Krmení prasátek

V povídce od Delfi vám Frodo povypráví o příhodě, která se málem stala hobití vánoční tradicí. Zjistíte, co tomu zabránilo a především se dozvíte něco více o jednom neobvyklém krmení prasátek.

Přejeme pěkné počtení. :-)

---

Tato tradice se provozuje od té doby, co já, Frodo, jsem zažil zajímavou událost, která by se později stala předlohou k dlouholetému a nekonečnému zvyku, kdybychom měli dostatek proviantu. Protože jsme ale hobiti, zvyk vydržel jen dvoje Vánoce.

Tento příběh vám vysvětlí, proč všichni hobiti na Vánoce skoro brečeli, když krmili svá prasata a když je nakrmili, tak se smáli.

Jednou jsem šel na procházku do lesa, tak jak to poslední dobou dělám čím dál tím častěji. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu od všech řečí, taky o pár věcech popřemýšlet, nejspíš to znáte.

Najednou jsem uslyšel neuvěřitelně krásný zpěv, který se linul odevšad a odnikud. Naplňoval celý prostor, ve kterém jsem se nacházel; zjemňoval každou hranu. Věděl jsem, že taková hudba může mít jen jediný původ: elfové.

Šel jsem jak omámený vpřed a neuvědomoval si nic víc než tu rajskou skladbu.

Došel jsem na mýtinu, která se třpytila a nadýmala světly. Skoro to vypadalo, jako kdyby samotní elfové svítili.

Zastavil jsem se a zíral na ně. Oni zase zírali na mě.

Jeden elf předstoupil před ostatní: "Buď zdráv, jmenuji se Lørell. Ty jsi Frodo, že?Přidej se k nám."

Byl jsem tak perplex, že mě ani neudivilo, že zná mé jméno a šel blíže k němu.

Elfové byli až překvapivě přátelští a vtáhli mě do hostiny. Měli tam všechny možné pochoutky, o kterých se žádnému hobitovi ani nesnilo. Některé z cukrovinek měly dokonce speciální účinky!

"Po téhle všem, co předtím pili kozí mléko, vyraší blonďatý melír!"

"Jéje!"

"A tahle způsobí entům odumření listů!"

"Aha..."

"Po tomhle začnou prasata zpívat árie!"

"Jasně...cože?!" překvapilo mě. "Árie?"

"Samozřejmě", přikývl jeden z elfů s šedýma očima. Najednou se zatvářil tajemně. "Chtěl bys ji?"

Beze slova jsem přikývl. Kdo by nechtěl!

"Nemysli si, že ji dostaneš zadarmo." zakroutil hlavou elf. Přimhouřil jsem oči. Co má za lubem?

"Prostá hádanka. Odpovíš správně - perníčků, po kterých prasata zpívají árie ti dáme tři kila. Neodpovíš vůbec - necháme tě odejít s prázdnou. Odpovíš špatně - nakrmíme tě tím, co hobitům způsobuje frustrující hlad." (Pomyslel jsem si, že na to bych snad ani nepotřeboval sladkost.) "Pořád se ti do toho chce?"

Zaváhal jsem. Tohle je opravdu risk. Není radno zahrávat si s elfy.

"Jdu do toho. Sem s tím."

Elf si odkašlal. "Jsi na chodbě. Před tebou jsou tři dveře. Za každými dveřmi je místnost. V první místnosti to hýří žhavými plameny. Ve druhé narazíš na lvi, co už roky nejedli. A ve třetí se schovává jednotka padesáti skřetů s nabroušenými dýkami. Která místnost je nejbezpečnější a proč?"

Ajéje. Zopakuj si to: oheň, hladoví lvi, skřeti. Ti skřeti sotva; lvi co roky nejedli,...počkat, lvi co roky nejedli? Jak by...?

"Šel bych do té se lvi, protože jsou už dávno mrtví."

Domů už jsem si odnášel pytel perníčků se zvláštním kořením lerlëva.

"A nezapomeň, hobiti se po nich sami změní v prasata!" zavolali na mě ještě.

Doma jsem usedl ke kamnům a zobl něco málo ze zásoby sušených vepřových plátků. (Hobití něco málo.) Nemohl jsem se dočkat, až jednomu z místních prasat dám perníček. Chtěl jsem se na to ale pořádně vyspat, a tak jsem se na pastvu vydal až druhý den ráno. Vzal jsem s sebou pět perníčků ze zásoby.

Cestou jsem potkal Smíška a Pipina. Klátili se smíchy. Jak jinak. Chtěl jsem si získat trochu pozornosti, tak jsem hlasitě pozdravil.

"Ahoj!"

Smíšek doopravdy zpozorněl a zatímco mě sledoval, šťouchal do Pipina, aby se přestal válet po zemi. "Kam jdeš Frodo?" zeptal se Smíšek zvědavě.

"Krmit prasata."

"Krmit prasata?" zvedl hlavu Pip. "Čím krmit prasata?"

Usmál jsem se pro sebe. "Perníčky."

Smíšek i Pipin se oba dva rychle zvedli: "Tak to tě nemůžeme nechat samotného!" řekl Pipin. "Co kdyby tě někdo přepadl a vzal všechny perníčky!" přidal se Smíšek.

Došli jsme až k pastvě Kmotrových prasat.

"Pojď sem, no pojď!"

Jedno z ležících prasat se na mě líně podívalo jedním otevřeným okem a hned ho zase zavřelo. "Mám perníček!" a vytáhl jsem ho. Jako na povel se všechna prasata zvedla a skoro k nám běžela.

Pip prohlásil zas(li)něně: "Jo, taky bych si dal říct; za perníšek."

Jedno z prasat začalo žvýkat perník. Najednou se mu rozšířily zorničky, otevřelo tlamu a...:

"Měsíčku na nebi hlubokém!"

Všem nám spadla pusa. Ostatní prasata jakoby se vyděsila a poodstoupila od zpívajícího.

"Ukaž mi ty perníčky..." pronesl zamyšleně Pipin.

"Pipe, ne!"

O chvíli později před námi chrochtalo prase s kšandičkami.

"Co se to s ním stalo?!" vykřikl zděšeně Smíšek.

"Nějak jsem vám zapomněl říct..." a převyprávěl jsem Smíškovi celý příběh. Piprase si mezitím lehl a začal nezúčastněně žvýkat přilehlou pampelišku.

"Co tedy budeme dělat?" zeptal se Smíšek po dlouhé době mlčení potom, co jsem mu všechno řekl. "Takhle to nechat nemůžeme!"

"Ne, to tedy opravdu nemůžeme."

A rozhodli jsme se se Smíškem pro návštěvu elfů. I s Piprasetem. Ani jeden z nás netušil, kde je hledat, a tak jsme jen chodili po lese a křičeli. Věděli jsme, že jakmile potkáme elfy, dostaneme vynadáno za řvaní na pracovišti, ale nic jiného nám nezbývalo.

Nakonec jsme přeci jen tři z nich potkali. Měl jsem pravdu.

"Co tady rušíte lesní klid?!"

Zatvářili jsme se dost zkroušeně a nevinně a ukázali jsme na Piprase. Elfové zaregistrovali našeho nového mazlíčka a hned jim bylo všechno jasné.

"Prosím, pomozte nám, dobroučtí elfíčkové, my jsme jen hloupoučtí hobiťáci!"

Musel jsem jim trochu zalichotit; naštěstí to spolkli. Podívali se na sebe a bylo vidět, jak potlačují úsměvy.

"Tak pojďte za námi", řekl jeden z elfů o dost vyšším hlasem než předtím. Dovedli nás na tu samou mýtinu, na které jsem elfy potkal původně. Oslava byla ještě veselejší, ještě zběsilejší a ještě bohatší, jestli to vůbec bylo možné. Náš mini průvod se zastavil před tím elfem, který mi dal onu hádanku.

"Ale, ale", pitvořil se. "Přišel sis pro protikouzlo?"

Zakryl jsem své překvapení; nevěděl jsem o protikouzlu. "Ano."

Elf se znovu ošklivě usmál. "Dobrá, dám ti tedy ještě jednu hádanku. Uhodneš - tvůj kamarád se vrátí zpět do své podoby. Neuhodneš - zůstane tak navždy."

Mrazilo mi z toho po zádech, ale nebylo na výběr, musel jsem se alespoň pokusit.

"Tedy do toho."

"Nikdo ho nikdy neviděl, a přesto je často kolem nás. Někteří jej milují, někteří jej nenávidí, a když vyslovíš jeho jméno tak ho zabiješ. Co je to?"

To znám, to znám, přece! Ale ne, co to je?

"Krátí se ti čas."

"No jo.."

"Už moc nezbývá..."

Elfové se začali smát a hašteřit. Rozzlobilo mě to, tak mě to naštvalo. Na tak těžkou hádanku je přece potřeba-

"TICHO!" Jen co jsem to řekl, uvědomil jsem si. "Je to ticho!"

Na tvářích všech elfů se objevila podkova. Hádankář se na mě znechuceně a opovržlivě podíval a hodil jakýsi červený prášek po Pipraseti.

Tak, to je všechno, Piprase se zase proměnil v Pipa. Když jsme se nadšeni vrátili do Hobitína, začal všem horlivě vyprávět, jak jsou ty perníčky dobré, ale že je nikdo nemůže jíst a že on, Peregrin Bral, je jediný hobit, který ho kdy jedl a jíst bude.

Všichni hobiti tedy věděli, že perníčky jsou strašně dobré, ale že je sníst nesmí a byli z toho obzvlášť smutní. Ovšem prasata potom zpívala tak krásně, že na veškeré truchlení zapomněli a radovali se.

Jak jsem však zmínil již na začátku, zvyk nám vydržel tady v Hobitíně jen dva roky, protože máme poněkud větší spotřebu.

Napsal Frodo Pytlík, Hobitín, Kraj, Středozemě.

(Zdroj obrázku)