Bilbo

Taková hořko-sladká Pollyina povídka na téma, jak asi slaví Vánoce Bilbo Pytlík. Je hrozně hezká a veselá, ale přitom i někde hluboko uprostřed řádků smutná... prostě nádherná.

(Zdroj obrázku)

---

Malý Bilbo právě snídal cukroví, když si všiml, že za okny jejich nory se pomalu snáší sníh. Honem rychle dojedl, dopil horkou čokoládu a utíkal ven, postavit si sněhuláka, chytat sněhové vločky do pusy a pořádně se v tom sněhu vyválet. Jeho rodiče ho pobaveně sledovali a vzpomínali, jaké to bylo, když oni byli malí. Ach, tehdy to byly časy…

Ale když se to tak vezme, tak se toho vlastně moc nezměnilo. Kraj byl pořád Krajem, Vánoce se stále slavili tím způsobem, že všichni hobiti si domů do nory nastěhovali menší botanickou zahradu sestávající z toho, že všude rozvěsili ohromné pahýly jmelí a jehličnatých stromů. A pořád se peklo stejné cukroví. Ale jedna věc se přece jen změnila. Děti. Ty dnešní děti byly prostě jiné…

Náhle je z jejich dumání vyrušila hlasitá rána. Bilbo se vracel dovnitř. Byl celý zmrzlý, a když ze sebe oklepával sníh, posypal jím celou předsíň.

"Neměl by ses toulat tak často venku." Kárala ho Beladona- jeho matka. Samozřejmě, že jen tak na oko. Byla přeci Bralová, a tak byla šťastná, že se v Bilbovi objevuje takový malý dobrodruh.

Zato její manžel, Bungo, to snášel hůře. Jako správný Pytlík nechápal, co může být venku zábavného a jak si někdo pod pojmem "sníh" může představit cokoliv jiného než břečku, která je úplně všude, z níž nás všechny zebou nohy.

Ale Bilbo si nehodlal nechat zkazit náladu. Oči mu jen svítily a radostně vykládal, co všechno venku viděl. Obrovské bílé pláně, zamrzlé jezírko, zasněžené stromy a namrzlá okna. Popisoval, jak krásného postavil sněhuláka i to, jak se snažil sněhovou koulí strefit pobíhajícího zajíce.

Bungo to odmítal poslouchat, radši se honem posadil do křesla u krbu a významně pokukoval na prostřený stůl. Měl hlad. A už se nemohl dočkat, až bude mít všechno tohle vánoční šílenství za sebou a svět se vrátí zase do normálních kolejí. Bude zase stejně jednotvárný a nudný. Přesně to měl rád. Ale než se mu tohle přání mohlo splnit, čekala ho ještě jedna nutnost- rozbalování dárků.

Při večeři už se Bilbo nemohl dočkat té posvátné chvíle, a tak do sebe jídlo pěchoval, jak nejrychleji mohl. A přidal si dokonce jen třikrát. Poté hypnotizoval stromeček a dárky pod ním, přejíce si, aby rodiče už konečně přestali žvýkat.

Poté pln nadšení pomohl matce odnést nádobí do kuchyně a jal se rozdávat dárky.

Pro maminku, pro tatínka, mamince, pro tátu… Ó, ano, tady to je! Byl celý nadšený, když našel konečně něco pro sebe. Byly to tři dárky. Dva malý a jeden docela rozměrný. Ihned se jal to všechno rozbalovat. Od nejmenšího, samozřejmě.

Zuřivě trhal balicí papír a rodiče na něj s očekáváním hleděli. První dárek už byl skoro rozbalený… "kapesní nožík!" zvolal Bilbo nadšeně a začal se s touto věcí radostně procházet po pokoji, nosil nožík jako miminko a ukazoval ho všem dvěma přítomným. Beladona byla ráda, že tímto dárkem Bilba potěšila. Bungo si bručel pod vousy (protože žádné neměl, tak mu to šlo velmi špatně), že to hobit ještě neviděl, aby malé děti dostávaly nože, že z nich vyrostou nějací dobrodružní podivíni a podobné věci.

Poté byl na řadě druhý dárek. Byl měkký. Až moc měkký. A Bilbo ho proto rozbaloval s o něco menším zápalem. Kdo by taky byl šťastný z nové sady kapesníků? S tímto Bilbo po pokoji nepochodoval.

A třetí dárek? Byl velmi dobře zajištěný, takže zjišťování jeho identity trvalo nejdéle. Ale po nějaké době se přece jen ukázalo, že to je velká kniha v červených deskách.

"Co to je?" zeptal se Bilbo.

"Nevidíš? Kniha," odpověděl mu jeho otec, jako by to, že děti dostanou k Vánocům ohromnou červenou bichli, byla ta nejpochopitelnější věc v celé Ardě.

"Ale vždyť je prázdná!" Zděsil se Bilbo, jakmile nahlédl dovnitř. Tenhle dárek se mu ani za mák nelíbil. Nechápal, co s tím bude dělat. "K čemu mi to bude?"

"Tam budeš psát ty," snažila se ho trochu uklidnit Beladona, "můžeš si tam zapsat všechna dobrodružství, která zažiješ, když budeš chodit na ryby a hledat po lesích elfy."

Při těchto slovech se na Bilbově tváři zjevil úsměv. To by byl nápad! Ještě, že má tak chytrou maminku, bude si tam zapisovat všechno zajímavého!

Ale Bungo se dál pokoušel v Bilbovi jeho dobrodružnou část potlačit. Marně. "Proč by tam měl psát to, co zažije? Je to na to, aby si tam zapisoval rodokmeny, recepty a pojednání o dýmkovém koření. Nikam za dobrodružstvím chodit nebude. Ne, dokud jsem jeho otec!" Na konci své promluvy už úplně křičel. Nerad viděl, že se mu výchova jeho jediného syna poněkud vymyká z rukou.

"Proč by nemohl? To, že ty jsi takový zbabělec, bojíš se tmy a nikdy si nebyl za hranicemi Západní čtvrtky, neznamená, že náš syn taky bude muset být takový." Snažila se Beladona bránit bralovskou krev.

Bilbo neměl rád, když se rodiče hádali, přímo to nesnášel. A proto se raději nenápadně vzdálil, aby to nemusel poslouchat. Vyplížil se ven a vylezl na strom, kde měl přibité sedátko. Seděl tam, červenou knihu si tiskl k hrudi a přemítal nad všemi dobrodružstvími, které by si přál zažít.

Od těchto Vánoc už uplynulo čtyřicet let. A až nyní se Bilbo odvážil červenou knihu otevřít a popsat její bělostné stránky. I když, lépe by bylo říct, že až teď si na ni vzpomněl. A rozhodl se, že splní svoje dětské přání a sepíše svůj příběh. Koneckonců, jaký den se na to hodil více, než dnešek, přesně čtyřicet let poté, co tu knihu dostal?

Namočil si tedy pero do inkoustu a pečlivě nadepsal název "Cesta tam a zase zpátky".