Kořen

Kořenovi (pro neználky - Jeremiáš) se tady podařilo nemožné. Spojit Santu-Clause, metal, elfy a zoo do jednoho. A vzniklo z toho něco naprosto geniálního!

Jediné co se dá vytknout je, že, ač jsme to četly s Polly dohromady, musely jsme si nakonec vytáhnout na pomoc slovník :-)

(Zdroj obrázku)

---

"Jste si jistí?"

"Ano, pane," uklonil se vysoký elf: "v okruhu mnoha a mnoha mil od vašeho sídla není jediný skřet, trpaslík či člověk.

Thranduil se usmál. Po celý rok se jeho lid pokoušel zachovat status quo. Patřilo se, aby byli elfové nafoukaní, nosili dlouhé vlasy, aby vynikly jejich protáhlé obličeje, lakovali si nehty a nosili věci na hlavě. Jednou jedinkrát za rok se však opovážili vyměnit své upjaté způsoby za pořádný odvaz. Elfové slavili svátky patřičně dekadentním způsobem.

Ta chvíle právě nadešla.

"Zaveďte mě za frontmanem," přikázal král panovačně, neboť zbývala ještě poslední povinnost, kterou musel vyřídit: "která banda je tu letos."

"Původně jsme objednali Balrogy," usmál se služebník: "ti ale už udělali kšeft se Sarumanem."

Thranduil zavrčel: "Že já tomu starému dědkovi srovnám ciferník? Tak jsem se těšil."

"Nakonec jsme pozvali Gorgoroth."

Oči pána Lesní říše se zaleskly.

Deathmetalová kapela Gorgoroth měla ještě tvrdší songy než konkurence, protože v ní nehrála žádná skřetí verbež. Tvořili ji poctiví skurutí zpěváci a kytaristé a bubeníkem byl tlustý, jednooký troll. Vozili si všude ssebou vlastní reprobedny, které zakazovaly zákony Gondoru, Kraje i Rohanu coby zbraně hromadného ničení. Sezónu co sezónu navíc vždy dokázali vyžebrat od Saurona palantír za své autogramy a naleštěnou kouli pak propojili s audiovizuálním výstupem v podobě jedné ze zdí elfské pevnosti. To se to pařilo!

"Tři sta padesát zlaťáků, bez dépéháčka," zabručel frontman a natáhl špinavou pracku.

"Čtyři sta a daň ruším," zatvářil se Thranduil velkomyslně: "vyžadujeme ovšem absolutní diskrétnost."

"OK, šéfe," shrábl skurut prachy dřív, než si to ten divný kořen rozmyslí: "máte ňáký zvláštní přání?"

"Kdybyste byl tak laskav?" usmál se král a nabídl zpěvákovi svůj tajný deníček: "Poprosil bych i s věnováním, je-li to možné."

Tak je to konečně tady, oddychl si elfí panovník, a že to letos byla fuška.

***

Elfátka si nábožně prohlížela legendárního vládce svého lidu. Přijel do Lothlórienu až ze severní části Temného hvozdu jen aby navštívil zdejší zoologickou zahradu. Teď se tvářil povzneseně nad okolní chaos a jen občas častoval zářivými úsměvy své nejzapálenější fanoušky.

Celeborn ho zatahal za rukáv: "Nenechte se rušit, ale…"

"Ovšem," přikývl: "vraťme se k věci."

"Vyberte si, kterou chcete," obsáhl rozmáchlým pohybem lórienský elf celý výběh: "nebo snad máte nějaké speciální přání?"

"Ach," naklonil se k němu Thranduil blíže: "skutečně bych měl zájem o jistou - kuriozitu."

***

Zase je o něco vyšší, než minulý rok, pomyslel si král spokojeně při pohledu na statnou borovici.

"Zase je o něco vyšší, než minulý rok," řekl Legolas.

Pán lesní říše obrátil oči v sloup: "Nechtěl jsi náhodou strávit odpoledne výběrem slavnostního kostýmku?"

"Letos jsem se rozhodl pro tradiční variantu," informoval ho syn.

"Která je tradiční? Máš na mysli kostým Černokněžného krále, ze kterého Tauriel onehdá skoro dostala psotník, nebo prostěradla á la Galadriel, která se ti podařilo přišlápnout při každém druhém kroku?" optal se jedovatě.

"Tradičním myslím kožich a čapku toho cvoka z předpředminula," ušklíbl se Legolas: "pamatuješ si ho ještě?"

Aby ne.

Pološílený dědek na saních, tažených soby se nějakým podivným způsobem dostal přes všechny stráže, ač byl až přehnaně nápadný. Nosil červený kožich a stejnobarevnou pokrývku hlavy s bílou bambulí. Když zahlédl elfy, zapomněl řídit a napálil to do stromu. I přes intenzivní péči felčarů svým zraněním podlehl, stejně jako většina jeho zvířat. To poslední Thranduil zrekvíroval a aby mu jeho syn fajnový dopravní prostředek nezáviděl, věnoval mu alespoň podivný vetřelcův ohoz.

"Půjdu se připravit," pokýval nakonec král hlavou a odkráčel.

***

Vypalovačka skupiny Gorgoroth dozněla.

Nastal čas rozbalit dárky.

"Ach, nový kořen," rozplýval se Thranduil, když se mu konečně podařilo rozškubat balicí papír na co nejmenší kousíčky.

Byl to docela čerstvý kousek, zatímco stávající ozdoba hlavy přes veškerou zálivku pomalu trouchnivěla.

"Tati!" vrhl se mu Legolas kolem krku: "díkydíkydíkydíkydíky," opakoval pořád dokola.

"Mám tě rád, tati," řekl a ve vládci lesní říše hrklo.

Takovou radost nečekal.

"Vždyť já tebe taky," zašeptal a poprvé to šlo od srdce.

Věděl jsem, že se mu koza šrouborohá bude líbit.