Kozk

Že tu bylo málo legrace? Kozk se svým stádem vám rozhodně zvedne náladu. Gilly se povedlo naprosto neuvěřitelně vystihnou styl Samových trablí tak, jak bychom to snad my ani nezvládly a stvořila tuto úžasnou povídku. Několikrát jsme u ní spadly smíchy ze židle.

PS: V jménech koz je prý nějaká tajná logika, ale my jsme holt ještě malí hobiti a jaksi jsme to nepochopili. Je tady nějaký dobrovolník, který by nám to byl ochoten vysvětlit?

(Obrázek autorský od Gilly)

---

Kozk si povzdechl. Nechápal, jak se to mohlo stát. Všem svým přátelům poslal pozvánky na svůj vánoční večírek, ale nějakým strašlivým kouzlem se mu všechny vrátily zpátky. Jak to? Vždyť se s nimi tak piplal! Vzal jednu do ruky a už po sto padesáté obdivoval své dílo.

Vprostřed papíru stálo kostrbatým (to jak mu při psaní hopsala koza po hlavě) zeleným písmem: "Ahoj Gimly přijď na múj Vánoční večírek. Bude se konat u mně doma tak se na to psichycky připrav. Zdravý tvůj kozk a kozy."

Pamatoval si, jak každý dopis ještě schválně postříkal kozím aroma, aby přátelé chytili vánoční atmosféru ještě, než k němu dorazí. Jenže nedorazí nikdo. Nějaký vtipálek určitě všechny pozvánky ze schránek vytahal, protože je Kozk dnes ráno našel ve své vlastní schránce, rozbalené a zase narychlo složené do obálky. Určitě za to mohou Smíšek a Pipin, říkal si, když věšel na jednu z větví nad vchodem kozí růžek.

"Musím zkontrolovat kozy," uvědomil si najednou. "Určitě už jsou hladové." A tak se ladným a vysloveně elegantním krokem vydal ke své rozlehlé ohradě. Už zdálky rozpoznal, že něco není v pořádku. Nevítalo ho oslavné mečení ani zápach kozích výkalů. Žádné jemné dupání kopýtek, jen temné a strašidelné ticho.

Když došel k plotu, spatřil tu pohromu. Vrátka od ohrady byla otevřená a v trávě Kozk jasně rozpoznal otisky kozích kopýtek, směřujících k lesu. Zahleděl se svýma elfíma očima do dálky-a co neviděl! Asi tak padesát kilometrů odtud rozeznal jednu ze svých nejoblíbenějších koz. Jmenovala se Finesgal a to proto, že byla nejčastější pokrývkou Kozkovy hlavy.

Na tu vzdálenost si nemohl docela dobře ověřit, jestli je to ona, ale ten malý hnědý flíček na koleni levé zadní nohy o tom vypovídal celkem přesně. Co tam Finesgal dělá?

Stádo se za hlavní kozou vynořilo z lesa za chvilinku. Kozk si všimnull, že jsou nejisté, jakoby šly jen za nějakým instinktem. Chvíli se rozhlížely a pak Finesgal zavelela zpět mezi stromy.

Co to vyvádějí? Vždyť tady v Temném hvozdě jsou doma, proč by utíkaly? Musí Kozkovi přece zakrývat melíry! A jo, melíry! Teď mu to došlo. Nemá nic na hlavě. Musí si vlasy něčím zakrýt. Popadl svůj toulec, vysypal z něj všechny šípy a narazil si ho na hlavu, až mu téměř zakryl oči. A je to! řekl si v duchu. Teď můžu vyrazit.

Rozběhl se kupředu, jako popoháněn lembasem. Běžel lesem, přeskakoval kořeny a každou minutou a s každou kapičkou potu na čele si připadal víc jako koza. Ano. Se svými milovanými zvířaty se tak sžil, že si při rychlém běhu připadal jako jeden z nich. Bohužel neuměl mečet, což byla jediná věc, která mu scházela. Na hlavě mu totiž začínaly rašit růžky.

"Mééé!" křičel nemotorně, jak pádil mezi tmavými kmeny a byl v naprosté euforii. Teď se nestaral o to, že má důležitý úkol. Jen si užíval své štěstí. Co je na tom, že nikdo nepřijde na vánoční večírek? Gimli by se s ním stejně jen hádal a otravoval všechny svými rozvášněnými řečmi o plesnivých krápnících. Frodo by jen upadal do bezvědomí a na Aragorna a jeho povýšené žvásty ("Jsem král! Mám znovu skutý meč! Andúrile do boje, Andúrile povstaň!") Kozk opravdu neměl náladu. Radši stráví Štědrý večer se svými kozami a ještě bude rád, když je najde.

Po velmi dlouhé době se zastavil, celý udýchaný, aby si trochu odpočinul. Od té doby, co uběhl s Aragornem a Gimlim tu šílenou cestu Rohanem za Smíškem a Pipinem se čím dál tím zhoršovala jeho výdrž. A, jak najednou zjistil, při cestě ztratil svůj toulec.

Sedl si na zem, opřel se o kmen stromu a lapal po dechu jako ryba, která se ocitla ve spárech Gluma. Jak rád by si dal sladouškou rybišku. Normálně ryby odmítal už jen z principu-bál se racků a ryby jim byly až moc podobné. (Žily ve vodě a racci u vody.) Teď ale dostal šílený hlad. Možná, že by byl schopen sníst i některou ze svých milovaných koz.

Když už úplně vyčerpán usínal, zdálo se mu, že vidí mezi stromy nějaké světlo. Probral se. K jeho uším dolehla líbezná hudba. Mezi tóny nástrojů, které znal, zaslechl ještě něco jiného, cizího. Zvuk této věci se podobal kozímu mečení. To Kozkovi dodalo novou naději. Vstal a pevným krokem se vydal ke světlu.

Netrvalo to dlouho. Spatřil neobvyklou skupinku. V kruhu kolem ohně sedělo jeho stádo koz společně s několika dalšími houfy. Většina z nich hrála na hudební nástroje či zpívala. Mezi všemi těmi ušlechtilými zvířaty se však vyjímala jedna velká kozí samička, obalená strakatými kožešinami, s rohy dlouhými a zakroucenými. Oči jí vesele plály, na hlavě měla jednoduchou zlatou korunu a hrála na podivný nástroj s měchem a píšťalami. To byl ten líbezný zvuk, který sem Kozka přilákal.

Najednou si ho ona vysoce postavená koza všimla. Hudba přestala hrát. Kozk se lekl, ale zbytečně.

"Pojď dál, kozí příteli. Už na tebe čekáme," zamečela koza elfsky a Kozkovi se zatočila hlava. Ta výslovnost! Ten přízvuk! Byl okouzlen.

"Ach, děkuji," pronesl slavnostně a usadil se k ohni vedle Finesgal, která se mu přátelsky vyšvihla na hlavu. "Smím se zeptat-vy jste nějaká kozí královna?"

"Tak jest. Mé jméno je Raskána. Vládnu všem kozám, kozlům a kůzlátkům. Kozku, tvé kozy dnes prokázaly velkou odvahu. Dlouho mne hledaly v lese, až uspěly. Jsi jim dobrým pánem."

Kozk se nezmohl ani na slovo, jen kývl hlavou. Takovou pochvalu ještě nikdy od nikoho neslyšel. Vždycky to bylo jen samé: "To se počítá za jednoho." "Zabil jsem jich víc!" Nikdo ho nedokázal ocenit. A teď tohle!

Finesgal souhlasně zamečela a pak řekla: "Kozku, tohle je sice čistě kozí oslava Vánoc, ale víš co? Jsi stejně víc kozel než elf, takže nám královna Raskána dovolila tě tu mít. Můžeš jíst všechny tyhle lahůdky," ukázala kopýtkem na hromádky obilí, brambor, řepy, jablek a sena, "a můžeš si tu s námi zpívat. Chceš zkusit dudy?"

"To je co?"

"Ten nástroj, co zní jako mečení."

"U všech kopýtek! Chci zkusit dudy!"

Raskána mu je podala. Ani mu nemusela vysvětlovat, jak se na ně hraje. Instinktivně to vytušil a za chvíli se lesem linuly úžasné zvuky. Kozk úplně zapomněl na svůj večírek, stejně by nikdo nepřišel. Tady se cítil šťastný. Cítil se konečně sám sebou. Členem kolektivu. A bylo mu jedno, že ani není stejného druhu. Tedy, vlastně je stejného druhu. Něco ho šimralo na hlavě a tak se tam chtěl podrbat. Nahmatal nefalšované rohy. Konečně dorostly.

Teď už si opravdu může říkat Kozk.