Diamanta a gondorské tradice

Dnes máme další veledůležitý a ohromně významný den! :-) Kdopak ví? Ano, je 19. prosince. A někdo má narozeniny. Jistě, určitě spousta lidí. Ale hlavně jeden úžasný a všem známý hobit. :-)

(P.S. Omlouvám se ostatnám bytostem Středozemě za zneužití veřejného prostoru k soukromému přání, leč provozuju, že si to můžeme dovolit a vy to jistě přežijete. :D)

Takže dnešní povídka je od Irith a samozřejmě nevypráví o nikom jiném než o Pipovi. :-) Dočtete se v ní o tom, jak to dopadne, když se Diamanta pomocí gondorských vánočních tradic snaží získat pozornost a srdce Peregrina Brala. Přeji krásné počtení! :-)

---

"Mohli bychom Vánoce oslavit všichni společně ve Studánkách," nadhodila Estella a posadila se svému manželovi na klín.

Smíšek odložil knihu, do které vpisoval nějaké poznámky a podíval se na ni.

"Všichni?"

"Že bychom pozvali i Sama s Růžou a dětmi. A Pipina. A…," zaváhala.

"Diamantu?" nadhodil Smíšek opatrně.

Estella přikývla. "Prosím."

Oba věděli, že Diamanta, ač poměrně nesmělá, je šíleně zamilovaná do Smíškova bratrance a udělá téměř cokoliv, aby si jí začal všímat. Smíškovi bylo záhadou, jak je možné, že to jinak celkem vnímavému Pipinovi dosud nedošlo. Už jen to její červenání, kdykoliv byl nablízku, mluvilo jasně.

"Bude to hodně zajímavé," usmál se Smíšek a Estella ho dloubla do boku.

"A Růžo?" zeptala se Diamanta o pár dní později, zatímco spolu jely na voze do Studánek oslavit Vánoce u Smíška a Estelly. Sam seděl vpředu a kočíroval.

"Ano?" usmála se na svou mladší společnici Růža a vysadila si na klín malého Froda.

"Víš, jak jste byli v tom městě… Gorondoru nebo tam někde…"

"Gondoru," usmála se na ní Růža vědoucně.

"No, prostě tam. Ehm…," Diamanta zrudla. "Milo… no, on říkal, že tam v Gondoru mají… tradice. Trochu jiné než ty naše. Vánoční tradice," koktala.

"No ano!" Na Růže bylo vidět, že našla své oblíbené téma k hovoru. Gondor ji naprosto učaroval a cokoliv, co se týkalo tradic, ji fascinovalo stejně jako jakéhokoliv jiného hobita.

"Říká se, že když dívka utrhne snítku stromu, tak…"

Sam potřásl hlavou. Sice toho z rozhovoru dvou hobitek díky hluku, který vydávaly jeho vlastní děti a drkotající vůz, moc neslyšel, ale útržky mu dávaly docela jasnou představu. Diamanta se vydala na válečnou stezku, odhodlaná použít jakékoliv možné prostředky. I ezoteriku.

"Vítáme vás! Jsme tak rádi že jste přijeli," řekla Estella a rozpřáhla ruce, jako by chtěla naznačit, že toto nadšení s ní sdílí vše živé v okolí několika mil.

"Estello!" vypískla Diamanta a vrhla se své nejlepší kamarádce kolem krku. Byla opravdu ráda, že je konečně tady. Povídání o tradicích sice bylo poučné, ale třeba to s tou šupinou slyšet nepotřebovala a ke konci už ji to nudilo.

"Je zima, měli byste jít dovnitř," usmála se Smíškova žena, když se všichni přivítali.

Diamanta prudce zrudla, a práh přešla po špičkách. Když uviděla vysokou postavu Peregrina Brala, opírající se o futra dveří, zastavila se a chvíli váhala. Pak k němu přešla a rychle se s ním přivítala. Pipin vypadal, jako by si vůbec nevšiml, že přitom dvakrát klopýtla a na konci byla rudější než lecjaké rajče.

To byl jen začátek.

Diamanta se plížila do spíže Studánek. Byla nanejvýš odhodlaná získat lásku Smíškova bratrance stůj co stůj. A jestliže jí k tomu pomohou ty podivné Gondorské zvyky, klidně.

"Co to proboha děláš?" vyjekla Estella na scénu před sebou.

Diamanta, od hlavy po patu pokrytá šlupkami od jablek se polekaně otočila a rychle schovala předmět doličný za záda. Ale bohužel už nedokázala skrýt lavor nakrájených jablek, na kterém ještě před chvíli usilovně pracovala. I když, nakrájená jablka byl dosti optimistický název. Protože ovocná drť, která se v lavoru nacházela, připomínala všechno možné, jen ne jablka, kterými se zdála býti na začátku.

Estella bezeslova natáhla ruku a Diamanta jí provinile podala velký nůž a jablko.

"Co ti to ovoce udělalo?" vyhrkla Estella, než se stačila zastavit. Dle výsledků Diamantiny práce to totiž vypadalo, že malvice pykají za nějakou strašlivou osobní křivdu.

"To je zvyk," pípla Diamanta, jako by se tím její počínání vysvětlovalo. "Gondorský zvyk."

"A ten spočívá v rozcupování co největšího počtu jablek?" nechápala Estella.

"Ne, říká se, že když na Štědrý den rozkrojíš jablko a bude v něm hvězda tak se do roka vdáš a když tam uvidíš kříž, tak do roka umřeš."

"Aha…" Estella chápala, proč tento zvyk Diamantu tak fascinoval, ale nechápala, proč těch jablek potřebuje lavor. To si dělá statistiku? Ale Diamanta jí skutečnost osvětlila sama.

"Chtěla jsem si to natrénovat. Abych se pak trefila," řekla bezelstně a laskavě se usmála na polovinu jablka s hvězdičkou, které leželo na vrchu hromady.

Diamantino bohumilé nadšení s dodržováním vánočních zvyků jí bohužel neopustilo ani v dalších dnech.

Estella si povzdychla. Jablky to jen začalo. O den později vzbudila celý dům obrovská rána z Diamantina pokoje. Hobitka se pokoušela házet botou. Ale protože hobiti boty nenosili, musela použít trpasličí okovanou obuv, připomínající svou vahou i průrazností spíše dobývací stroj, než slušnou botu. Není tedy divu, že při prvním pokusu o hození ke dveřím stylem "špička ven - svatba, špička dovnitř - hanba" bota plynule pokračovala dveřmi dál a zastavila se až o stěnu na protější straně chodby. Nikdo nikdy nezjistil, jak bylo možné, že jí Diamanta dokázala hodit tak prudce, ale zamilované hobitky holt někdy bývají horší než rozzuření Noldor. Diamanta naštěstí po tomto výstupu uznala tradici s botami za úspěšnou a další "špičku ven" nezkoušela. Protože špička skrz přeci musí znamenat něco výjimečného, že?

Eskapáda vezmu-si-Peregrina-Brala-a-udělám-pro-to-cokoliv pokračovala litím olova. Diamanta na tuto činnost přesvědčila Estellu a ta se pak nestačila divit, co všechno dokáže Diamanta spatřit v pucku stříbrošedého kovu. Nejvíc ji dostal kus olova, který Diamanta popsala jako svatební věneček, zatímco Estella tam viděla prostě jen čtvereček s vykrojeným V na jedné straně.

Po tom poprasku s pouštěním lodiček z ořechů kdy jim málem shořela celá jedna záclona, už začala Estella zcela vážně uvažovat o tom, že si s Pipinem, který se ke všem Diamantiným faux pas stavěl s uhlazeným nezájmem, vážně promluví a přesvědčí ho, aby Diamantě něco řekl a uklidnil ji. Navenek to sice nevypadalo, že by si skutečně uvědomoval, co k němu Diamanta cítí, ale Estella si postupně začínala myslet, že to ví moc dobře a zkrátka se jen baví. To se jí ani trochu nelíbilo.

Naděje, že Diamanta nebo Pipin dostanou rozum se ztrácela tím víc, čím více se blížil Štědrý den. Velkou míru zodpovědnosti na tom měl Diamantin zatím poslední pokus o plnění vánočních zvyků. Na Vánoční den ráno přiběhla do Estellina pokoje a vypadala, že je na pokraji nervového zhroucení.

"Co se stalo?" podivila se Estella a honem schovala dárek, který zrovna balila.

"Vykvete!" škytla Diamanta. "Nevykvetlo!" dodala jako vesmírnou pravdu.

"Tím se vysvětluje všechno," utrousila ironicky Estella.

"Je zvyk svobodných dívek utrhnout před vánoci snítku ze stromu rostoucího na zahradě a dát ji do vody. A pokud větvička do Štědrého dne vykvete, dívka se vdá. Pokud ne, má smůlu," vysvětlovala Diamanta, zatímco si sušila oči.

"A tobě to nevykvetlo?" zeptala se Estella se zdvořilosti.

Odpovědělo jí rezignované zakroucení hlavou. "Pojď se podívat!" vyjekla hobitka a táhla Estellu k sobě do pokoje.

Na parapetu okna stál objekt provinilý.

Estella na to chvíli mlčky zírala.

"Ehm… Diamanto… doopravdy si myslíš, že byl nejlepší nápad použít smrk?"

Blížila se půlnoc. Štědrý den byl dávno oslaven, dárky rozdány. Diamanta zamyšleně šla po chodbě Studánek, míříce z koupelny do svého pokoje. Ty dárky byly opravdu hezké. Estella jí dala modrou sponu, zatímco ona měla pro Estellu žlutou sukni. Pro Smíška pak měla vyšívanou vestu, což jí on oplatil několika kresbami. A nakonec… Pro Pipina měla šálu, kterou sama pletla. Pamatovala si, jak nad ní strávila několik týdnů, než se jí podařilo nahodit správný vzor. A co jí dal on? Diamanta se zamračila a z kapsy vytáhla zvláštní podlouhlou krabičku. Uvnitř byla soška snítek jmelí a u ní napsáno "Spěchej pomalu". Hobitka potřásla hlavou. Ano, mělo by ji těšit, že pro ni Pipin vůbec něco měl, ale co mělo znamenat tohle…

Ani si neuvědomovala, že jde čím dál tím rychleji. Až do chvíle, kdy se zprava od stěny ozval tichý hlas.

"Spěchej pomalu."

Diamanta se zastavila a tázavě se otočila.

O stěnu chodby se tam s její šálou na krku opíral Peregrin Bral a tvářil se vyloženě pobaveně.

"Ale to není taková zábava," odpověděla a násilím se přinutila, aby jí nezačaly červenat tváře.

Nebyla taková tma, aby neviděla, jak Pipinovi zajiskřilo v očích. "To je pravda. Víš ale co měl můj dárek znamenat?"

"Že jsem před vánoci udělala dost průšvihů s gondorskými vánočními zvyky. Že nemám tak tlačit na pilu," pokrčila rameny Diamanta. "Já to ale moc dobře vím."

Pipin tázavě nadzvedl obočí.

Diamanta zaváhala. Nepila něco, že ne? Proč je teď tak uvolněná a klidně mu všechno řekne?

"Chtěla jsem jen upoutat tvoji pozornost," dodala nakonec.

Pipin se zasmál a jiskřičky v očích jen tančily. "To jsi ani nemusela. Ale bylo to… zábavné. Víš, tohle jsem svou otázkou nemyslel."

Diamanta se zatvářila tázavě.

Pipin k ní přistoupil. "Víš, co znamená zavěšené jmelí?"

Hobitka zavrtěla hlavou a svůj boj s ruměncem vzdala kontumačně. Měla totiž dost práce s nekontrolovaným třesem rukou.

"Když se děvče postaví pod jmelí, může jej kdokoliv políbit."

"Ano?" Diamanta měla aktuálně dojem, že delší artikulované hlasové projevy jsou nad její sílu.

"Podívej se nahoru," řekl Pipin a zatímco Diamanta zvedla hlavu, políbil ji.

A nad nimi ze stropu visela snítka jmelí.

Obrázek je od Smíška