Irith a Polly v Praze aneb když se hobitomaniaci nevypraví za hranice - Část 2

Druhá část našeho deníčku. Tentokrát se dozvíte, co to znamená, když se hobitomaniaci přeci jen na chvíli za tu hranici vypraví, nebo o tom, jak jsme málem byly v televizi...

---

Předchozí část reportáže

7. Den Úterý 15.12.2014

Přes noc mě začalo příšerně bolet v krku a dostala jsem kašel. Ale odmítla jsem zůstat doma a donutila Polly, abychom šly na kešku. Keška byla wherigo na Dívčích hradech. Sešly jsme se na Knížecí. Tam nám ovšem autobus, který na ty hrady jede, ujel před nosem a další byl za dvacet minut. Jaly jsme se čekat. Čekání bylo velice úmorné, ale nakonec autobus přece jen jel.

Dokonce se nám podařilo vystoupit i na správné zastávce a dobrodružství mohlo začít. Asi nebudu vypisovat celý příběh, tak jen některé zajímavější úseky. První zásek nastal, když jsem musela znovu slézt a vylézt jakýsi kopec, kvůli naší hlouposti a nepoznamenání si jisté indicie. Poté, když jsme musely nosit šutry na kyklopovu skalku, u čehož jsme se s Polly střídaly. Bylo to dost otravné. No a poslední, když jsme minuly jednu stage a já se tam vracela, načež mi pořádně zamotaly hlavu houbičky a já tam chodila v kruzích snad čtvrt hodiny a stále nic. Nakonec ale mise úspěšně splněna a keška byla tam pod tím kopcem, který jsem tedy slézala potřetí.

Po skončení se mi Polly podařilo překecat aby jela se mnou na vafli a čokoládu do jedné cukrárny blízko mého bydliště. Dojely jsme tam, objednaly si a… těsto na vafle se zkazilo. Polly vypadala, že okamžitě odejde. Podařilo se mi jí jakž takž uklidnit a sladká pohoda tedy mohla pokračovat. Potom už Polly jela domů, zatímco já jsem musela jít ještě koupit džíny. Ty se mi koupit kupodivu podařilo (už dlouho se mi nestalo, že by mi všechno bylo velké) a cesta domů už ooook.

9. Den Čtvrtek 17.12.2014

Jak jste si asi stačil všimnout, přeskočila jsem středu. Protože ve středu se absolutně nic nedělo, neb byla škola.

Dnes jsme měli jet do Drážďan. Na vánoční trhy a do Zwingeru. Já tam původně jet neměla, protože se vánočních trhů bojím, ale nakonec byl proti hadrůmchtivím spolužačkám prosazen i Zwinger, takže mi nezbývalo nic jiného (nechápu logiku mých drahých kolegyň. Jedou do Drážďan proto, aby zapadly do obchoďáku, úplně stejného jako v Čechách a tam nakoupily dvoje šaty, legíny a šátek… jakou to má sakra logiku????). Ráno byl sraz v osm někde na Hlavním nádraží. Problém. Snad v životě jsem nejela vlakem sama a tudíž je za a) nechápu a za b) se absolutně nevyznám na Hlaváku. Nakonec mě Polly vyzvedla u metra a dovedla mě tam. Hodný Smíšek. Kupé byla po šesti. Podařilo se nám nasáčkovat se k profesorkám, takže jsme jednak nemuseli snášet přítomnost našich drahých spolužáků a jednak jsme tam byli jen čtyři. A náhodou, ono takové kecání s vašimi profesory na matiku, fyziku a špájinu má také něco do sebe. Minimálně zjistíte, že jsou, oproti všem předpokladům, také lidé (i když my jsme samozřejmě hobiti). Tak se například zjistilo, že manžel mé třídní profesorky je ze stejného městečka jako můj táta a že jsem s její dcerou chodila do školy, a to do stejného ročníku, jen o třídu vedle. Ve vlaku s námi jela parta dětí, které celou dobu dělaly neuvěřitelný bordel. Pobíhaly sem a tam, vrážely do stěn… bylo dost nebezpečné se opřít, protože hrozilo, že se k vám prorazí ječící mrňous a pár jeho kámošů.

Vystoupilo se na nějakém nádraží v Drážďanech. Minutu po výstupu z vlaku jsem narazila do sloupu. Nevím proč. Do druhého sloupu jsem napálila o pět minut později. Nemám ráda Drážďanské sloupy. Odklusali jsme z nádraží do Zwingeru. Tam byl hodinu a půl rozchod. Ehm… většina našich spolužáků stihla ty tři patra projít za půl hodiny a zbytek času tam hráli na mobilech. My tam zůstaly ještě třičtvrtě hodiny :-). Ale podařilo se nám tak zbavit se otravného spolužactva a mohly jsme na prohlídku Drážďan vyrazit sami. Škoda, že tam s námi nebyla Delfi.

Prohlídka Dráždan sestávala z toho, že jsem Polly vrazila mapu s vyznačenými památkami a keškami a vyslala ji hledat trasu. Nakonec jí byla mapa zabavena, protože málem dostala hysterický záchvat z toho, že na mapě ta jedna konkrétní ulička, ve které právě jsme, není. Takže jsem mapu zabavila, neb odmítám křísit omdlelého Smíška na Drážďanských ulicích. Nicméně jsme několik kešek ulovily a památky si také prohlídly. Do kostelní kasičky jsem věnovala euro, které jsme ušetřily na skřínce, když jsme si ve Zwingeru nevzaly šatnu (byla tam taková ta skřínka na klíč, která peníze vrací). Kostel byl nově postavený, v barokizujícím stylu, protože ten původní byl kompletně rozbombardovaný při náletech. Druhý kostel, který jsme objevily, byl kostel sv Kříže. Uvnitř nic moc, protože, tuším, byl protestantský.

(Zwinger)

(Proslulá zvonkohra)

Ještě nám ale zbývala hodina do srazu a už nebylo co dělat. Tak jsme teda šly na trhy. Polly chtěla koupit štolu. Fajn. Málem jsem z těch lidí, hluku a barev dostala psotník, ale nějak se nám podařilo objevit krámek se štolami. Polly ukázala na tu největší. Nesmělý dotaz, jestli to není moc velké a jestli to sníme. Přehodnocení a ukázání na menší. Pak ze mě půl hodiny páčila, jakou máme vzít, jestli mandlovou nebo hrozinkovou. V zoufalství jsem jí řekla, že obě. Musím říct, že Polly je fakt odvážná. Začala na prodavačku mluvit německy. Vlastně za celou následující hodinu mluvila jen s ostatními jen ona. Já neřekla ani slovo a vždycky jí prchla do nějakého kouta. Vážně Polly obdivuji, že se domluvila, prodavačka na ní sice mluvila anglicky, ale Polly statečně louskala němčinu a koupila to. Vážně se německy naučila bezvadně.

(Lama na jednom ze stánků)

(Nejoblíbeněkší atrakce na trhu)

Prchly jsme z trhu a z Polly vypadlo, že chce tu štolu domů. Výborně, nemohla to říct dřív. Fajn, tak jsem si vykoledovala mandlovou štolu. Polly se opět zhroutila z toho, že mi to neřekla.

Vyrazily jsme na trhy číslo 2, protože jsem na těch hlavních odmítla strávit třebas i další minutu. Jo, jsem sociopat, psychopat atd… Věřte mi, že toho se vážně nedá nevšimnout.

Na druhých trzích jsme se pokusily najít vafli, jako náhradu za tu úterní, co Polly nedostala. Našly jsme jí. Bohužel jsme nepochopily pokyny ani množství, takže jsme obě skončily s obří vaflí, Polly se šlehačkou a já s odporným vanilkovým čímsi. Čtvrtinu jsem nakonec vyhodila. Od té doby nesnáším vanilku. Polly svou vafli statečně schroupala, i když to nějakou dobu vypadalo, že bude zvracet.

Před nádražím jsme se sešly s naším třídním kolektivem a mohlo se jet domů.

(Boromir se štítem vyhlíží do okolí)

(Krebaina)

(Gwahir. No comment)

(Zazděný vchod do nory)

(Kozk. Má dokonce i špičaté uši!)

(Hobit)

(Thorin - má copánky!!!)

(Strašně nám to přupomíná tu Sauronovu masku...)

(Epická bitva... Pellenorská pole?)

(Lama je všudypřítomná)

Ve vlaku to, jestli to je vůbec možné, bylo ještě horší než na cestě tam. Nejen že tam s námi jela rozjívená mrňata, ale i skupina opilých Španělů. Profesorky nám důrazně doporučily nikam nechodit a zabarikádovaly jsme se v kupé. Ale už jsme s Polly potřebovaly nutně na záchod. Tak jsme se vrhly do neznáma. Šly jsme na jednu stranu vlaku, dále od kupé Španělů. Záchod zaseklej. Snažily jsme se do něj probourat a pak jsme se pokusily poprosit o pomoc průvodčí, ale ta zkrátka prošla skrz a odmítla se s námi bavit. Tak jsme přeskočily do jiného vagonu. Jeden záchod mimo provoz, druhý obsazený s frontou. Vagon číslo 3. Jeden záchod rozbitý a druhý konečně volný. Po pokusu vlézt tam na nás vybafl Španěl. Polly se složila smíchy. Španěl odkulhal a já konečně vpadla na záchod. Když jsem vyšla, že může Polly, seděl můj bratranec na zemi a vypadal, že Španělům ukradl vodku. Zvedl jsem ho na nohy a nasměroval k záchodu. Oznámil mi, že se mu motá hlava. Důrazně jsem ho požádal, ať se proboha nezamyká a hlavně pohne. Cesta zpátky byla dosti zajímavá, můj bratranec musel být celou dobu podpírán. V kupé si málem sednul na naší třídní, ale nakonec se nasměroval správně. Asi to bude z té odporné vanilkové kofoly, co celý den pil. Narval jsem mu svůj čaj.

Po hodině jízdy začali děti zvracet. Profesorka se zvedla a šla se optat na jejich dozor. Dozor spal. Dozor byl zbuzen a bylo mu důrazně doporučeno, ať něco udělá. Dozor na děti zařval tři sprostá slova a španělštinářka, co zůstala v kupé s námi, málem omdlela. Polly se snažila spát a tvářila se zoufale. Já se snažila napsat sms tátovi, že za chvíli jsme na nádraží v Praze. Sms odešla Delfi. Delfi odpověděla, že to je sice super, ale ona je právě v kině na Hobitovi. Polly mi zakázala napsat vysvětlení, že potom budu vypadat jak naprostý idiot. A jak asi tak vypadám doteď, smím-li se zeptat?

Na Hlaváku jsme se rozloučili a Polly zmizla. Já se jala hledat tátu. Poté, co jsme oba třikrát prošli celou halu, šestkrát projeli ty samé schody a dvakrát vlezli do obou nástupišt metra, jsme se konečně našli. Nechápu nádraží. Cesta domů probíhala v pohodě, připojila se k nám moje třídní, která mimochodem bydlí dost blízko mě.

Štola byla přijata značně rozpačitě, ale nakonec s uznáním.

10. Den - Pátek 19.12.2014

V pátek jsme byly ve škole jen na skok, dávaly se totiž dárky. Ale konečně jsme se viděly s Delfi. Lyžák prý byl skvělý, ale je ráda, že jsme tam nejeli, protože na ní naši spolužáci neuvěřitelně doráželi, rpoč s námi kamarádí, a že by to tedy pro nás bylo s kolektivní stránky katastrofa. Pořád se ještě divíte, že své spolužáky až na... pět výjimek (Smíšek, Frodo, Gandalf, Kozk a někdo, koho jsme pasovali na Sama) nesnáším? Ty dvě hodiny jsme hrály s Delfi a Gandalfem pexeso a prší :-). Pak jsme tam ještě já s Polly zůstávaly a dodělávaly jsme jednu mapu. Asi ve dvanáct jsme s Polly vyrazily na Pražský hrad na poslední z Hradních výstav - Hrady a zámky. Ještě předtím jsme se ale stavily koupit sklo na zarámování obrázku, který mi Polly dala. Těsně před metrem telefon od mamky, že musím nutně zpátky odchytit hospodářku a vyžádat si od ní potvrzení o studiu. Ehm... kdyby to mamka řekla přibližně o deset minut dřív. A vtipné na tom je, že Polly to potvrzení o studiu (ne)shání už dva měsíce.

Samozřejmě, že jsme prohledaly celou školu a samozřejmě se hospodářka ukázala, až když jsme to vzdaly odcházely. Ale vyřízeno. S mamkou jsem měla sraz na Národní třídě, kde jsem jí měla předat nějaké věci a pokračovat na Hrad. Na Národní jsme se ale zdržely, neb Kafka se konečně točil. A přece se točí! Tramvaj neskutečně narvaná, zemřu.

(U Kafky)

Výstava byla naprosto super. Sice byla docela dlouhá, takže na konci jsme odpadaly, ale co. Jo, a byla tam televize. Možná jste nás mohli vidět ve vysílání, ometaly jsme se totiž pořád kolem a ta kamera snímala leccos. Asi nejhezčí na výstavě byl relikviář sv. Maura (a víte co znamená Maur :-)) a "téměř tunová čtyřmetrová vrata z hradu Karlštejna kterými procházel i třináctý císař Římský a král Český Karel IV." Ten reportér tuhle větu říkal asi desetkrát a když stojíte hned vedle, zapamatujete si to.

O víkendu jsem byla každá sama. Polly doma a já za kulturnem s rodiči :-)

11. Den - Pondělí 22.12.2014

V pondělí jsme se dohodly, že vezmeme i mojí sestru a půjdeme do aquaparku. Bazén naprosto skvělý. Polly dělá, co se plavání týče, pokroky.

Doma oběd (přičemž v televizi běžel Kozí příběh, na nějž jsme se musely dívat prostě z principu). Jen se mi ho podařilo spíše neohřát, takže byl dosti studený - ale nevadilo.

A pak poslední výstava roku - výstava skládacích betlémů v Portheimce. Maličko mě to zklamalo, myslela jsem, že to bude zábavnější… měly jsme ale ještě čas, takže jsme vykročily do zahrady Kinských, podívat se na stoly v jedné kavárně tam. Jsou přepychové.

Hádejte jaký den v týdnu má kavárna zavřeno. Správně, je to pondělí.

12. Den - Úterý 23. 12. 2014

V úterý jsme se rozhodly, že se budeme prostě zkrátka toulat po Praze. Začaly jsme na Kampě a pak tak různě chodily. Bylo to moc hezké. Zpátky jsme se dostaly stylem, že jsme prostě nasedly na libovolnou tramvaj a vystoupily někde, kde nám to bylo známé. Fungovalo to. Následoval druhý pokus v zahradě Kinských, Kavárna měla otevřeno. Abych vysvětlila ty stoly - mají tam úžasné kamenné stoly s trilobity. Fakt, desky stolů jsou z Barrandovských kamenů se schránkami všemožných pravěkých (p)mlžů! Ještě jsme si prohlédly dřevěný kostelík přenesený z Ukrajiny a tradá domů.

(To MY si založíme restauraci u XY hobitů :-) )

(Co jste četli?)

(Škopek)

A teď už ty slíbené dárky. Nejdřív sem dám svoji sbírku, pak přijde na řadu Polly a nakonec náš drahý bratránek Frodo se svým jednoznačně nejlepším dárkem.

Takže moje sbírka. Řeknu vám, je skvělé, když rodina ví o vaší úchylce a podporuje jí. K Vánocům jsem dostala především knížky. Mrkejte.

(To vpravo dole jsou mé vlasy. Ale jsem líná to přefocovat)

(Super zajímavá knížka především o Tolkienově inspiraci. Čekejte článek na téma: Kde se vzali hobiti)

(Něco podobného, ale více obecně.)

(O fantasy a Tolkienově roli v ní)

(Obrázkové knížečky já ráda)

(S touhle cedulkou jsem ony knížky pod stromečkem našla :-) )

(Tuhle jsem sice dostala k narozeninám, ale vzhledem k tomu, že mám narozeniny ani ne týden před Štědrým dnem, tak je to stejně jedno. Tahle knížka je super vzácnost. Mám jediný volně dostupný výtisk v ČR. Všechny ostatní jsou v knihovnách. Teta jí objevila v jednom antikvariátu. Budu jí vystavovat za vitrínou a ybírat vstupné :-). Je to naprosto úžasná knížka, kde je o hobitech téměř všechno. Miluji jí.)

(Tuhle úžasnou veverušku jsem dostala od Polly k Vánocům. Tahle fotka je hrozně tmavá, ale já mám obrázek pověšený nad postelí a odmítám ho nosit na světlo, ještě to rozbiju.)

(A básnička, kterou mi Polly napsala k narozeninám. Miluju jí!!!! Hrozně se mi líbí. Je krásně... hobití. Kdybyste to nemohli přečíst, přepíšu to)

(Tohle je koza (spíš jehně) kterou mi dala k Vánocům Delfi. Strašně mi připomíná Pipa... je to takové malé a roztomilé. Polly jí dostala také a od té doby to obě taháme do školy. Byla sranda, když k nám o češtině profesorka přišla a zeptala se, proč proboha pořád máme na lavici tu kozu...)

(Tohle je úžasná dřevěná brož na zapínání kabátů. Asi ji povýším na úroveň šály a budu nosit ke kostýmu...)

A teď už dám prostor Polly.

Moje rodina už dělá velké pokroky. Táta dokonce slovo "hobit" zařadil do svého slovníku a již dvakrát(!) ho vyslovil. Leč, nic s Pánem Prstenů jsem pod stromečkem nenalezla. Zato tam byla spousta ponožek. Jako kdyby hobiti nechodili bosí... (ale já si nestěžuji). Takže peprnější dárky jsem dostala jen od svých bratranců.

(Stejně jako Irith dostala kůzle, já byla obdarována kozou. Delfi to vysvětlila tím, že jsem přeci starší a vyšší (což je samozřejmě pravda :))

(Toto je dárek od Irith. Plyšový hroch . Jen je škoda, že není zelený, ale i tak je úžasný. Je krásně naducaný a hrozně dobře se s ním spí. A ten oranžový ocásek je prostě geniální!)

(A tady je poslední, nejlepší dárek. A i s naším Frodem. Delfi si tak dobrovolně vybrala dárky od nás na pět let dopředu (původně to mělo být jen na rok...). Ale řeknu vám, to byla fuška se miláška vzdát (přechovávala jsem ho u sebe) a darovat ho svému bratranci dobrovolně.)

Co dostala Delfi doma se dozvíme asi až ve škole. Takže to vypadá, že je to zatím všechno.

A co jste dostali od Ježíška vy?