Bilbovky - I. část

V dávné historii letošního podzimu, krátce po Dni hobitů, jsme se my, hobiti z Mittalmaru společně s Finrodem a Šárkou zúčastnili oslavy Bilbových a Frodových narozenin - oficiálních Bilbovek, pořádaných sdružením SPDPJRRT (především Lešim a Jixipen) na chalupě v Hradových Střímelicích. A teď vám z této akce konečně přinášíme reportáž...Abychom to nějak ozvláštnili, tak každý z nás popsal jeden den této slavnosti. Smíšek začne Velikem, Pip bude pokračovat Hvězdcem a vše završí Pomněnka popisem Slunce. Přejem vám příjemné čtení! :-)

P. S. Pro svou délku je reportáž rozdělená na dvě části...

P. P. S. Fotky jsou od Zurga (Velký Člověk), fotky úkolů od Pomněnky, scany úkolů od Pipa...

P. P. P. S. Za to, že se reportáž nestihla zveřejnit v listopadu může Pomněnka - dobrovolně se přiznávám.

---

Velik - Pátek (píše Smíšek)

Jak už z názvu vesnice vyplývá, nebylo to v Praze, takže jsme se na místo trousili postupně. Paladin nám obětavě nabídl odvoz, proto jsme s Pipem a Finrodem měli sraz na Roztylech.

Ale to by bylo moc jednoduché, že? Výjimečně však nenastaly zmatky naší vinou, teda vlastně jsem chtěl napsat, že jsme za ty zmatky skoro nemohli. Jen jsme si s Pipem spletli konec vyučování a hodina srazu se tak třikrát vyměnila. Chudák Finrod, je fakt dobrý, že se v tom vyznal a dorazil včas.

Ale vezmu to postupně. Ze školy jsem prchal co nejrychleji, doma jsem na sebe hodil kostým, zabalil jídlo a hned vyrazil. Ještě jsem do ruky popadl kytaru a odtáhl to k výtahu. Jenže jsem jaksi neodhadl těžkost batohu, a jak jsem si ho nasadil na záda, tak jsem přepadl dopředu, svalil se jak brouk na krovkách a nemohl se zvednout. Mám dojem, že právě tohle byl důvod, proč jsem nestihl odjezd poníka.

Při kodrcání na místo srazu jsem doufal, že nepřijdu moc pozdě. Dokonce se mi povedlo najít místo srazu, povoz i Pipovu rodinu. Odevzdal jsem svoje zavazadla a s bratrancem jsme se vydali vyzvednout Finroda. Netroufali jsme si jít v jednom, jelikož rozlehlé prostranství hrozilo tím, že bychom se ztratili.

Jeho zoufalý výraz jsme poznali už zdaleka, nyní tedy už nic nebránilo tomu, abychom vyrazili. V autě nám všem Paladin nabídl hroznové víno, před kterým jsme byli varováni, ale po umytí bylo opravdu moc a moc dobré (mimochodem, jak jsme ho na poslední chvíli dojídali, bylo omyté? Nějak si to nepamatuji…). A potom nám všem Finrod dal lekci sindarštiny nebo jiného pochybného jazyka. Chudák to musel čtyřikrát zopakovat, jelikož jsme mu nerozuměli.

A pak nastal okamžik, který jsme netrpělivě vyhlíželi - najednou se ztratila mapa. Pip seděl vepředu a snažil se pomocí atlasu nějak najít cestu, a dokonce mu to i krásně šlo. Jenže Finrod se rozhodl, že někomu, kdo je hobit, on věřit prostě nebude a sám kontroloval cestu podle kompasu a dalších Sauronových vynálezů. I přes jeho zběsilé námitky zůstal Pip věrný svému úsudku a my trefili na místo.

Tam nás přivítal Leši s Alexandrou a my zjistili, že jsme dorazili úplně první. Obsadili jsme svůj pokojík a šli pomoct dolů s přípravou. Rozdělení prací bylo následující - Finrod se vrhnul na vymetání kamen a neschopní hobitci si četli Čtyřlístek.

Vydrželo nám to jen na chvilku, jelikož jsme pochopili, že něco takového jako Finrod hrabající se v prášícím krbu stojí za pozornost. Začali jsme rozvíjet teorii o barvě Finrodových vlasů a seznali jsme, že pokud bude ještě chvíli pokračovat, ten šedý popel mu zabarví vlasy do stříbrna. A opravdu, hned mu to dodalo na tragičnosti a moudrém vzezření… Jen se na nás za tuhle teorii a neustálé připomínky naštval a hrabal se v krbu celý víkend.

Objekt Finrodovy fascinace...

Radši jsme vyklidili bojiště a pomohli Alexandře nanosit dřevo, potom jsme se vrátili zase ke Čtyřlístkům.

Ostatní hosté se pomalu začali trousit, což nám bylo upřímně jedno, dokud jsme se nesetkali se Šárkou. Přijela i se svou partou, která nám byla již podruhé představena. Po rozmístění spaní v podkrovní místnosti (a odstěhování přebytečných věcí), nám stačil jeden jediný pohled, abychom začali Šárčinu skupinku litovat. Protože jestli v tomhle mělo spát padesát lidí… Takže jsme se nad nimi smilovali a pozvali je do našeho skvělého soukromého příbytku. Jenže jsme to asi přepískli a skoro jsme se tam nenaskládali, ale protože lidé jsou stlačitelná hmota a hobiti jsou skladní, tak to vyšlo.

Jen jsme podle Lešiho ještě potřebovali souhlas Pomněnky (která z nám tehdy ještě nepochopitelných důvodů, byla hlavou pokoje jménem Mittalmar. Fakt jsme tomu nerozuměli, vždyť o přidání do našich řad se začalo mluvit až o dva dny později, je snad věštec?). Naštěstí nebylo zapotřebí ani moc roztomilých výrazů a naše hromadné spaní se opravdu uskutečnilo.

Po tak dlouhé pracovní činnosti jsme se rozhodli, že se půjdeme projít. Respektive naverboval nás Hraničář, Galadriel a Šárka. Napřed jsme prostě vybrali jednu cestu a někam směřovali, později si hraničář vzpomněl, že tu byl jako malý a navštívil místní hrad. Takže cíl dnešního putování byl jasný. Na rozdíl od jeho směru. Ale řekli jsme si, že každý hrad bývá postaven na kopci, proto hraničář vybral cestu, která se svažovala.

Skoro jsme už vyšli z vesnice, zastavili jsme na takovém rozcestí u statku. A tehdy začalo naše polemizování. Zapojil se každý. Hraničář volal svému tatínkovi, Galadriel začala obskakovat opodál stojící koně a my jsme dali hraničářovi zapravdu, že ten hrad tu asi opravdu někdy byl, když se to tu jmenuje Hradové Střimelice.

Ukázalo se, že by to opravdu mělo být na tom místě, kde jsme. Takže zkušený hraničář nás odkázal na nejbližší les, jenže abychom se k němu dostali, tak jsme museli podlézt dva ohradníky a překonat hromadu hnoje. Děkovali jsme Ilúvatarovi, že jsme si tentokrát vzali boty.

No, les tam opravdu byl, jen ten hrad trochu scházel. Ale postavili jsme se doprostřed vyvýšené plochy, přemluvili Šárku, aby začala vykládat to, co říká na svém hrádku, a představovali si, že stojíme opravdu u nějakého hradu. Pak jsme se snažili objevit i trosky zdí, ale nic moc jsme nenašli (jenom pískoviště syna hradního pána. Ale to na druhou stranu bylo opravdu impozantní)

Časem nás to omrzelo, proto jsme se vrátili zpět do nory. A jali se v podkrovní místnosti čekat na příjezd Pomněnky. Při obhlídce terénu jsme narazili na žonglující jedince a hbitě jsme se k nim přidali. Celkem nám to šlo (se dvěma míčky), jenže to byla trochu nuda, takže se to časem zvrtlo v boj hobitů proti Finrodovi ve spojenectví s dalšími dvěma nejmladšími bytostmi v noře. Ta úplně nejmenší byla hrozně zákeřná, v nejneočekávanější chvíli k vám totiž zašla, rozcuchala vám vlasy na hlavě a zúčastněným hlasem prohlásila: "hodnej krokodýl". Ale musíme se pochlubit, že jsme i přes tyto komplikace s Pipem vyhrávali na celé čáře.

Po této vysilující činnosti jsme se chvíli věnovali typické hobití zábavě - jídlu. Mizelo to slušným tempem, takže za chvíli nic nezbylo a my jsme se smutně vydali dolů.

Ale náladu nám zlepšil fakt, že za chvíli měla dorazit Pomněnka. Uspořádali jsme tedy uvítací výbor a čekali u vrat.

Na třetí pokus to vyšlo. Finrod byl tak nedočkavý, že se málem vrhnul přijíždějícímu poníkovi pod kopyta. Museli jsme ho s Pipem vší silou držet, jenže to vypadalo skoro, jako kdybychom ho mučili (ale opravdu to tak jen vypadalo, no fakt!)

Pomněnka byla z toho našeho přivítání dost naměkko, proto jsme ji odvedli do našeho pokojíčku, zeptali se jí na to, jestli je ochotná přijmout další nájemníky a vyměňovali jsme si novinky.

A neuvěříte, co mi přivezla! Půjčila mi na pěší túru úplně dokonalou hůl, kterou jsem si ve svém držení mohl ponechat až do oslavy Eruhantale, což znamenalo celý měsíc. A musím říct, že bez ní, bych sobotní túru opravdu neušel.

Ale vraťme se zpět, jelikož Pomněnka dorazila v pozdních večerních hodinách, moc se toho nestihlo (a to, co se stihlo, se mi podařilo zapomenout). Takže jsme se postupně odebírali do koupelen na čištění zubů. Cestou mě vyrušil Velký člověk a divil se, proč si čistíme zuby už teď, že je prý jen deset hodin. Tak jsme vyprovozovali plán, že až bude on zítra po cestě usínat, tak se mu budeme smát, že měl jít spát dřív.

Když se všichni konečně v nočním úboru sešli nahoře, zahráli jsme si pár písniček a zakončili jsme Samovou ukolébavkou, aby to mělo nějaký smysl.

Potom se náš pokoj ponořil do tmy, starší se tiše vytratili a nechali hobitky napospas spánku.

Jenže elf se několikrát během noci přišel do našeho pokoje podívat a bylo to vážně vtipné. Napřed zašel za Pomněnkou a chvíli si s ní povídal. Potom začal řešit, jestli Pip spí nebo ne a tvrdošíjně si stál za svým, že spí, dokud Pip neotevřel jedno oko a nepoprosil ho, aby byl potišeji.

Ale i přes tyto komplikace se nám povedlo dožít se rána.

Hvězdec - Sobota (píše Pip)

Protože mě byl určen (čtěte: Bral, poněkud znepokojený nynější převahou Brandorádů si vydupal) na popis tento den, připravte se na mírně zmatenější reportáž. První část bude ucelená, ale ta druhá, hostina, asi dost rozházená neb jsme se tam potulovali povětšinou každý sám, povídali si s jinými lidmi a vůbec se bavili po svém.

Ale začněme od začátku (teď si představte tu hrůzu, kdybych třeba začal tím, jak se Smíškem komentujeme psovu snahu sežrat kovový mandl… no nic). Ráno jsme se s mým bratrancem vzbudili okolo sedmé, a jelikož bylo správně usouzeno, že pokud zůstaneme v pokoji, nejspíš za chvíli nebude spát vůbec nikdo (po deseti minutách naší konverzace zůstal nevzbuzený jen hraničář). Popadli jsme oblečení a rozhodli se jít dolů, že si budeme číst. Čtyřlístky. Ne, neuvěříte, kolik lidí jsme za ten víkend potkali, jak sedí někde v koutku a nadšeně hltají tu hromadu Čtyřlístků z police v chodbě…

Důkaz...

Po pár minutách se k nám přidala Pomněnka, že jsme ji vyděsili svou nepřítomností. Tak to je asi první, většinou se lidé děsí přesného opaku. Protože tohle byla báječná příležitost, podařilo se nám Pomněnku přesvědčit, aby nám vyprávěla další kus své pohádky. Po chvíli se k nám připojili Šárka s Finrodem, takže se vyprávělo v pěti. Protože se ale pomalu začali trousit další nespavci, vzali jsme jídlo a čaj a usadili jsme se s ním venku.

Ráno nám tedy uběhlo v družné a příjemné náladě. Postupně se k nám na snídani přidávali další a další a nakonec už nás na zahradě u stolečku sedělo asi deset. V půl desáté jsme ale museli naši sešlost rozpustit a jít se připravit na velkou šifrovací hru.

Ovšem jeden velký hlavolam nás čekal už na začátku. Znáte takové ty hádanky, kdy máte čtyři různě barevné domečky, v každém bydlí někdo různého příjmení a každý ten někdo chová jiné domácí zvíře. Pak víte, že pan Novotný chová kočku a bydlí vedle modrého domečku a že ten, kdo nemá rád psy je na kraji. A dejte to dohromady. Takže, náš úkol byl vytvořit tří až čtyřčlenná družstva přičemž: Bylo nás deset, a to ve složení: Já, Smíšek, Pomněnka, Šárka, Finrod, Tomáš (Aragorn), Májka (Galadriel), Hanička a pak jeden pár Šárčiných spolužáků, u kterých stále nevím jméno. Přičemž: Já se Smíškem se odmítáme oddělit. Aragorn a Galadriel hodlají jít celou trasu a soutěž o Bilba vyhrát. Poslední tři zmínění se s námi moc nebaví, na snídani nejsou a Hanička ještě ani nedorazila a tedy nevíme, co vlastně chtějí. Šárka neví, ke které skupině se přidat. Finrodovi je jedno, s kým půjde, ale nechce zůstat sám. Pomněnka a Smíšek si neprovozují, že by trasu dokončili a spíš se odpojí v půlce. Já bych si jí rád dokončil, ale o výhru nestojím. Tak a teď se můžete snažit.

Naše desetičlenná skupinka, z Pomněnky a Pipa jsou vidět pouze nohy, elf je schován celý

Nakonec to dopadlo tak, že jsme překecali Šárku, aby zůstala s námi a utvořili jsme dvě skupiny. Skupinu a) nazvanou Feanorovi zmetci, usilující o vítězství a skupinu b) Mittalmar usilující, aby se vrátila v pokud možno svislém stavu. Ovšem na poslední chvíli se objevila paní domu s tím, že by bylo fajn, kdyby tady Finrod zůstal starat se o krb. Takže nás elf opustil.

Ještě v plné sestavě...

Vyjednávání

Shromáždili jsme se uvnitř, posedali si na lavice a vyslechli pokyny. Tedy, jak kdo vyslechli. Protože já s Finrodem jsme se ve vši tichosti rvali. A musím se pochlubit, že jsem vyhrál.

Smíšek coby hrdý nositel mapy

Dostali jsme mapu, šifrovací tabulku na quenyjštinu a trpasličtinu a papír s prvním úkolem. Trpasličí runy. Naše skupina Mittalmar (pokud to ještě někomu nedošlo, tak tuto skupinu tvořila Šárka, Smíšek, Pomněnka a já) se usadila venku a začala luštit. Protože jsme dostali dva papíry a bylo jasné, kdo z nás čtyř má předpoklady pro to, aby text vyluštil, ano, správně. Mí drazí příbuzní. My se Šárkou jsme se poflakovali kolem a Pomněnka se Smíškem si mezitím text chytře rozdělili. Jeden luštil od začátku a druhý od konce. Výsledek byl, že jsme měli před ostatními skupinami, kde luštili všichni dohromady, náskok čtvrt hodiny. Ovšem také jsme dostali první úkol:

Ovšem kde? Poslal jsem svou skupinku napřed a vyřítil se zpátky do domu, kde že se tedy má střílet. Prý tady, ale až se vrátíme. Fajn. U svého drahého týmu jsem byl důkladně seřván, co si to dovoluji za nimi běhat (tak pardon, já se bál že se sám ztratím). Cesta nám ubíhala dobře, Smíšek s Pomněnkou určili směr (ano, pochopili jste to dobře, za celou dobu téměř všechno dělali Smíšek s Pomněnkou a to, co oni nezvládli, pak Šárka. Já se většinou poflakoval kolem a nudil se (Poznámka pro znalé: Ovšem ten prsten to vynahradil, ne? :-) ).

Diskutovali jsme o Vlaštovce a přiblížili se k osadě Důle kde nás na mostku zastrčená za značkou čekala druhá indicie.

Šárka prohlásila, ať ten úkol necháme na ní, že si bude po cestě škubat květenu a ať se podíváme na tu šifru. Určili jsme kytky. Tady ovšem Yavanna zklamala (čtěte: Takto nám chyběly tři kytky. Bez ní bychom tak ty tři měli). Po chvíli se k nám přidala další skupina a stejně nevěřícně jako my zírala na ten papír. Zkoušeli jsme všechno možné, první písmena, morseovku… nic. Pak Smíšek prohlásil, že tam vidí : Podél potoka. Ale protože jsme mu nikdo nevěřili (divní Brandorádi a jejich nápady), tuto možnost jsme zavrhli. Po půl hodině se k nám přidali i všechny ostatní skupinky (bylo jich asi šest, ale já si kromě nás pamatuju jen Smeagoly, Feanorovy zmetky a cosi, co se po důkladném překladu ukázalo jako Vzteklí krtci).

Pak se zvedli Feanorovi zmetci a vydali se proti proudu potoka. Šárka navrhla, že by třeba ty kytky mohly růst po cestě a tak označovat, kam máme zajít. Zdálo se nám to divné. V českých krajích není palma kokosová zrovna běžná rostlinka. Ale protože nás nic nenapadlo, vydali jsme se za Feanorovými zmetky a hledali. Nic. Po chvíli nás totálně rozchechtaná skupina Feanorovců minula. Následovala kratší hádka, jestli se tak smějí, že to našli nebo nenašli. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat v Šárčině nápadu ale o patro výše. Zanechali jsme Brandorády po cestě a já se Šárkou vylezli na kopec, kde byla cesta číslo dva. Zahrádkářská kolonie. Hmmm… Vrátili jsme se zpátky. Šárka zavolala Jixipen, jestli pro nás nemá nějakou bezplatnou radu (jinak se rada perzekuovala 10 body).

Že máme ty kytky blbě. Takže pokus najít zahrádkáře číslo dvě. Brandorády jsme usadili na mostku a jali se opět stoupat. Našli jsme dokonce i zahradu, na níž někdo byl a Yavanna odvážně zavolala. Paní prohlásila, že to neumí, ale že ve vedlejším domku bydlí zahradnice. Super! Vyhnali jsme zahradnici. Ta prohlásila, že to neumí, ale že má dceru, která studovala Lednici. Dcera nám kytky opravila a nějaké zbylé určila.

Cestou dolů nás málem přejel popelářský vůz. Za sebou táhl popelnici, na níž bylo napsáno A=5. Mírně jsme zpanikařili, ale pak jsme si řekli, že na popelnici další stage být nemohla. Tak dobré.

Dole už jsme zbyli sami. Totálně rozzuřená Pomněnka nám oznámila, že jí naštval Velký člověk, který prohlásil, že nechápe, proč jsme určovali kytky, že jim pomohl nějaký geolog. Tak zase nevím, co tam určoval Velký člověk… Seřadili jsme si první písmena a tajenka vylezla. Pramen po proudu potoka. Takže Smíšek měl přece jen pravdu. Navrhl jsem, ať jdeme přímo korytem potoka a ne po cestě, ať to nemineme. Oni mě poslechli. Hloupí. Po pár set metrech jsme se museli vrátit, protože koryto bylo fakt zarostlé a neprostupné. Raději jsme se k pramenu vydali po pohodlné cestě. To je tak, když věříte Bralovi…

U pramene jsme našli všechny předchozí skupinky, jak sedí v trávě a smějí se nám. Došli jsme si pro další postupku a usadili se v trávě.

To puzzle jsme museli rozstříhat a pak slepit. Tohle nenávidím. Fakt, nenávidím činnosti vyžadující tichou, jemnou a precizní práci a absolutní soustředění. Takže vystřihování a vybarvování (ano, můžete hádat, co byl další úkol). Rozdělili jsme si papír na čtvrtiny a stříhali. Opět jsme tak získali náskok, neb ostatní to stříhali po jednom. Úkol pak byl papír plný hádanek. Společná část a pak část pro jednotlivce. Pečlivě jsme se snažili plnit tu pro jednotlivce každý sám, ale když se sejdu já a Smíšek, je v podstatě nemožné plnit něco sám.

Šárka z nás všech byla ve stříhání nejrychlejší. Vděčně jsem jí dal i půlku svého přídělu puzzlí. Pak jsme to nějak se Smíškem skládali a Pomněnka se nás zatím snažila přesvědčit, že se máme jít najíst. Nikdo ji moc neposlouchal… Holt v životě hobita někdy nastanou tak vážné chvíle (třeba skládání puzzlí), že i jídlo musí jít stranou Je to smutné, ale je to tak. Doskládali jsme a konečně se vrhli na jídlo. To se skládalo z mých masových taštiček, Pomněnčiných housek, Yavanina zrní, či co to bylo a Smíškových housek číslo 2. Mezitím nás předběhly dvě skupinky, ale dvě stále ještě seděly a skládaly.

Vydali jsme se na cestu. Smíšek prohlásil, že trefí. I on musí mít někdy pravdu. Za chůze jsme ještě dořešovali hádanky.

Jak již bylo naznačeno, Smíšek trefil. Blížili jsme se k inkriminované křižovatce, když na nás vyskočila Daniela. "To jsem ráda, že konečně někdo."

Má první provozka : "Tamhle za ní na louce sedí další tři skupiny.

Čekáme na vás celý den. To máme až takové zpoždění?

Měla jsem v noci sen a potřebuji pomoct. Jo aha, tak to je tohle čekání."

Za ní stáli v uctivém odstupu tři další skupinky, ošklivě se na nás dívali a mávali na nás, ať jdeme pryč, že to nemá cenu.

"Zdál se mi sen a v tom snu jsem byla nějaká věc. A já nutně potřebuji zjistit, jaká věc jsem byla." Usoudili jsme, že toto má být další úkol a poslouchali.

"Říká se, že prý nemám žádnou kouzelnou moc; a přesto kvůli mně můj první pán obětoval svůj život.
Viděl jsem čtyři věky Středozemě, hrdiny, zbabělce i Nepřátele světa.
Svému poslednímu pánu jsem svědčil u zásnub, i když se to dnes vypráví jinak."

Při prvním řádku jsem si vzpomněl na chudáka Finroda, kterého jsme nechali v chatě, a začalo mi to být jasné. U druhého se mé podezření potvrdilo, takže jsem vyhrkl "Barahirův prsten". Daniela na nás vytřeštila oči a snažila se svou báseň dokončit. Což ale asi moc nešlo, protože já jsem vedle ní neustále poskakoval a drmolil "Je to Barahirův prsten. Aredhel mi o tom vyprávěla, Je to Barahirův prsten." Daniela skončila a nejistě prohlásila, že se můžeme poradit ve skupince. Nedal jsem jim šanci. Potom, co mi mírně omámená Pomněnka a totálně zmatený Smíšek Barahirův prsten raději odkývali, než aby se se mnou hádali, jsem konečně kýženou odpověď regulérně vyhrknul. A správně. Daniela jen zakroutila hlavou a pustila nás dál.

Seběhly se okolo nás další tři skupinky, jestli jsme to uhádli a jak je možné, že jsme to uhádli. Ukázalo se, že ze šesti skupinek : dvě neuhádly vůbec, tři na několik pokusů a s tipováním na ANO/NE a jenom my jsme odpověď řekli po prvním verši… Díky Aredhel.

Postupka měla být u buku. Smíšek mě nasměroval k buku. Ukázalo se, že tam nic není. Protože to byl dub. Mírně naštvaný jsem vylezl z roští. Smíšek ukázal na další buk. Tentokrát to byl jeřáb. Až Yavanna odborně našla buk i šifru. Omalovánky. Tahle stopovačka asi byla šitá na mírů Brandorádům. Všichni hobiti jsme si vzali po jedné pastelce a začali vybarvovat. Po chvíli Pomněnka prohlásila, že by možná bylo fajn, kdybych to vybarvoval trochu pečlivěji, že pak by i byla šance zjistit, o je tam vlastně napsané. Super. Nakonec na nás vylezla odpověď.

Konzultace s mapou. Je to nejvyšší vrch v okolí, po téhle kolmé cestě vzhůru. Vydali jsme se na cestu. Ve svahu nás předhonili další dvě skupiny, protože jediní aspoň trochu pohybu schopní v naší skupince jsme byli já a Šárka. Šárka šla s Pomněnkou a já podpíral Smíška. Posledních pár metrů vzhůru jsme téměř doběhli, protože mi podklouzla noha a bylo mi jasné, že buď se dostaneme nahoru setrvačností, nebo vůbec. Tam jsme si udělali oříškovou pauzu. To znamená, že si sednete do trávy, nadáváte na zmíněný kopec a jíte Smíškovy oříšky.

Po této pauze jsme se konečně vyhrabali až úplně nahoru. Tam byl další úkol a postupka. Postupka spočívala v tom, že na stromech byly rozvěšené papíry, kde byly Šarkanovy příkazy a Hraničářova doporučení. Šlo o to všechny tyto informace posbírat, příkazy porušit, doporučeními se řídit a najít tak místo, kde je další stage.

Usadili jsme se Šárkou Smíška a Pomněnku u buku (ano, a opravdu to pro tentokráte byl buk) a jali jsme se běhat po okolí a hledat cedule. Po nějaké době jsme měli všechny a mě se podařilo ukořistit i papíry s dalším úkolem. Bylo to něco tipu sudoku. Musíte postavit plot okolo houbiček a přitom ho vést kolem označených políček označeným počtem stran. No lahoda.

Sesedli jsme se a začali luštit. Po pár minutách Smíšek oznámil, že je to jednoduché a že to má (já měl jednu čáru). Pět minut a Pomněnka vzkazuje, že si to raději vybarví. Pět minut a Šárka to má (já teprve přišel na princip). Pět minut, Smíšek se chytá za hlavu, má to špatně (zatímco předtím neustále vedl konverzaci se Šárkou stylem "Ale tady nahoře, tohle políčko tam nemůže být, proto tím pádem by tady nebyly tři ale dva a logicky…" Měl jsem sto chutí ho praštit. A heuréka! Mám to. Pomněnka to vzdává, Smíšek též, Šárka se odmítá vyjádřit. Soutěživí.

Počátek našeho slavnho sestupu - všechny týmy míří nahoru, jen Mittalmar si to štráduje dolů...

Smějeme se nechápavým a zmateným výrazům protijdoucí skupinky a Velkého Člověka

Protože jsme tady zkysli na dost dlouho, rozhodli jsme se, že se vydáme dál a doluštíme to pak. Další místo mělo být - omejte Smíška - dole. Ostatní skupiny šly za nosem roštím a my jsme se rozhodli, že se vrátíme a půjdeme po cestě. Za sešlap dolů nám Smíšek málem třikrát vypustil duši, takže ho Šárka vzala na záda a Pomněnka přebrala jeho tašku. Já celou dobu nesl Finrodův batoh (na konci jsem zjistil, že ten… elf tam nechal všechny své knihy, takže jsem zbytečně tahal pět kilo navíc). Dole nás zaraženě pozdravili, co tu děláme. Vysvětlili jsme hlídce s Barahirovým prstenem, že MY jdeme po cestách a vydali se směle vpřed. Cestou se nám podařilo doluštit hádanky. Kromě jediné. Toho elfského zubaře, což byla bonusová otázka, pokud by nám nějaká jiná chyběla. Padaly různé návrhy a nakonec jsme se domluvili, že zavoláme Aredhel a zeptáme se. Brandorádi se sice báli, že se to určitě nesmí, ale já prohlásil, že zakázáno to nebylo a máme tady presumpci neviny, ne? Ale Aredhel to nebrala. Tak nic, zkusíme to později.

Postupka byla pod mostem u řeky. Quenyjština.

Brandorádům zasvítily oči. Sedli jsme si na nějaké klády a jali se luštit. Já se Šárkou jsme zatím hráli "Ukážu na kytku a Šárka mi řekne co to je".

Vyluštěno. Máme jít podél řeky a u nějaké lípy to je. Fajn. Úkol byl, že máme po cestě najít barevné koně na plotě, spočítat je a zjistit, jakou má barvu prostřední z nich. V družném hovoru jsme se vydali na pouť. Koně byli opravdu nepřehlédnutelní.

Napsali jsme jejich počet a barvu na ten papír s guenyjštinou a vydali se dál. K lípě do kopce obětavě vyběhla Šárka (začaly mě bolet nohy). Postupka divná. Dvě sloky dvou písniček.

Pomněnka z toho vyluštila vrch Žežule. Lehké. Úkol byl takový lísteček, na kterém byla řada písmen a z nich se mělo sestavit co možná nejvíce jedlých věcí. Sedli jsme si a sestavovali. Nejvíc jich měla opět Šárka. Já se sekl na tom, že tam o jedno písmeno nešly buchty. Nakonec jsme ale všichni počet deseti plus dali a mohli se vydat dál.

Vrch Žežule byl, jak jinak, nejvyšší kopec v okolí. Takže jsme se rozloučili s řekou a vydali se kolem lípy do kopce. Tady to ale začalo být fakt brutální. V půli kopce jsme si s Pomněnkou vyměnili zavazadla, ona vzala batoh a já dvě tašky. Nikdy bych neřekl, že se dvě tašky ponesou takhle blbě. Šárka opět vzala Smíška na záda a po chvíli nám zmizeli z dohledu. My s Pomněnkou jsme šli pomalu za nimi a povídali si. Nahoře jsme udělali další přestávku, tentokrát se Smíškovými jablky. Hodný bratranec, pamatuje na všechno.

Nahoře jsme na cestě potkali paní s koněm. Byl nápad překecat jí, aby šla s námi a Smíšek se mohl vést na koni, ale nějak jsme se jí báli zeptat. A když jsme se konečně odhodlali, vytáhla telefon a vypadala, že bude volat ještě hodně dlouho. Na cestě pod Žežulí jsme opět Brandorády usadili a jali se lézt nahoru a hledat další postupku. Ta byla úplně nahoře, u triangulační tyče. Vzali jsme papíry a sestoupili dolů. Šifra tentokrát byla dosti jednoduchá.

Se Šárkou jsme se shodli, že je to lípa a že na mapě byly o kus dál zakreslené tři lípy, takže to bude tam. A úkol byl nakreslit a popsat baštu na obranu Kraje. Něco pro mě a Smíška. Rozhodli jsme se, že ze strategických důvodů (hlavní cesta) umístíme tvrz do trojúhelníku tří lip. Takže nám nezbývalo, než tam dojít.

Po cestě se mi konečně podařilo dovolat se Aredhel. Přednesl jsem jí náš nápad, že by to mohl být Maedhros, protože nemá ruku. Aredhel prohlásila, že ruku neměli i jiní, že neví, ale tipla by Eola. Prostě jasné světlo a vrtačka. Dali jsme na její radu a napsali Eola.

U tří lip našla Šárka hbitě úkol a my se Smíškem se jali konstruovat pevnost.

Považuji ji za fakt dobrou stavbu. Břitová věž, tajná chodba a hlavně i legenda… A toto byla poslední postupka. Teď už jen pár set metrů do vsi a na první úkol - střílení. A úkol u lip? Napsat si proslov, kdybychom náhodou vyhráli Bilba. Šárka to opět stihla, my ostatní ne. Protože jsme měli asi půl hodiny do odevzdávání, rychle jsme se vydali na střelbu. Já se ještě po cestě zoufale snažil dodělat to houbové bludiště Smíškovi a Pomněnce. Za chůze jsem jim to dokresloval podle svého papíru. Bylo to brutální.

Do tábora jsme dorazili třetí a museli si vystát frontu na střílení. Pomněnka zatím dodělávala a třídila úkoly. Mně začaly brutálně bolet kyčle, ale statečně jsem se snažil dokončit úkol. První stříleli Šárka s Pomněnkou. Šárka nastřílela šest bodů, Pomněnka čtyři. Smíšek nakonec dal také čtyři, já dva. To tedy k tomu, že umím střílet z luku. Proč mám sakra dojem, že vždycky, když konečně objevím, že mi něco jde, přijde nějaká událost a hbitě mi mé podezření vyvrátí?

Šárka se tentokrát z našeho týmu ukázala jako nejlepší lukostřelec

Pilně nacvičujeme na "bodovanou střelbu"

Čekání na oznámení výsledků střelby

Bodové hodnocení Mittalmaru za celou hru

Měli jsme pár minut. Smíšek se Šárkou šli dovnitř, já se rychle snažil dopsat ten projev. Pomněnka se Šárkou ho už měly. Napsal jsem ho i Smíškovi a nechal Pomněnku, aby naše úkoly odevzdala.

"Bilbův proslov" od Pomněnky

"Bilbův proslov" od Šárky

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ