Irith a Polly v Praze aneb když se hobitomaniaci nevypraví za hranice - Část 1

Od 10. prosince měla být naše třída na lyžáku. My jsme zůstávaly doma, kvůli Hobitovi. Ale co doma týden dělat? Tak jsme se rozhodly (já rozhodla), že půjdeme trochu za kulturou a budeme se prostě toulat po Praze. Tady tedy náš deník.

Deník bude opět rozdělěn na dvě části, ale tentokrát nebudeme dělat třetí část s našimi výzkumy nýbrž ji dáme rovnou do textu. Ono se ale moc fotit nestíhalo, takže toho bude tentokrát méně :-(. V deníku popisujeme dny od 10. do 16. a pak čtvrtek před Vánoci. Pátek, pondělí a úterý shrneme tak nějak na konec. A ještě na závěr přidáme přehlídku našich dárešků k Vánocům. Některé stojí za to.

---

1. den - Středa 10.12.2014

První den našeho volna. Po menších dohadech jsme se rozhodly, že půjdeme do zrcadlového bludiště na Můstku. Sraz byl tedy někdy kolem jedenácté na metru. Už jsem v tom bludišti jednou byla, takže jsem nepochybovala, že tam se svým geniálním orientačním nesmyslem netrefím. Ale zázraky se občas dějí. Dokonce ani nebylo zavřeno a podařilo se nám koupit lístky. Expozice se skládala ze dvou částí. V jedné byly dvě zrcadlové bludiště (jedno se zrcadly a jedno s průhlednými skly) + taková ty deformační zrcadla a ve druhé byla taková speciální projekce. Nejdřív jsme samozřejmě zamířily do bludiště. Ztratit se bylo celkem fajn. Jen mě už poslední dobou vážně začíná štvát, jak je možné, že Polly jednu trasu projde v pohodě, a když se jí já snažím o minutu později následovat, už to nejde. V tom prvním bludišti jsem měla jednu oblíbenou slepou uličky, do které se mi podařilo vlézt ale pokaždé a jednou mě z ní Polly musela zachraňovat, protože já zkrátka nebyla schopná vymotat se. Potom jsme si chvilku hrály u zrcadel a zkoušely, u kterých budeme nejlépe vypadat jako hobiti a nakonec zamířily na promítání. Promítalo se do takového zvláštního zrcadlového tunelu, který se odrážel v zrcadlech okolo a vytvářel dojem, že se díváte na velkou kouli složenou z mnoha a mnoha identických obrázků. Promítání bylo v podstatě o českých hradech a zámcích, a zvláště hradby tam vypadaly hodně efektně.

(Hobitííííí)

Protože jsme ale potom měly ještě spoustu času, rozhodly jsme se, že se vrátíme do bludišť. Načež nás nenapadlo nic lepšího než si tam začít hrát na honěnou. Bylo to absolutně úžasné. Především jste nikdy nevěděli, kde vůbec jste a kde je ten druhý a kam tedy máte prchat. Jen se divím, že nás odtamtud nevyhodili, při tom kraválu, co jsme dělaly (a zvuky tříštícího se skla byly vážně realistické). Mezi tím jsme měly asi čtyři přestávky. První potom, co jsem, ač stojíc u východu, nakráčela přímo do skla. Druhá, když Polly dostala hrozný šok, protože jsem na ní vybafla z jaksi neočekávané strany (čekala jsem na ní u východu). Třetí, když se nám do bludiště nakvartýrovala skupinka Angličanů (kteří ale rychle zdrhli. Čtvrtá, když jsem náhle hru přerušila a nutně se dožadovala okamžité Pollyiny přítomnosti, protože jsem za a) byla totálně ztracená a za b) našla sklo které dělalo super věci (odráželo se do nekonečna). No a skončily jsme potom, co se Polly pokusila lézt po čtyřech a napálila to do prasklého (to už ale bylo prasklé, ještě než jsme tam přišly) skla. Byly jsme tam asi tři hodiny.

Ale protože byla teprve jedna, rozhodly jsme se, že budeme v naší eskapádě pokračovat a půjdeme se toulat. Toulání jsme zahájily nenalezením Václaváku. Pokračovaly jsme k soše Kafky (to jako ten člověk), která má být nějaká skvělá, protože se má otáčet. Netočila se. podruhé (poprvé jsme tam byly asi před týdnem). Doma mi rodiče oznámili, že to není možné, že jim se točila pokaždé, když tam byli…

Rozhodly jsme se, že půjdeme na Karlův most. Z dálky jsem totiž uviděla věž, kterou jsem, samozřejmě mylně, pokládala za Mosteckou věž. Ještě jsme se ale stavily v bageterii, protože jednak byla strašná zima, jednak jsme měly hlad a jednak je v centru Prahy záchod nedostatkové zboží.

Daly jsme si každá jednu bagetu a čaj. Po zaplacení a zkontrolování účtenky jsme se svorně ujistily, že jestli nechceme být pozítří na mizině, musíme se takovýmto příjemným podnikům důrazně vyhýbat a nosit si vlastní zásoby (Polly s sebou navíc celou cestu táhla obrovskou tašku, jejímž jediným obsahem byla jedna mandarinka… a později moje krabice s medovými koláčky, kterou jsem jí věnovala na skauta).

Po bagetě jsme se znovu vydaly na cestu. Mostecká věž nebyla mostecká, nýbrž pouliční a tak se hobiti dostali až na Karlovo náměstí. Cestou jsme minuly kostel Panny Marie Sněžné, který byl bohužel zavřený. Byla jsem z toho dost skleslá, načež se mě Polly snažila povzbudit slovy: "Neboj. Najdeme ti jiný kostel, lepší."

Na náměstí se nám ale nicméně kostel najít podařilo a hbitě jsme do něj vlezly. Následoval další opatrný pokus o toulání se. Tentokrát bylo cílem Náměstí Míru. Neptejte se mě jak, ale podařilo se nám objevit kostel sv. Štěpána a rotundu. Gotický (zavřený) kostel a románskou rotundu!!! Jupí! Taky jsme ale objevily institut Cervantes, čímž se teď můžeme španělštinářce hrdě pochlubit.

Na Mírák jsme nakonec ale nedošly a do metra zapadly o kousek dřív. Vcelku povedený den.

Já ještě musela jít k nám na polikliniku na očkování. Očkovací látku v lékarně jsem koupila v pohodě, u doktorky jsem byla seřvaná že klepu moc nahlas, ale samotné očkování v pohodě. Řekli mi, že tam musím dvacet minut počkat a pak můžu jít. Po dvaceti minutách mi začalo být hrozně blbě, ale už jsem chtěla domů, tak jsem jakž takž doklopýtala domů. Doma jsem byla seřvána, že jsem si měla vyžádat doklad z lékarny i od doktorky. Sprint zpátky. Stihla jsem to před zavírací dobou jen tak tak. Doktorka mi oznámila, že mi nic nedá a že potřebuju jen to z lékárny. Už totálně mrtvá jsem šla do lékárny. Tam byla neskutečná fronta. Potom, co jsem konečně došla na řadu mě zavolali o okýnko vedle. No super. Ale doklad mi zpětně vystavili a já konečně mohla domů.

2. Den - Čtvrtek 11.12.2014

Ráno jsme měly spycha na Andělu, neboť mě rodiče pověřili hrdinným úkolem. Dovézt rozbitou externí paměť rodinnému kamarádovi ajťákovi, který ji má opravit. Ajťák se ovšem nachází kdesi daleko na periferiích Prahy, kam se naštěstí dá z toho Anděla dojet. Takže jsme si na zastávce počkaly čtvrt hodinu na 7 (první nám ujela před nosem) a vydaly se na putování. Trochu jsem ale přecenila čas, takže zatímco sraz byl v jedenáct, my tam stepovaly už v půl. Protože ale byla zima, ajťákovi jsem nakonec zavolala. Byl dost vyjevený z toho, že jsme tu tak brzo, ale slíbil, že přijde. Když se deset minut nic nedělo, začaly jsme být nervozní. Telefon, že je tam. Nesmělá odpověď, že ho fakt nevidíme. Rezignovaný dotaz, na jaké stanici tramvaje se nacházíme. Šeptaná odpověď. Samozřejmě jsme celou dobu byly o stanici blbě. Ale nakonec za námi ajťák přijel, externí paměť si vzal a my měly volno. Volno na Hrad. 22, tedy tramvaj, která nám na Hrad jela přímo, nám ujela přibližně o tu minutu, co jsem se mu omlouvala, takže opět čekání na další. Polly se začala pomalu, ale jistě hroutit.

Na Pražském hradě jsme měly v plánu dvě výstavy. Jednak svatovítský poklad a druhak zrovna otevřenou výstavu gotických madon a veraikonů. Zrovna se tam dělala nějaká vánoční akce, takže jsme hromadnou vstupenku na oboje dostaly za cenu jen té svatovítské. Dobrý, ne? Zamířily jsme tedy do Císařské konírny na gotiku. Tam nám bylo řečeno, že klenotnice je dneska a zítra zavřená a že jsme si vybraly ten nejblbější termín vůbec. Zrovna dnes se zrovna nad námi konala schůze šesti evropských prezidentů. Zastavil nás tedy voják a důkladně prohrabala takovým tím pípátkem. Naštěstí jsem svůj pověstný batoh neměla, protože voják vypadal, že nás při jakékoliv nesrovnalosti na místě zastřelí. Nakonec nás nedůvěřivě propustil a my se vydaly do šaten. Polly se ještě pokusila vymyslet nejchytřejší plán na spáchání atentátu, ale byla mnou rychle umlčena, neboť prostor tady měl neskutečně dobrou akustiku. V šatnách se na nás paní dívala jak na ony výbušniny. Dva patnáctiletí puberťáci se zřejmě na výstavě "Gotické madony a veraikony" jen tak nevidí… ale byly jsme nakonec odbaveny a mohly se vrhnout na kulturno.

Výstava to byla skvělá. Byla krátká, takže to Polly (která pravděpodobně předtím v životě na žádné výstavě nebyla) stihla v pohodě vstřebat. Možná bych ale mohla trochu osvětlit, o čemže to vlastně bylo. Náplní byly především gotické obrazy. Jednak "normální madony", korunované tzv. Svatovítskou madonou. Druhá část byla zasvěcena Lukášským madonám, tedy madonám Aracoeli. To jsou "kopie" známé madony z kostela Santa Maria in Aracoeli v Římě a o níž se věří, že jí namaloval apoštol Lukáš. Ty české jsou ale významné především kapkami krve, které skrápějí Mariin obličej a plášť. Důležitým symbolem tohoto silného Mariánského kultu je také relikvie Mariiny roušky s Kristovou krví, která tam byla také vystavena. No a veraikona jsou obrazy vzniklé na základě Veroničiny roušky. Znáte ten příběh, ne? Všechny veraikony tady jsou kopií toho z Říma. Je vám to teď jasnější?

Na závěr výstavy tam bylo ještě několik soch z katedrály sv. Víta.

Po skončení jsme už chtěly jít domů, když se Polly prokecla, že na Hradě rovněž nikdy nebyla. Následovala důkladná prohlídka. Dovnitř jsme nešly, ale zvenku to bohatě stačilo. Díky summitu prezidentů tu bylo velice, velice málo lidí, což je tady téměř svátek. Nakonec se nám podařilo dostat se i do sv. Víta (většinou jsou tam fronty ob půl katedrály). Zkrátka vydařená prohlídka. Pak už ale byl čas jít. Od čtyř máme badminton (ano, celý den jsem se tahala s oblečením a botama do tělocvičny a raketou) a tak ještě trvalo dlouho, než jsme se dostaly domů. Slezly jsme na Malostranskou a rozjely se na badminton. Na místě jsme byly o hodinu dřív. Tak jsme se jaly čekat v šatně. Podařilo se mi na Pollyině mobilu najít písničky Poetického Společenstva a tak jsme čekaly a čekaly. A já si konečně mohla lehnout. Na ležení není nic příjemnějšího než Pollyina noha. To, že pouštět si písničku "Zamilovaný hobit", zatímco se k Polly tulím a snažím se usnout není dobrý nápad nám došlo až, když se na nás jedna paní začala fakt divně dívat. Tak jsem se byla nucena zvednout. Panikařit jsme začaly ve chvíli, kdy bylo 15:55 a nikde nikdo. Došlo nám, že to zřejmě odpadá a že tu čekáme zbytečně. Ale s poslední nadějí jsme šly na kurt. Konalo se to. Takže následovala hodina badmintonu a mohlo se, po vyčerpávajícím dni, jít domů. Tam jsem ale opět přišla o hodinu později, protože jsem si v šatně dlouze povídala s Polly.

(Tyhle klíčky nám dali na recepci... 51 je vážně magické číslo)

(A copak tu chybí???)

3. Den Pátek 12.12.2014

Sraz s Polly byl tentokrát na I.P. Pavlova a na programu dne - Karlov. Od té doby, co jsem přečetla Sedmikostelí (asi by vás to nebavilo, ale doporučuji) jsem se tam hrozně přála podívat. Teď se to konečně povedlo. Ale ještě předtím jsem opět musela za ajťákem, tentokrát paměť vyzvednout. Opět jsem přijela o čtvrt hodiny dříve. Rozhodla jsem se ale pro jistotu těch patnáct minut mrznout, než se znovu ztrapnit. To se mi nepodařilo. Po telefonu jsem se totiž dozvěděla, že mu mám jít naproti k velké budově s nápisem PRE. Došla jsem tam. Nikde nikdo a telefonát kde jsem, že mě nevidí. Rezignovaný dotaz, jakou má mít ta budova barvu. Opatrná odpověď, že červenou. Jsem blbě. Tak pokus číslo dva. Mám jít na točnu tramvaje č. 24. Nemusím dodávat, že jsem doteď netušila, že tam tramvaj tohoto čísla vůbec jezdí. Vydala jsem se zpátky dumajíc, jak mám sakra tu točnu najít. Naštěstí proti mně zrovna 24 jela. Pozorně jsem ji sledovala, kam se bude točit. Tramvaj se zastavila. A stála dalších pět minut, Nakonec se milostivě otočila a já sprintovala k danému místu. Ajťák tam čekal. Vyhrkla jsem omluvu a paměť si vzala. Následovala cesta na Karlov.

(Kulaté okno kdesi po cestě)

V metru jsem se sešla s Polly, vrazila jí mapu a ukázala, jaké kostely a kešky mám v úmyslu obejít. Byl to dobrý tah. Polly nás bezpečně dovedla k porodnici, kde se nacházela první keš. Následoval chrám sv. Karla Velikého. Je to jeden z nejzvláštnějších kostelů vůbec. Má v podstatě kruhový půdorys a celá hvězdicovitá klenba spočívá na jednom jediném sloupu uprostřed. Dokonalý příklad geniální gotické architektury. Měli bychom se stydět, když si uvědomíme, jak primitivně oproti nim stavíme. Ke kostelu se váže i pověst o staviteli, který klenbu postavil. Uzavřel prý smlouvu s ďáblem, aby klenbu dokončil, Když byla stavba hotová, zhrozil se stavitel toho, že se klenba zřítí. Zapálil lešení a oběsil se. Fantastická klenba však vydržela a stavitelova duše propadla peklu.

Odtud jsme pokračovaly na Bastion. Furt nechápu, jak se tam ta restaurace dokáže uživit… Cestou jsme minuly otevřený vůz se jmelím. Chtěly jsme nenápadně nějaké ukrást, ale nakonec jsme se šly raději podívat na vyhlídku. Keška, která se tady luštila, měla být o pár set metrů dál, takže jsme se zase vypravily na cestu. Jmelí nám mezitím odjelo. Polly ale objevila jednu snítku, která uvízla na větvi. Takže jsem vyfasovala větev jmelí a šlo se ztratit do Ztracenky. Ztracenka je úžasná zahrada, hned za rohem. Prošli jsme jí a vydali se na kešku. Po zdařilém odlovu jsme se vydaly okolo porodnice k Apolináři. Apolinář opět zavřený. Byly u něho dvě kešky, z čehož jednu jsme nenašly. Ale zase se mi podařilo najít super výhled na kostel. Krásná ukázka gotické architektury.

(Bílý strom Gondoru v květináči a ověšený světýlkami na Bastionu)

(Zrcadlo Galadriel)

(Stínovlas)

Sešly jsme dolů a vydaly se ke kostelu Zvěstování Panny Marie Na trávníčku. Kostel byl, kupodivu, zavřený. Je to škoda. Zvěstování Panny Marie je totiž jeden z velmi z nejzajímavějších kostelů v Čechách. Je totiž dvoulodní. Což má dva symbolické významy. Jednak fakt, že jsou si všichni návštěvníci kostela rovni, tedy že není jedna hlavní a dvě boční lodi a jednak prostředkem prochází řada sloupů, které zakrývají výhled na oltář, kde se slouží mše. Pro protestantské Čechy totiž bylo důležitější kázání z kazatelny, než nějaká mše. Mimochodem, takovýhle systém sudého počtu lodí se dá najít jen v těch nejkacířštějších zemích vůbec, tedy v Čechách a v Bretani :-).

Poslední Sedmikostelní památka na pořadu dneška byly Emauzy. Proslulý klášter s fantastickou freskovou výzdobou křížové chodby. A stal se zázrak, pustili nás dovnitř! A tak se dva malí, vyjukaní hobiti dostali do prostor, které byly po nějakých sto let veřejnosti zcela nepřístupné. Fresky nádherné. Nakonec se nám podařilo dostat se i do refektáře (jídelna), císařské kaple a hlavně chrámu Panny Marie. V kostele ale byla příšerná kosa a nějací dva technici tam cosi montovali, takže zážitek maličko pokažený (ale jen nepatrně).

Ještě jsme se vydaly k Faustovu domu a pak jsme rezignovaly a šly se najíst do metra. Ale pak jsme odjely nějaké dvě stanice, než se nám podařilo najít nástupiště s lavičkama. Večer jsem jela s rodiči na chalupu.

4. Den Sobota 13.12.2014

Vše o tomto dnu už bylo řečeno v tomto článku. Tak ještě doplním jen to, že dopoledne jsem byla s rodiči na hradu Zvíkov, kam jezdíme touhle dobou každý rok.

5. Den Neděle 14.12.2014

Polly zůstala doma, že musí péct cukroví. Fajn, tak jsem sám :-) . Sestra s tátou byli ještě na chalupě a doma se mnou byla jen mamka, ale ta měla dopoledne nějakou práci. Tak jsem šla na kešky. Čekaly mě dvě, kousek od domu. První byla v lesíku a byla ve tvaru Země (jako modrozelená koule). Ztratila jsem se a do civilizace doklopýtala skrz mohutnou šípkovou hradbu. Druhá keš byla u bazénu, nápověda byla "You shall not pass!" no lahůdka. Tam mě z důvodu času svezl autobus a zpátky nakonec také. Ten, na který jsem běžela po silnici dvěstě metrů mi ale před nosem ujel a tak jsem čtvrt hodiny čekala na další. Klasika. Odpoledne se mamka rozhodla jít na hřbitov. Tedy, abych to upřesnila. Kousek od nás je tzv. Malostranský hřbitov. Hřbitov, na kterém je (údajně) pohřbena spousta slavných osobností z celé Malé strany a Smíchova. Hřbitov ale desítky let chátral a byl ve strašném stavu, čemuž nepomáhá ani fakt, že stojí mezi dvěma z nejvytíženějších silnic Prahy. Byl celý komplet zarostlý hřbitov a náhrobky polámané a rozkradené. Díky kešerské komunitě se ho ale podařilo jakž takž opravit. pak Praha sehnala peníze na údržbu a měl být přes rok zavřený a kompletně zrekonstruovaný. Teď byla poslední možnost vidět ho "zastara". Vyrazily jsme tedy na hřbitov. Cestou ještě návštěva v Alze a zjištění, že tu paměť nespraví. Super. Odmítám potřetí jet za ajťákem.

Na hřbitově nás čekala komentovaná prohlídka. Věřili byste tomu, že jen o jednom nezvěstném kusu kamene se dá mluvit půl hodiny na stmívajícím se hřbitově? Očividně ano. Nejdříve ale prohlídka kostela (kde ovšem byla větší zima než venku) a pak samotný hřbitov. Ta paní o tom vykládala mimořádně učeně a o 99% těch lidí, o kterých mluvila, jsem v životě neslyšela. Všichni ostatní (včetně mamky) se ale smáli a vědoucně přikyvovali. Depresivní. Máma mě sice uklidňovala, že ti lidé tomu určitě také nerozuměli, ale vzhledem k tomu, že si z celého výkladu pamatuji jen Zítka, který tady ovšem pohřbený není a který jen navrhoval jakýsi náhrobek. Dobrý, co?

(Tak to vypadá, že nám rod Kořínků pomalu, ale jistě vymírá...)

Po prohlídce jen keška a tradá domů. Konverzace s Polly po meilu. Za celý den pekla cukroví půl hodiny.

Večer sms od Delfi. Na lyžích se vysekala a překroutila si vazy v koleni, takže je o berlích. Nemusí svou roli Froda brát tak vážně…

6. Den - Pondělí 15.12.2014

Na pořadu dneška byl Vyšehrad a Pražský hrad podruhé - tentokrát svatovítský poklad.

Sraz byl na metru na Vyšehradě. Ujel mi autobus, ale k mému velkému překvapení jsem to stihla. Přeci jenom ty tramavaje nebudou tak pomalé...

Ze zastávky metra jsme se vydaly na Vyšehrad. Žádnou pevnou trasu jsme naplánovanou neměli, jen jsme tam chtěli ulovit nějaké kešky a tak se různě toulat. Výsledek byl, že jsme Vyšehrad kompletně prošly asi pětkrát. Dostaly jsme se i do katedrály a na Slavínský hřbitov. Zázraky se občas dějí. Kam jsme se ovšem nedostaly, byl Gorlic, tedy Vyšehradské podzemí. Ono najít to byl sám o sobě dost oříšek a ještě to pak bylo zabarikádované. Žádný z ukazatelů, který na hradě byl, se neshodly, na jakou stranu ten Gorlic sakra je, takže nakonec jsem značně rozmrzelou Polly nechala u katedrály a jala se to najít sama. Našla jsem to jen náhodou. Polly mě pak odmítla kamkoliv pustit. Poslední dobou má zřejmě dosti ochranitelskou staršobratraneckou náladu, takže trpí, i když zaběhnu jen koupit rohlík a nechám jí čekat na ulici. Je to nesmírně příjemné :-)

(Oblíbený škopek poprvé)

(Oblíbený škopek podruhé)

Bohužel jsme na Vyšehradě nenašly kopii proslulého labyrintu z Charters. Ale kešky jsme našly snad všechny. Jedna byla obzvlášť zajímavá, neb přímo nad ní kempovala rodinka s malými dětmi. Po nesmělém okukování a čekání, kdy se konečně zvednou a my budeme moct lovit se ukázalo, že to jsou kešeři a právě logují.

(Terasa Minas Tirith)

(Boromir nás tam pronásledoval na každém kroku)

Jinak, nejlepší moment celého Vyšehradského putování rozhodně byl, když mi v katedrále začal zvonit mobil. Moje jediné štěstí je, že si nezačal povídat. Zvonění se ještě dalo.

Z Vyšehradu jsme seběhly dolů k řece, kde jsem měla kešku, které jsem se odmítla vzdát, neb jsem jí den předtím luštila asi dvě hodiny. Byla na dost odporném místě a byla obalené čímsi, co radši nechtějte vědět. Tahala jí Polly, protože já jsem tam nedosáhla. Být menší má občas i své výhody…

Pak jsme zjistily, že totálně nevíme, kde jsme a jak se dostat na Pražský hrad, kam jsme chtěli na ten svatovítský poklad. Nakonec jsme si stopli nějakou tramvaj a do cíle se dostali.

Svatovítský poklad byl úžasný. Já sice na takovéhle věci, jako zlato, drahokamy, korunky apod…, moc nejsem, ale uznávám, že je to působivé. A hlavně, vidět tohle prostě tak nějak patří k základnímu vzdělání. Ale nakonec jsme to stejně viděli jen díky Polly, protože já se do těch evidentně zavřených dveří od kaple strčit neodvážila. Polly to vzala útokem a podařilo se.

Z pokladnice jsme se vydaly hledat Nerudovku a jednu skvělou čajovnu, která se tam nachází. Ztratily jsme se. Ale nakonec jsme Nerudovku našly. Ale čajovna nikde. Když jsme jí prošly celou až zpátky nahoru a zas dolů, absolvovaly pár telefonátů s mým čajoznalým příbuzenstvem a zjistily, že neumíme počítat, nezbylo nám než konstatovat, že čajovna tam prostě není. Místo toho tam byla čokoládovna. Ale čokoláda taky dobrá. Vlezly jsme tam, ujistily zděšenou prodavačku, že nejsme angličanky, udělaly faux pas, když jsme si pokusily objednat u pultíku a nakonec ještě netrefily na záchod. Ale horká čokoláda byla vážně výborná. Já jsem měla takovou tu úplně hořkou a Polly tu normální. Mňam!

A to už bylo vše. Jen jsem ještě s Polly někudy došla na metro (Šly jsme po kolejích tramvaje, že se tak nemůžeme ztratit. Až po deseti minutách nám došlo, že tam žádné koleje nejsou).

Pokračování reportáže