Smíšek

Úžasně vtipná Pollyina povídka na jejího oblíbeného hobita. Je možná malinko delší, ale rozhodně budete spílat, že není delší o hodně víc (Polly převzala Irithiin způsob "uzavírání" povídek).

(Krááásně šoupnutá brada... :-) Zdroj obrázku)

---

Oknem do místnosti vstupovalo ostré sluneční světlo, pro čas zimy tak typické. Putovalo po pokoji, až dopadlo na polštář a probudilo spícího Smíška ze sna. Naštvaně otevřel oči, honem rychle je zase zavřel a otočil se na druhý bok. Po chvíli světlo doputovalo i tam. Smíšek už to vzdal.

Sedl si a naštvaně si začal pro sebe mumlat něco, co znělo jako "to je strašný, konečně se mi po dlouhé době něco zdá a v půlce snu se probudím. To by do toho hobit praštil. Ale, co se mi to vlastně zdálo? Co to u všech záhonů sedláka Červíka mohlo být? Á, už vím! Zdálo se mi, že byly Vánoce, a já jsem zaspal a málem jsem nestihl oslavu. Ufff, ještě, že to byl jen sen a já mám do Vánoc ještě čas…"

Najednou prudce vstal a přeběhl ke kalendáři. "A hrome, to nebyl jen sen! Já jsem na to doopravdy úplně zapomněl a oslava je už za hodinu! Kde jen mám ty dárky?"

Začal zoufale pobíhat po své noře a hledat místo, kde ty dárky schoval. "Kdybych byl dárek, kde bych byl?" Ptal se sám sebe neustále. Dalo mu dost práce odsunout odpovědi, které ho impulsivně napadaly. No uznejte, je možné, že by ty dárky schoval do postele, spíže či kuchyně? To byla přece zaručená hloupost.

Nyní přebíhal od skříně ke skříni a všechny otevíral dokořán. Ach, jak moc si přál, aby na něj objekt hledání vypadl, kolik práce by mu to ušetřilo. Jistě, měl si to všechno připravit předem, jenže na to jaksi zapomněl. Poslední dobou ho zaměstnávalo plno jiných věcí. Napadl sníh a on se snažil doplňovat rostlinopis Kraje, dával dohromady poznámky, které sesbíral v létě a zkoumal, jak se rostliny chovají v zimě. Chtěl zjistit, proč se prostě jen tak neseberou a neodkráčí někam do tepla. Na tohle sice nepřišel, ale alespoň dokonale pochopil, jak úžasné je, když má v noře krb.

"Tady to je!" rozzářil se po tom, co našel koš plný věcí, o kterých se domníval, že by jeho blízké potěšily.

"Teď už je jen musím zabalit." Prohlásil a jal se hledat balicí papír, izolepu a nůžky.

Následující činnost mu názorně předvedla, že ačkoliv byl na průměrného hobita docela zdatný v ručních pracích, ve spěchu balit dárky doopravdy neumí. Jeho postup spočíval v tom, že našel papír, kus ho ustřihl, zjistil, že na zabalení daného dárku je moc malý. Poté prolezl zbytek objektů čekajících na zabalení, než našel něco opravdu malého, na co ten papír stačil. Poté to začal způsobně překládat a slepovat více než přiměřeným množstvím izolepy. Na poslední chvíli si uvědomil, že ten dárek má venku a slepuje jen prázdný papír. Nějak to tedy narval dovnitř a znovu to oblepil kolem dokola. A pak ještě jednou, aby to drželo, jen pro jistotu…

Potom udělal pokus převázat to šňůrkou, na které se snažil zašmodrchat něco, co by vzdáleně připomínalo mašli. Většinou to dopadlo spíše jako velké klubko čehosi, s čím by si nechtěla hrát ani kočka i kdybyste jí za to slíbili slušný roční přísun jejích oblíbených granulí.

Nicméně se mu podařilo vše nějak převázat. Musel uznat, že teď nikdo zaručeně nepozná, o co jde. Všechno totiž mělo tvar divného kulatého čehosi (bohužel bez díry uprostřed, tu se mu však často podařilo vytvořit při následném transportu dárků).

Konečně bylo tedy hotovo. Teď už se jen v rychlosti nasnídal a připravil na slavnostní den. Kriticky se prohlédl v zrcadle a svůj vzhled si ospravedlnil tím, že nedbalá elegance je dnes v módě (ne, že by chodil s dobou, jenže teď opravdu neměl čas ani náladu si řádně zastrčit košili a srovnat límeček. Řekl si, že pokud to někomu bude vadit, tak se v nejhorším případě upraví až na místě.)

Vyrazil tedy na cestu. Zbývalo mu dvanáct minut a osmatřicet vteřin. Musel si pospíšit, aby to stihl včas. Vše potřebné si naskládal do objemného cestovního zavazadla a spěchal po zasněžených cestách do nory v Bralově městci.

Pětkrát se přerazil a sedmkrát zapadl do sněhu. Cestou ze své brašny pomalu trousil balíčky s překvapením. Samozřejmě, že nechtěně. Ne tak jeden, velký dárek, pečlivě zabalený, který křečovitě svíral v náručí. Byl to dárek pro jednoho hobita, jenž pro něj hodně znamenal. Pro Peregrina Brala. Dlouho si lámal hlavu s tím, co by ho mohlo potěšit. A teď se těšil, až uvidí svého mladšího bratrance jeho dárek rozbalovat. Těšil se, až uvidí tu radost v jeho očích. Byl si jistý, že se mu bude líbit. Vybíral ho přece tak dlouho!

S těmito povozkami dorazil k oné noře přesně včas. Zaklepal na dveře a čekal. Pořád čekal, pak ještě chvíli a potom ještě jednu. Nakonec zabouchal na dveře znovu. Po velmi dlouhé době se konečně něco stalo.

Přiběhl mu otevřít nadšený Pip a skočil mu do náruče. Ach, jak už to bylo dlouho, co se naposledy viděli…Asi tak den a půl.

Po tomto emotivním přivítání Smíšek posbíral vše, co mu při objímání se s Pipem vypadlo z brašny na zem a již důkladně promrzlý se nakvartýroval dovnitř nory. Tam přišlo další vítání s ostatními hobity. Smíškovi dalo pořádnou práci, aby se z vítajícího se hloučku nějak vymanil, odložil dárky pod stromeček a sedl si ke krbu, aby mohl alespoň trošku roztát.
Bylo to neuvěřitelné. Chvíli pohody si mohl užívat celých tři a půl vteřiny! Potom mu Pip sedl na klín, začal ho objímat a líčil mu všechny své zážitky poslední hodiny. Popsal mu detailně úplně všechno. Od toho, jak zatahal Barvínku za vlasy až po to, kteří hobiti se dostavili v jakém pořadí. Smíšek ho nadšeně poslouchal (i když je nutno říci, že v některých okamžicích ho poslouchal o mnoho nenadšeněji…) a chválil ho za všechny lumpárny, které spášil.

V tu chvíli si jich všimla Rosana. Donutila je, aby se upravili (dokonce si Smíšek musel zastrčit i tu košili) a dostavili se k obrovskému bohatě prostřenému a pod jídlem se prohýbajícímu jídelnímu stolu, připravenému pro sraz nejužší hobití rodiny (tzn. cca 75 jedinců).

Poté, co se všichni usadili a utichli, povstal Paladin Bral, vladyka Kraje, a započal pronášet svůj proslov. Ano, započal je to správné slovo. Nikdy ho totiž nedokončil. Poté, co pronesl úvod ("Milé příbuzenstvo, jsem velmi rád, že jsme se tu sešli v tak hojném počtu. A všechny vás tu velmi vítám. Tímto si vám dovoluji popřát…" ) byl z velmi zvláštních příčin přerušen.
Ty zvláštní příčiny sestávaly z toho, že téměř všechny přítomné hobitky začaly ječet, jelikož se jim na jejich šaty přemístilo jídlo, které se sesulo z rozpadajícího se stolu. Trvalo ještě notnou dobu, než se sešlost uklidnila a usadila se zpět na svá místa okolo již na zemi se nacházejícího honosného stolu.

Pozornému pozorovateli by neuniklo, že dvě místa jsou prázdná. Stejně jako stůl před těmito místy. A že na těchto místech by normálně měli sedět dva mladí hobiti…

Perla byla občas pozorný pozorovatel, tedy pokud chtěla (a zrovna nyní si to velmi přála). Právě proto jí tato skutečnost neunikla. Naklonila se tedy ke své matce a nevinně se jí zeptala: "Pipin, s námi dnes nevečeří? Že jsem ho zahlédla, jak odchází chodbou do spíže…"

Na to Rosana zareagovala téměř okamžitě. Prudce se zvedla a naštvaně zvolala: "já vás přetrhnu! Jen počkejte, až vás chytím!" S těmito slovy se jala Smíška s Pipem honit po celé noře.

Dva bratranci se dali do smíchu. To se jim to povedlo. Ani ve snu si nepředstavovali, že se to tak povede. Bylo to velmi efektní. Najednou však uslyšeli vyřčenou hrozbu. Už začínalo být zle. Mrkli na sebe a jako na povel se rozeběhli chodbou pryč. Teď jim nezbývalo, než doufat, že je Rosana i ostatní nepotrestají tak moc, až je chytí. Že jim dovolí si nechat všechny vánoční dárky…

Smíšek odmítavě zatřepal hlavou. To by totiž muselo znamenat, že je někdy chytí. Teď byl vděčný za svůj nápad, schovat Pipův dárek mimo stromeček, do jejich tajného úkrytu. Právě tam totiž teď mířili. Běželi k zadnímu vchodu a chtěli se co nejdříve dostat ven z nory. Ale tam je čekalo nemilé překvapení. Dveře byly zamčené!

Ale ani to je neodradilo. Začali vylézat nedalekým oknem. Šlo to sice ztuha, shodily na zem pár květináčů, ale zvládli to. Přesně ve chvíli, kdy byli oba volní, se do pokoje přihnala Rosana. Byla celá rudá v obličeji, když zápasila s klíčem a snažila se dvířka odemknout. Ale hobiti na nic nečekali. Jakmile ji zahlédli, už se dali do běhu.

Když celí zadýchaní dorazili na dané místo, pomyslil si Smíšek jen jediné. "A to se říká, že Vánoce jsou svátkem klidu a míru... Na to jsme nějak moc v bryndě."

Mimochodem, dnešní datum pro tuhle povídku není zvoleno náhodně. Dnes, osmého prosince totiž slaví narozeniny Dominic Monaghan, představitel Smíška. A vzhledem k tomu, že Billyho narozeniny jsme jaksi prošvihly (respektive nás na ně upozornila až Aredhel čtvrt hodiny před půlnocí), chceme alespoň ty Dominicovo trefit. Takže všechno nejlepší! :-)