Večer zimního slunovratu

Na dnešní sváteční den pro vás máme nachystanou povídku od Aredhel, která je, jak se u naší elfky stalo tradicí, krásná a smutná. Protože se mi k Aredheliné povídce nepovedlo najít na internetu žádný obrázek, který by odpovídal obsahu a nekazil ji, obrátila jsem se s prosbou o pomoc na Tani (Čekanku). Ta se nechala dobrovolně připravit o překvapení, aby vám mohla k povídce nakreslit výstižný obrázek. Takže její krásnou "ilustraci" najdete v závěru článku a já jí tímto ještě jednou moc děkuji! A pozor - jestli se nemýlím, je tohle první zveřejněná povídka od Aredhel, která je psaná z pohledu kanonické Aredhel. Tak si to pěkně užijte. :-)

---

Bylo chladno. Mezerami mezi větvemi stromů se k zemi zvolna snášely osamělé sněhové vločky, dopadaly na temné jehličí a tály. Aredhel natáhla dlaň a několik zachytila. Studily.

Ve Valinoru nikdy nesněžilo, nebyl tam podzim a zima, jen období klíčení, zrání, sklizně a odpočinku. Kdo chtěl vidět sníh, musel se vypravit až na sever Aramanu, k Helcaraxë. Aredhel se zachvěla a prudce se odtáhla od padajících vloček.

Jak jiná byla Středozemě.

Zimy tu přicházely brzy a byly kruté, kovově šedé mraky pluly nebem a zakrývaly slunce na mnoho týdnů. Vzpomínala na první roky v Hithlumu, kde v lasse-lanta přišel sníh a cesty mezi sruby zapadaly. Ten úplně první rok zpanikařila, protože se jí zdálo, že je zpět na Helcaraxë s všeobjímající chlad ji stahuje do své náruče. "Bauglir," říkali hithlumští Sindar a ukazovali k severu a Aredhel věděla: bylo to Morgothovo dílo.

Sníh. Byl krásný a tak křehký, ale smrtící. Opět byla na Helcaraxë a v pažích jí chladlo čísi tělo; jinovatka zakryla tvář, a tak Aredhel nemohla říct, zda je to někdo, koho milovala. Opět byla v Hithlumu, stříbrně se třpytícím pod nově zrozeným měsícem; na zemi ležely závěje a nad vším se vznášel stín hladu. Opět byla v Gondolinu. Na vrcholcích hor se třpytil sníh v bledém zimním slunci a na Králově náměstí hrála hudba. Idril tančila v plášti lemovaném kožešinou a Turgon zvedal pohár, aby připil noci zimního slunovratu, Něco v jejím srdci zastudilo a Aredhel setřela studenými prsty vlhkost z řas. Slzy? Nevěřícně se dívala na své dlaně.

Plakala jen zřídka a nikdy kvůli vzpomínkám přinesených sněhovými vločkami. Jak zvláštní to bylo, jak podivně se teď chovala. Zuřivě sevřela pěsti. Nebyla přece tak slabá!

Slzy zmizely, jako by nikdy neexistovaly.

Aredhel pomalu vykročila kupředu, pohybovala se opatrně, aniž by věděla proč. Byla unavená.

Jedlové větve, rozhodla se. Zelené, vonící, stále svěží. Půjde a několik uřízne, aby jimi, až se setmí, mohla ozdobit jejich temný domov. V zimě se šeřilo brzy a se soumrakem přicházelo ticho a chlad.

Nan Elmothem táhla mlha a Aredhel se zdálo, že smutným podvečerem jde čísi přízrak a tiše zpívá. Mlčky ho následovala. Kráčela v bílých stopách lesem starším než slunce a měsíc a kolem ní i přízračné postavy se točily hvězdy. Byla to žena. Krátce se otočila a pousmála se na ni, pak kráčela dál. Aredhel klopýtla a zavřela oči. Když je otevřela, byla v temnícím se lese sama.

Její dech se srážel v páru v chladném vzduchu.

Kdo byla ta žena? Kam šla?

Nebylo jí dobře. Byl to zvláštní pocit; nikdy, v celém svém životě, se necítila jinak než silná a zdravá. Jak jiné to bylo teď!

Jedle. Opatrně vytáhla nůž a začala odřezávat vonící větve. Padaly jí tiše k nohám a trocha jehličí jí uvízla v tmavých vlasech… Potřebovala se napít! Žíznila. Sebrala se země vrstvičku sněhu a přiložila ji k ústům. Srdcem jí projel chlad.

Světlo. Stála v síních Valmaru, kolem vířili tanečníci a pod zlatými klenbami zněl smích. Byla slavnost, jedna z těch uprostřed doby odpočinku, a kdesi za mlžným oparem si žvatlaly děti. Kdosi k ní kráčel. Tohle není vzpomínka, uvědomila si, tohle se nikdy nestalo! Vala přišel až k ní a mlčky jí připil. Jeho oči byly jak žhnoucí roztavený kámen a jeho tvář příslib těch nejčistších snů. Nikdy předtím spolu nemluvili. "Paní," řekl a znovu pozvedl pohár…

Zlaté světlo se začalo ztrácet a kolem ní byl opět temný Nan Elmoth. Tentokrát ale nebyla sama. Na nebi už blikaly první hvězdy, dosud stěží viditelné mezi pokroucenými větvemi stromů.

"Mluv se mnou!" Lehce s ní zatřásl. "Aredhel!"

Co se děje? chtěla se zeptat, ale bylo to zbytečné. Věděla, co se děje. "Je mi zima."

Lehce ji zvedl na nohy a podepřel. Cítila, že ji balí do svého pláště. "Je to lepší?"

"Ano," vydechla, ale byla to lež; pořád ji byla zima.

"Pojď, dostanu tě domů. Vypadáš bledě. Co se děje?"

"Vezmi ty větve, prosím."

"Větve?"

"Jedlové. Chtěla jsem jimi ozdobit dům. Dneska je zimní slunovrat…"

"Ano, samozřejmě. Něco jsem ti vyrobil." Zdálo se jí, že slyší, jak se usmívá. "Je chladno, pojď. Vrátím se pro tvoje větve později."

Nebyla schopná vnímat pořádně cestu. Poponášel a postrkoval ji po stezce, která se otvírala jen pro něj, vytvářejíc nejkratší cestu k jeho černému obydlí. "Jsi studená," zamumlal.

Nebyla studená, ne kvůli několika přízrakům a poprašku sněhu. Na Helcaraxë byly její ruce ledovější než kůže mrtvoly, i srdce jí zmrzlo v tvrdou hroudu ledu, která ji bolestivě tlačila v hrudi…

Zachytil ji právě včas. "Je to dobré," zašeptala, "v pořádku. Jak jsi mě našel?"

Tentokrát se zasmál. "Zapomínáš, že je to můj les. Vidím všechno, co chci vidět. A ty záříš mezi stromy jako světluška." Vstříc se jim rozlilo světlo domova a Aredhel vydechla. Náhle jí bylo mnohem lépe.

Eöl ji postrčil k vyřezávané židli. "Odpočiň si. Dojdu pro tvoje větve."

Podala mu jeho plášť. "Děkuju."

Byl zpátky rychleji, než čekala, nebyla si však jistá, jestli neusnula. Pozoroval ji trochu znepokojeně. "Nejsi v pořádku, že?"

"Samozřejmě, že jsem," odsekla, vstala a sebrala jedlové větve. Dá nějaké nad dveře a na stůl. A do ložnice. Bude to příjemné oživení Eölova temného domu.

"Aredhel." Tiše následoval její rozhodné kroky. "Když jsem tě našel, nebyla jsi při vědomí. Neodpovídala jsi mi. To je normální?"

Nebyla při vědomí? Na okamžik se zarazila. Opravdu?

"Už je mi dobře," řekla. To byla pravda. Necítila se nijak zvláštně. "Dnes je nejdelší noc v roce. Měli bychom se radovat, slavit…"

"Příliš moc denního světla," zamumlal za jejími zády.

"Co, prosím?"

"Byla jsi venku od svítání až do setmění, musí to být tím. Nejsi už na to zvyklá," pronesl zamyšleně.

Otočila se k němu a věnovala mu svůj nejironičtější pohled. "Nepochybně." Pak se zarazila. "Měl jsi o mě strach?" zeptala se úplně jiným tónem. Eöl už nestál za ní, ale na prahu, a tvářil se nezaujatě. Podívala se na něj. Našel ji, když se začalo šeřit, musel se za ní tedy vypravit ještě za světla. "Měl jsi o mě strach?" zeptala se znovu.

Lhostejně si prohrábl vlasy. "Možná. Doufej, že ne, protože pak bych ti mohl zakázat tyhle tvoje denní toulky."

Aredhel se zachvěla; výhružka v Eölových slovech byla zjevná. Nepokoušej svoje štěstí, připomněla si. Ale když se k němu otočila zády, musela se pousmát: bál se o ni. Hledal ji a našel. Měla by mu poděkovat? Měla by mu říct pravdu?

Tělem jí projel třas.

Vzala několik větví a začala je připevňovat do oblouku nad dveře. Nezavřela by si tak poslední naději na únik z tohoto lesa? Nebo je ta možnost už dávno pryč? A chce vůbec uniknout? Aredhel si už ani nebyla jistá. To musí být kouzla, pomyslela si, očarování. Vyšla před dveře a podívala se na nebe skrze větve stromů. Bylo poseté hvězdami, jasnými, třpytícími se, krásnými.

"Jsou nádherné, že?" zeptal se za jejími zády.

"Vypadají tak blízko," zašeptala. Nikde se hvězdy nezdály být tak blízko jako v Nan Elmothu, ani na horách v Gondolinu; možná na Helcaraxë, ale tam se nedívala k nebi. "Cítím kouzla tvého lesa, je to tím, že?"

"Samozřejmě. Vždyť mezi těmito stromy chodila kdysi Melian. Zanechala tu kouzlo svých písní."

Aredhel si vzpomněla na přízrak ženy s bílými chodidly. Melian. Usmála se na ni a šla dál stezkou vzpomínek.

Nan Elmoth, les, ze kterého nelze uniknout. Má přiznat pravdu?

"Mám pro tebe dárek," řekl Eöl, "k noci zimního slunovratu." Cosi jí zastudilo v dlani. Šperk byl docela malý, bílý a podobný sněhové vločce nebo hvězdě daleko na nebeské klenbě. Bylo neuvěřitelné, že něco takového vytvořily Eölovy dlouhé prsty. Sevřela dlaň a otočila tvář zpět ke hvězdám.

"Nepoděkuješ mi?"

Ne. Nejraději by mlčela už navždycky. Ale nešlo to. "Taky mám pro tebe dárek." Byla to lež, nic neměla. Anebo možná přece.

"Opravdu?" zeptal se a uhladil jí vlasy na ramenou.

Byla to chyba? Měla promluvit? Neuvězňovala sama sebe v tomto ponurém lese? Ale mohla vůbec mlčet? Dokázala by pak žít sama se sebou?

Natáhla ruku se šperkem ke hvězdám a vydechla. Třpytil se v jejich slabém světle. Taková hvězda se na obloze nikdy neobjeví, pomyslela si a oči jí kdovíproč zvlhly. Slzy, opět. Jak zvláštní a nezvyklé to všechno bylo…

Konečně ruku svěsila a otočila se Eölovi. Ještě chvíli mlčel spolu s ní, a potom tiše promluvil: "Říkala jsi, že pro mě taky něco máš."

"Ano. Ano, mám." Ukradla si polední pohled na hvězdu ve své dlani, než se opět odhodlala čelit tmavým očím svého manžela. "Jsem těhotná, Eöle."

Obrázek od Tani, nakreslený speciálně pro tuto povídku.