Aragorn

Strašně krásná a strašně smutná Aragornova... však vy uvidíte.

Mimochodem, tuto povídku obětavě napsal místo Michell, které se rozbil počítač, Jeremiáš, za což mu moc a moc děkujeme! A vypadá to, že jsme na krále elfů vážně udělaly/i ohromný dojem, neb tam už opět jsme!

(Zdroj obrázku)

---

Dveře královské síně v Minas Titith se rozevřely dokořán.

"Můj pane," zasalutovali Strážci citadely, když zpozorovali starého krále.

Bělovlasý muž jim vznešeně pokynul a opíraje se o krátkou hůl sestoupil ze schodů. Oporu vlastně ani skoro nepotřeboval, bál se však, že by mohl uklouznout na všudypřítomné námraze. Chlad jej udeřil do křehkého těla jako kovářovo kladivo. Ostré jehličky vlezlé zimy pronikaly skrze kožešinový kabát a rozechvívaly jeho tělo až do morku kostí.

Nadechl se.

***

"Eldarione?"

"Ano, otče?"

Kostnatá ruka se sevřela okolo jílce Andúrilu, Plamene Západu. Elessar jej pomalu vytasil ze zdobené pochvy; naposledy. Ač mu síly pomalu ubývaly a stáří zmáhalo, z pohybů krále dosud nezmizela jistota a ladnost. Čepel, znovu zkutá elfy na konci Třetího věku, se zaleskla ve světle zapadajícího slunce.

"Zkutý z úlomků Narsilu, meče dědiců Númenoru," pronesl hlasitě a nechal ta slova zaznít prázdným sálem: "nyní patří tobě, můj synu. Vládni všem zemím moudře a spravedlivě."

"Otče! Ty jsi přece králem Gondoru a Arnoru! Chceš opustit svůj lid?" vykřikl Eldarion.

"Nadešel čas."

***

"Ještě ne. Tvé dny zde ještě neskončily," šeptala Arwen, když spolu osaměli v temnotách: "vždyť už brzy přijde jaro a po něm léto. Budou kvést stromy a zpívat ptáci. Proč chceš odejít v době mrazu a temnoty? Proč mě tu chceš nechat samotnou?"

"Protože tak by to udělal muž, kterého miluješ, kdyby zjistil, že se jeho čas nachýlil," odpověděl Aragorn a jeho hlasem probleskl hluboký žal: "chtěla bys snad, abych umíral znaven lpěním na životě jako staří králové z dob úpadku? Ale já tě nechci učinit nešťastnou; vol opatrně."

A Arwen Undómiel se hořce rozplakala, protože ji její osud dostihl a ona musel čelit jeho bezbřehému zoufalství; neboť byla Večernicí a její život večerem, jež pozvolna přerůstá v temnou noc, chladnou jako sám hrob.

Plakala dlouho.

***

Elessar vydechl.

Z koutku očí se mu kutálely slzy, ale mrzly na jeho tváři a už nedokázaly svlažit mrtvou zem.

Pomalu kráčel směrem k Rath Dínenu, kde ležely v tichu a stínu mnozí z jeho příbuzenstva. Zanechával ve sněhu hluboké stopy, jež se pomalu plnily padajícími vločkami.

Jak kráčel, stával se jeho krok stále jistějším a pevnějším.

Dny těžké práce a tvrdé lopoty skončily. Nadešel čas odpočinku.

Pokynul vyděšeným strážcům Pohřebiště králů a ti jej plni zmatku a strachu nechali projít. Míjel sochy velkých pánů z dávných dob. Sochy dědiců Anárionova domu.

Bude v dobré společnosti.

Musel se pousmát.

Nakonec došel až do skromné kruhové síně, kde ležely dva malé katafalky.

"Tak se zase setkáváme, mí drazí přátelé," usmál se při pohledu na místo odpočinutí dvou chrabrých půlčíků.

Hůl mu vypadla z netečných prstů; ale nedbal o ni.

Vystoupal na kamenný podstavec a pomalu na něj ulehl.

Leštěný mramor studil a tlačil, ale Aragornův duch už nepohodlí nevnímal. Pomalu opouštěl příbytek svého těla.

Nevnímal, že se nahé větve Bílého stromu choulí a chvějí. Nevnímal, že se daleko v severních krajích rodí strašlivá sněhová bouře. Neslyšel výkřiky zburcovaných stráží, pláč dvořanů ani překotné vyzvánění všech zvonů. Neslyšel ani vroucí modlitby svého lidu, dokonce ani tichý pláč Arwen, schoulené v nejvyšším patře Bílé věže.

Avšak jeho myšlenky ještě na okamžik setrvaly.

Vždycky je pěkné umírat po boku přátel, pomyslel si.