřejmě metaforicky). Glum s ním někam skákal. Vypadalo to jako voda… ale nebyly tam ryby. Voda snů. Prstýnek se zatetelil štěstím. Tak ho přeci jen nakonec štěstí čekalo s Glumem! Třeba konečně zanevřel na ryby a teď pro něj našel tohle bezva místo bez jakéhokoliv vodního zvířectva.

Prstýnek byl šťastný.

Konečně dostal nějaký dárek!

První ve svém životě!

Nejlepší dárek, jaký mu kdo mohl dát.

Užíval si ho přibližně vteřinu.

(Zdroj obrázku)

My všichni z mittalmaru Vám tímto přejeme Merry Christmas and a Pippin's New Year!