Frodo

Je první prosinec a s ním první postava a první povídka. A tou je Vánoční povídka o Frodu Pytlíkovi, jak ji napsala naše mittalmarská kolegyně (a bratranec) Delfi.

(Zdroj obrázku)

---

Na Brandyvínu se snášely sněhové vločky a okamžitě po dotyku s vodní hladinou se rozpustily v kapky přidružující se k mohutné řece.

Frodo seděl na břehu a smutně se díval do vody. Už to byly více než tři roky, co se mu utopili rodiče. Právě tady. Nikdo neví jak a nikdo neví proč. Pevně věřil, že jeho otec je v tom nevinně. Ale co si myslet (ano, myslet) o matce, to netušil. Měl rád své rodiče, miloval je.

Cítil povinnost nějak uctít jejich památku, zvláště, když už za dva dny měl být Štědrý den. A hodlal to udělat nějakým speciálním způsobem.

Vtom ho něco napadlo. Jeho pronikavě modré oči zazářily vzrušením, nahlas se rozesmál a pelášil domů ke strýci a tetě.

"Strýčku, strýčku", zavolal. Saramír zvedl hlavu od své druhé snídaně.

"Copak?"

"Potřebuju pilu."

Strýc vykulil oči.

"Teda Frodo, buď rád, že jsi na Rádovsku. V Hobitíně bys ji těžko sháněl." Strýček se poškrábal na uchu. Přikrčil se, vzal Froda za ruce a zašeptal: "Tak hele, musíš být strašlivě opatrný. Tetě ani muk, bude to takové naše malé tajemství. Je v kůlně." Rozcuchal Frodovi vlasy a ten se rozběhl do kůlny.

"Počkej! Na co ji vlastně potřebuješ?"

Frodo se zatvářil tajnůstkářsky. "Vánoční dárky se neprozrazují."

Frodovi dalo dost práce, než mezi tou spoustou listnatých stromů našel jehličnan. A ještě více práce než ho uřízl. Trochu ho trápilo svědomí. Lhal strýci.

Nicméně se tím Frodo nehodlal pohltit a no... řekněme půjčil si bez dovolení a už to nevrátil - malá jablka a šípky, obojí sušené. Prostrčil je háčky, na které si zvykl napichovat žížaly. S nimi chytal ryby.

Pak si zase svým způsobem půjčil balík slámy a upletl z něj slaměný řetěz. Vzápětí použil všechen svůj estetický um k tomu, aby fotogenicky rozmístil ozdoby na stromečku. Bezděčně si vzpomněl na to, jak zdobil stromek jeho táta. Tahle činnost byla čistě jeho a nikdo mu do toho nesměl mluvit.

O den později se Frodo vydal se stromkem k vodě. Chtěl to udělat na Štědrý den, ale to by mu strýc s tetou nedovolili. Na Štědrý den jsou totiž všichni spolu a nikoho neopouštějí.

Jeho plán byl potopit se a udělat jakési Vánoce pod vodou.

Nezapomeňte, že mu bylo teprve třináct. Neuvědomoval si všechna rizika. Popravdě řečeno, neuvědomoval si vůbec žádné.

Frodo stál na břehu se stromkem v ruce a váhal. Přece jenom ho představa Brandyvíny v Přednovoroku moc nelákala.

Odvážil se smočit prst na ruce. Brr. No tak, slíbil jsem to. Sám sobě. A vlastně i rodičům. Probudila se v něm lví odhodlanost a skočil do vody.

Tělo bylo polito ledovým šokem. Byla mu taková zima, že zapomněl zadržovat dech a vypustil z úst všechen kyslík.

Vánoční stromeček se propadal dolů do tmy.

Froda pálilo na plicích, byla to mělká, vystřelující bolest. Hlava ho naopak bolela studeně, hluboce a plíživě.

Najednou ho popadly dvě mohutné ruce a tahaly ho směrem nahoru.

"Vstávej, no tak! Žij! Žij! Tohle by mi Esme neodpustila, musíš vstávat!!!"

Frodo se pomalu probouzel k životu. Zakuckal se a vykašlal vodu. Otevřel oči a před ním stál strýc Saramír.

"To se mi ulevilo. Proč jsi tam sakra lezl?!"

Frodo na chvíli nevěděl, co říct. "Chtěl jsem... chtěl jsem jim tam jenom dát s-stromek, ať mají taky v-Vánoce!"

Strýc se najednou zatvářil lítostivě, povzbudivě a vesele zároveň.

Odnesl Froda domů zabaleného do velké flanelové deky. Cestou nic kloudného neřekl, jen si pořád brumlal: "No jo. No jo." a "Přece jen je to taky Brandorád." a taky "Budeme mu to muset říct."

"Panebože, co jste to dělali?" spráskla ruce teta Esmeralda.

"Chtěl udělat rodičům Vánoce", podíval se strýc Saramír na Froda trochu úkosně.

"No, Frodo, mohlo se to sice zdát jako hezká věc, ale nakonec to asi nebylo tak efektní, viď?" podívala se na Froda teta Esmeralda. "Nicméně", narovnala se teta Esmeralda a vypadala, jako by se chystala na něco moc důležitého. Strýc Saramír ji vzal za ruku. "Chtěl jsme ti to říct až zítra, jako dárek." usmál se.

"Budeme mít miminko!" málem vypískla teta Esmeralda.

O devět měsíců později se narodil Smělmír Brandorád.