Odula

Povídka, kterou Delfi (i my ostatní) právem považujeme za vrchol její tvorby. Je tam spoustu dvojsmyslů tak bacha na to, abyste je našli :-) !

Mimochodem, tady se Clarisse povedlo něco neuvěřitelného. Všimli jste si také, jak její Sauron bezvadně ladí s Delfiinou Odulou? To se holt někomu píše, když má vševědoucí škopek...

(Obrázek autorský od Polly)

---

Odula o Vánocích

Na špičaté vrcholky pohraničních hor Mordoru dopadaly stříbřité vločky sněhu. Usazovaly a vrstvily se.

Byly Vánoce. Sauronova věž byla ověnčena barevnými světýlky, které zářily žlutou, zelenou a fialovou barvou. Tradiční odstíny Vánoc ze Středozemě.

Skřeti si na hlavu dali fialové, žluté a zelené čapky s bílými bambulkami, se kterými když se zatřáslo, cinkaly. Nasadili také povinné křečovité úsměvy při ódě na Saurona.

Všichni v celé Středozemi byli šťastni. Až na jednu bytost. Byla to Odula. Ano, ten pavouk.

Její jeskzně vypadala na první pohled bezchybně. Prostorná, nyní vánočně osvětlená a vyzdobená malými figurkami skřetíků, které si sama vyrobila z opravdových kostí. Sama Odula si na každou z osmi noh navlékla jednu papuči s vlněnou výstelkou. Žluté. Zelené. Fialové. Avšak...

Měla jeden problém. Jeden jediný.

Co má dát Sauronovi k Vánocům?!

Nebyla s to vymyslet, co by to mohlo být. Co si přeje vládce světa? Co mu schází?

Zapřemýšlela. No, copak se tak o Vánocích dává?

Knihy, lahve vína, ohřívací dečky - zvláště v takovéhle zimě. Co mu schází??? opakovala si ještě jednou v mysli. Nezmiňovalo se Oko v poslední době o něčem, co potřebovalo?

Vzpomínala na jejich minulé setkání...

"Brzy budou Vánoce. Těšíte se, pane?" nadhodila Odula trochu nervózně. Aby ne, kdo by nebyl nesvý, když mluví s Pánem Prstenů.

"Ani ne. Zase na mě hodí ty jejich svítící nesmysly a budou zpívat ódu. "Zpívat!" odfrkl si posměšně Sauron. "Asi bychměl nechat popravit dirigenta. Ten skřek každýrok mi ničí uši.

Odula pokorně spolkla poznámku, že oči nemají uši.

"Nikdo mě nechápe", posteskl si. "Ten zvuk mi drásá mého uměleckého ducha. Já mám hudební sluch!" Oku ukápla slza. "A taky jsem zjistil, že se mi začíná rozostřovat obraz. Už to není, co bývalo", povzdechl si.

Odula vybuchla nadšením. Geniální! Bravurní! Úžasné! Brýle! Dá Oku brýle!

Tak. Teď, kde je sehnat? Znala pár optiků. Jeden byl u skřetů a dva mezi lidmi. Toho skřetího zavrhla, protože jeho brýlým se pokaždé utrhly straničky. Ale jeden z těch lidských jí dokonce pomáhal. Navštěvoval ji jednou týdně a vždy s sebou přinesl nějakou lahůdku. Onen den byl právě zítra. Měla ještě týden do Vánoc, takže čas ji netlačil.

Druhý den daný člověk opravdu přišel a spolu s ním i lahůdka v podobě kozy. Odula převzala dar a zároveň se dohodli na objednávce. Brýle prý budou za dva dny a optik se bude práci věnovat dnem i nocí. 48 hodin uběhlo jako voda, zvláště když Odula zjistila, že koza je cvičená a umí žonglovat a vyprávět sto a jeden vtip v pěti jazycích.

Dva dny nato byly brýle opravdu hotové. Měly jednu velikou obroučku z olifantí slonoviny a optik je i vybrousil do nezkonalého lesku.

"Krásná práce", ohodnotila Odula výrobek.

"Trochu jsem je vylepšil", pochlubil se optik.

"A jak?" zajímalo Odulu.

"Uvidíš. Sauron to pozná."

S balením měla zkušenosti. Stačilo dát brýle do vypolstrované krabice a zafáčovat do okrasného papíru. Říkala si, že kdyby byly brýle v pavučině, Sauron by to nejspíš nedokázal ocenit.

Štědrý večer nastal a k Sauronovi se sjeli všichni skřeti a očividně se sjeli už před předáváním. Šněrovali cestu, motali se a padali na bílou chladnou zem. Ne tak Odula. Slavnostně nesla na zádech svůj dárek.

"Odulo." přivítalo ji Oko. "Co mi to neseš?"

"Rozbalte to, pane", zaculila se místo odpovědi.

Po rozbalení Sauron uviděl tu nádheru.

"Brýle!" zvolal Sauron. "Tedy, Odulo, ty jsi se překonala!"

Další uculení.

Pomocní skřeti nasadili Oku brýle.

"U všech nazgûlů! Já vidím rentgenově!"