Jak Samvěd zachraňoval Vánoce

Tak dneska je tu pro vás povídka, kterou se pokusila spášit moje hobitskost. Pokusila je správné slovo. Děj příběhu Samových Vánoc jsem měla vymyšlený už nějaký čas. Jenže...když jsem ji začala psát, ona mě vůbec neposlouchala a psala se sama, úplně jinak, než jak jsem chtěla já. Takže...povídka je téměř zcela bez děje, s minimem přímé řeči a úplně jiná, než jsme zamýšlela, ale zkrátka je na světě a nic už s ní nenadělám. Je na ní vidět, že už jsem velmi dlouho nepsala. Za kvalitu se tedy omlouvám. Pokusím se to do příště zlepšit. :-)

Dnes tedy poměrně delší povídka (nejen) o Samovi a Vánocích...

(Zdroj obrázku)

---

Na Kraj se zvolna snášel sníh a teplota již delší čas zůstávala pod bodem mrazu. Povodský rybník poprvé po mnoha letech celý zamrzl a několik odvážnějších hobitů se na něm pokoušelo bruslit. Také Sam Křepelka chodíval na led. Letos však neměl na zimní radovánky čas ani myšlenky.

Bylo to už více než rok, co Bilbo Pytlík, kterému Samvěd spolu s Kmotrem dělali zahradníky, navždy odešel z Kraje. Sam nyní sloužil Frodovi. Staral se mu o zahradu, a protože byl nyní Frodo ve Dně pytle sám, dělal mu často společnost.

Mladý Pytlík to vítal. Byli se Samem staří přátelé a po Bilbově odchodu se Frodo ve své noře často cítil opuštěný. Kdysi útulné pokoje na něj teď působily smutně a prázdně. A blížící se Vánoce ten pocit jen prohlubovaly. Frodo se jich bál. Zimní svátky slavili všichni hobiti tradičně se svou rodinou. Štědrý večer a Velkou noc v nejužším rodinném kruhu, další dva dny vánočních svátků se všemožným širokým i dalekým příbuzenstvem. První den Vánoc (přesněji večer a noc) však patřil těm nejbližším.

Jenže Frodo žádné neměl. V této zimní době si tak více než jindy uvědomoval, že je na světě sám. Neměl ženu a tím pádem ani děti, neměl žádné sourozence, rodiče mu zemřeli, když byl ještě malý...Jistě, měl mnoho příbuzných mezi Brandorády a nejen tam. Strýc Saramír s tetou Esmeraldou ho zvali, aby strávil celé Vánoce u nich, se svým bratrancem Smíškem. A pozvání přišlo i z Bralska, od Palladina a Rosany, rodičů druhého Frodova bratrance, Peregrina Brala. Frodo byl za to oběma rodinám vděčný. Přesto ani jedno pozvání nepřijal.

Ačkoliv na něj byli v Bralově městci i Brandově vždy velmi hodní a své bratrance Peregrina se Smělmírem měl moc rád, věděl, že by tam Velkou vánoční noc strávit nemohl. Cítil by se jako host. A to by mu ještě více připomínalo, proč není se svými rodiči. Když po jejich smrti vyrůstal nějaký čas u Brandorádů v Rádovsku, tolik mu to nepřišlo. V té době pro něj strýc s tetou představovali nejbližší rodinu, jakou měl. Po čase si tam připadal jako doma nebo alespoň ne jako návštěva. Jenže poté, co si ho Bilbo vzal k sobě do Hobitína, všechno se změnilo.

Starý Pytlík žil sám. Neměl děti, ženu, bratry, sestry ani rodiče. Jeho život byl samotářský. Nebylo tedy divu, že se s Frodem velmi brzy spřátelili a byli si navzájem nejbližší rodinou. Pro oba se Dno pytle stalo opravdovým domovem - útulným místem, kam patřili, kde nebyli sami, kam se mohli vždy vracet s vědomím, že tam na ně čeká nejen teplý krb a dobré jídlo, ale i rodina. Život v Hobitíně jim plynul příjemně. Měli dostatek času jeden pro druhého stejně jako klidu sami pro sebe. Dařilo se jim dobře a roky utíkaly jako voda. Frodo měl pocit, že se svým strýcem žije pod Kopcem odjakživa. Ted byl však Bilbo pryč . A Frodo se bál. Měl strach, že Vánoce bez Bilba pohřbí štěstí, které v jejich společném domově prožíval jednou provždy a ze Dna pytle se napořád stane jen opuštěná smutná nora.

Kdo ví (čaroděj ví, ten však nepoví), možná by se to opravdu stalo. Kdyby však nezasáhl Samvěd Křepelka...

(tímto končí asi nejdelší nedějový úvod jednorázové povídky v dějinách fanfiction! - jestli jste dočetli až sem a neumřeli nudou, blahopřeji vám a můžete číst dál...pokud máte tu odvahu)

Zahradník Sam o Frodových obavách neměl ani tušení. Věděl pouze, že jeho pán odmítl pozvání do Bralska i Rádovska. Říkal si, že chce asi být na Vánoce sám, aby měl trochu klidu. Konec konců, Frodo i bilbo měli na hobití poměry docela samotářskou povahu a občas se jim honily hlavou všelijaké podivné nápady (jako třeba strávit Velkou noc o samotě). Mladý Křepelka to považoval za pánovu věc a dál se o to nestaral. Hleděl sis své práce. Jeho zeleninové i květinové záhony ted spaly, přesto měl pořád co dělat. Pečoval o stromky, které bylo třeba chránit před zvěří, kontroloval správné uložení zásob ve sklepě, sypal ptáčkům do krmítek, odhazoval sníh, opravoval drobné nářadí... zkrátka věnoval se všemu, na co během roku, kdy se činil v zahrádce, nebyl čas. Práce ve službě však přesto bylo méně než v jiná roční období, takže mohl zároveň i pomáhat s vánočními přípravami v rodné noře, péct cukroví a vyrábět dárky. Přišel ale den, který to změnil. Den, který rozhodl o osudu Frodových i Samových Vánoc.

Bylo to asi týden po začátku Přednovoroku, když si Frodo večer po práci zavolal Sama do kuchyně.

"Same, zítra tady nebudu. Pojedu časně ráno na zimní trhy do Velké Kopaniny. Potřebuji dokoupit pár balíků svíček a dochází mi i jiné zásoby. Vyjedu brzy ráno a možná se tam zdržím do dalšího dne a přespím v hostinci. Nechce se mi jet za tmy."

"Mám jet s vámi a pomoct vám s nákupem, pane?"

Frodo se usmál. Nikdy Sama neodnaučí říkat mu pane. Ale vždycky bude žasnout nad jeho ochotou a obětavostí.

"Děkuji, Same, ale to nebude potřeba. Chtěl bych Tě ale požádat o něco jiného. Protože už je velká zima a v noci i k ránu je často mráz, musí se pořád přikládat do ohně v krbech, jinak vyhasne. Nerad bych se po té dlouhé a únavné cestě vracel do studených pokojů. Mohl bys prosím zítra zůstat celý den a kdybych se nevrátil do večera, tak i přes noc ve Dně pytle a topit v krbech?"

Sam se neklidně ošil. Příliš se mu nezamlouvala představa, že by měl celý den jen vysedávat v noře , přikládat do krbu a nic jiného nedělat. Když byl ve službě, chtěl se cítit užitečný a tohle mu připadalo jako lelkování.

Frodo uhodl Samovy myšlenky a tak po krátkém přemýšlení dodal: "Když ti bude dlouhá chvíle, mohl bys tam třeba i trochu uklidit. Nějak jsem to v posledních dnech nestačil udělat sám."

Na to se Sam zatvářil potěšeně. Byl rád, když mohl svému pánovi pomoct.

Ve Dně pytle uklízel jen velmi zřídka (vždyť byl zahradník!, navíc oba Pytlíci většinou udržovali svou noru v pořádku), ovšem pokaždé to pro něj byl opravdový zážitek! Bilbo a Frodo tam měli tolik zajímavých věcí!

"Určitě, pane! Můžete se na mě spolehnou," zněla jeho nadšená odpověď.

Frodo věděl, jak svému příteli udělat radost. A byl rád, že se mu i tentokrát povedlo hobita potěšit.

Druhého de brzy nad ránem se spolu rozloučili. Frodo vyjel na poníkovi směrem k Velké Kopanině a Samvěd zamířil do Dna pytle.

"Pan Frodo tu má pěkně teploučko," řekl si, když vešel do salonku.

"Podívám se jestli má tak dobře zatopeno i v pokojích a doplním všude zásobu dřeva, než začnu s úklidem," plánoval si v duchu. Náhle mu však hlasitě zakručelo v břiše. Prioritou se tedy stala návštěva kuchyně.

Norou se rozlehlo nadšené zvolání. "Snídaně!"

Na kuchyňském stole totiž na Sama čekalo nachystané jídlo. Ještě trochu teplá míchaná vajíčka, chléb, máslo, pražená slanina a konvice s čajem. Sam se s chutí pustil do jídla a v duchu blahořečil Frodovi, že na něj tak myslí.

Když se dobře najedl, umyl a uklidil po sobě nádobí (byl to přece dobře vychovaný a čistotný hobit), načež se vydal na obchůzku nory. Dno pytle bylo opravdu velké. Než Sam zkontroloval krby ve všech 4 pokojích, jídelně, atriu a ložnici, čas značně pokročil. Přinesl novou zásobu dřeva a v každém pokoji trochu přiložil. Potom se pustil do úklidu. Ze všech místností, které navštívil, to nejvíc potřebovala pracovna. Po stole bylo poházena spousta věcí, na zemi byl nakapaný vosk, některé police s knihami ležely pod vrstvou prachu. Sam zakroutil hlavou. Tohle se jeho pánovi ani trochu nepodobalo. Zatím co přemýšlel, co asi Frodo celé dny dělá, když i svou milovanou knihovnu nechává bez povšimnutí, dal se do uklízení pracovního stolu. Ležela tam mezi různým nepořádkem jediná kniha. Sam byl velmi zvědavý, co za knihu to pan Frodo čte, že o jiné tak dlouho nejeví špetku zájmu. Musela to být kniha velmi dlouhá nebo velmi náročná. Možná obojí. Když si však pořádně prohlédl hřbet knihy, nic tam nenašel. Žádný název. Navíc zjistil, že to vůbec není nějaká tlustí kniha. Byla velmi tenká, spíš jako nějaký notes. Byl čím dál zvědavější a chtěl za každou cenu zjistit, co to je zač. Tak si řekl, že se zkusí podívat dovnitř. Otevřel knihu a strnul. Stránka byla popsaná Frodovým rukopisem! V záhlaví stálo:

DENÍK FRODA PYTLÍKA

Aniž by si Sam uvědomoval, co dělá, začal číst...

"Milý Bilbo,

slíbil jsem Ti, že budu zaznamenávat vše, co se stane po tvém odchodu a že si o svých zážitcích, myšlenkách a pocitech budu vést deník. Nejdříve jsem nechápal proč a nechtělo se mi do toho. Ale po čase jsem zjistil, že když si s Tebou nemůžu povídat jako dřív, můžu Ti alespoň psát. A doufat, že si mé řádky třeba někdy přečteš. A tak nyní píšu do deníku skoro každý druhý den."

...

22. Zimosmetě

Je to už měsíc, co jsi odešel. Začíná mi být čím dál víc smutno. Doufal jsem, že se to zlepší, ale je to čím dál horší. Naštěstí mám ted po tvém odchodu spoustu práce. Lobelie Pytlíková napadla tvou závět a snaží se prosadit svůj nárok na Dno pytle. Sáčkovští se mnou přestali mluvit. Žádná škoda.

25. Zimosmetě

Dneska jsem pomáhal Samovi sklidit úrodu dýní. Bylo jich opravdu hodně. Zítra začnu zavařovat. O veliku se staví Smíšek s Pipem, budeme mít takové malé dýňové hody. Jsem rád, že budu mít nějaké rozptýlení. Počasí se zhoršuje a ty dobře víš, jak mám vždycky podivnou náladu, když padají mlhy.

...

Následující zápisy byly čím dál delší. Frodo popisoval své zážitky s bratranci, dění v Kraji, chválil Sama, jak mu pomáhá, vyprávěl o tom, jaká byla čeho úroda a jak se postupně všichni připravují na zimu. Zdálo se, že mu deník jakýmsi zvláštním způsobem trochu nahrazuje Bilbovu přítomnost. Místo aby se Frodo vždy vypovídal svému strýci, vypsal se do deníku a své zápisky psal formou dopisů pro Bilba. Sam pokračoval ve čtení. Nedokázal se od deníku odtrhnout a neměl ani kdy přemýšlet nad tím, jestli náhodou nedělá něco nevhodného nebo dokonce špatného. Nic takového mu na mysl opravdu nepřišlo. Frodvo vyprávění doslova hltal. Zápisy však byly čím dál smutnější. Sam netušil proč, ale cítil to z nich. I když popisovaly běžné nebo i veselé věci, byl za nimi znát nějaký podivný smutek, možná i úzkost. Chtěl tomu přijít na kloub. Co kdyby Froda něco trápilo? Musí to přece vědět, aby mu když tak mohl pomoct! A tak četl dál. Až se dočetl k zápisům ze současného měsíce - přednovoroku. Najednou byly zápisy úplně jiné. Konečně se Sam dovídal, proč byly ze všech Frododých slov cítit smutek a úzkost. Konečně zjišťoval, co se Frodovi celou dobu honilo hlavou a proč odmítl pozvání ke svým příbuzným na Velkou vánoční noc. Hobit měl v očích slzy. Poslední zápis byl z předchozího dne...

8. Přednovoroku

Bilbo, kéž bys tady byl! Kéž bys nikdy neodešel! Začal Zimosmeť. Všichni se připravují a těší na Vánoce. Všichni až na mě. Bojím se, strýčku. Po Tvém odchodu, sám, v prázdné noře...nedovedu si představit, že by tu ještě kdy mohla vládnout vánoční atmosféra. Mám strach, že pro mě už žádné Vánoce nebudou...

Sam dočetl poslední řádky a bouchl pěstí do stolu: "To bych se na to podíval! Nebojte, pane Frodo, Vánoce budou! Pro vás stejně jako pro každého jiného hobita. Já to tak nenechám. A rozhodně tu nezůstanete na svátky sám. Ještě je tu Sam."

Zavřel knihu, která byla vlastně deníkem, a rozhodným krokem vyšel z pokoje. Na úklid si ani nevzpomněl.

Chvatně přiložil do krbů a upaloval domů, co mu nohy stačily. Cestou vymýšlel, co všechno zařídí, aby panu Frodovi zachránil Vánoce. Doma vysvětlil celou věc mamince s nadějí, že to pochopí. Nezklamal se. Dostal rodičovský souhlas a dokonce něco víc, co vůbec nečekal. Protože pro samé čtení Frodova deníku málem promeškal dobu oběda, najedl se a spokojen sám se sebou se vydal na cestu zpátky do Hobitína. Měl štěstí. Kmotr se zrovna vydával na cestu k příbuzným do Záhoří, od kterých si Křepelkovi z Povodí každoročně brali med (příbuzní chovali včely) výměnou za domácí marmeládu. Nabídl synovi, že ho kus cesty sveze. Sam tak ušetřil spoustu času, který věnoval sekání dřeva a důkladnému úklidu Dna pytle. Když se blížil čas večere, nachystal jídlo pro dva, kdyby se náhodou Frodo už vrátil. Ten však nepřijel a tak Sam povečeřel sám. Zrovna zkoumal, zda by bylo nejvhodnější umístit vánoční stromeček do salonku nebo raději do atria, když uslyšel zvenku nějaké zvuky. Za chvíli se otevřely dveře a v nich stál Frodo.

"Tak jste přece jen přijel už dnes večer!" zvolal radostně Sam. "Jakou jste měl cestu, pane Frodo? A máte vše, co jste potřeboval pořídit?"

Frodo si právě oklepával sníh z bot. Sam mu vzal kabát a pověsil ho na věšák.

"Děkuji," řekl Frodo vděčně. "Pořídil jsem všechno, ale cesta byla náročná, jsem celý zmrzlý a moc rád, že už to mám za sebou." Po těchto slovech zamířil do kuchyně, aby si udělal něco k jídlu.

"Mám tu pro vás nachystanou večeři," houkl nesměle Sam a vedl Froda do jídelny.

"Děkuji ti, Same. co bych si bez Tebe počal?"

Sam se ošil. Byl moc rád, když ho někdo ocenil nebo pochválil. Ale když mu Frodo takto otevřeně děkoval, navíc už podruhé během pár minut, nevěděl rozpačitostí, kam s očima.

"Já vám zatím donesu nákup a nakrmím poníka. Jistě má po té cestě hlad stejně jako vy," řekl Sam a odešel do stodoly, kde byli ustájení všichni poníci z Hobitína. Protože věděl, že nákup bude těžký, vzal si s sebou sáňky. Všechno na ně bez problémů naložil a poté, co dopřál poníkovi pořádnou dávku ovsa, nějaké to jablíčko na přilepšenou a dvě vědra vody, opustil stáj a vrátil se do Dna pytle.

Mezitím Frodo dovečeřel, usadil se v salonku u krbu a pokuřoval z fajfky. Když přišel Sam, převzal si od něj nákup a pozval ho, aby si s ním taky zakouřil.

"Děkuju vám, pane Frodo, ale jestli mě už dnes nebudete potřebovat, měl bych se vrátit domů."

Frodo se na něj překvapeně podíval.

"Takto na noc? Myslel jsem, že tu do zítřka přespíš. Přece nepůjdeš sám v té zimě a po tmě až do Povodí?"

"Nechtěl bych obtěžovat, pane," řekl nejistě Sam.

"Ale no tak, Same! Ty přece nikdy neobtěžuješ. Zůstaň tu na noc. V noře nebude tak prázdno, když tu zas jednou budou spát dva hobiti místo jednoho. A když už jsi tak pěkně zatopil v hostinských pokojích..."

Dál už Frodo naléhat nemusel. Sam zůstal do rána.

Druhého dne ráno spolu posnídali a každý se vydali po své práci. V příštích dnech měl Samvěd pořád napilno. Frodo ho nikdy neviděla ni chvilku odpočívat, ale taky nikdy pořádně nevěděl, co Sam dělá. Nechával to však na něm - důvěřoval mu, že ví nejlíp, co je třeba a dobře se o vše postará. A taky že se staral. Ale ne o zásoby ve sklepě, opravy nebo výrobu krmítek, jak si jeho pán myslel. Staral se o to, aby pro Froda zachránil Vánoce. A samozřejmě to dělal potají. Za normálních okolností by to sám nemohl všechno zvládnout. Bylo přece tolik práce, kterou musel zvládnout. On však měl cenné spojence. Z rodiny Křepelků se stali spiklenci, kteří v průběhu následujících dvou týdnů prováděli tajné vánoční přípravy Frodovi přímo před nosem. A mladý Pytlík zatím o ničem neměl ani tušení.

Až konečně nastal den před Vánoci. Sam si dlouho lámal hlavu nad tím, jak dostat před Velkou nocí Froda na pár hodin z nory, aby zatím mohl vše nachystat. Zdálo se to jako téměř neřešitelný úkol. Ani nikdo z rodiny Křepelků nemohl přijít na to, jak to udělat, aniž by pan Pytlík pojal podezření. Nakonec to Frodo nevědomky vyřešil za ně, když se před Samem zmínil, že si před Velkou nocí zajde na pivo k Zelenému drakovi. Ten měl mít otevřeno jen do oběda, protože o Vánocích byli všichni hobiti doma s rodinou a neměl by kdo obsluhovat (ostatně ani by nebylo koho). Sam tedy přesně věděl, kdy Frodo nebude doma. Mezi 2. snídání a obědem. Oddechl si. Přece jen se jim to snad povede dotáhnout do konce.

Toho dne se s Frodem rozloučil dřív a ještě za světla odcházel do Povodí. Protože potřebovali mít nazítří co nejvíc času, navštívil ještě toho dne svou kamarádku Růžu Chaloupkovou, která u Zeleného draka obsluhovala, vysvětlil jí plán a pořádal ji, aby Froda v hospůdce zdržela co nejdéle to půjde. A Růža slíbila, že se o to postará. Byla už pozdní noc, když se Sam dostal do své nory a ulehl do peřin. Venku byla černá noc, vzduch voněl mrazem a příslibem něčeho velkého. Spiklenci v Povodí spali hlubokým spánkem až do rána.

A bylo tady ráno! Když se Sam probudil, byla ještě za okny nory tma, ale on věděl, že se tím nesmí nechat zmást. Brzy bude celý Kraj vstávat. On je dnes musí všechny předběhnout. Oblékl se, připravil si pytel s dárky ke dveřím, aby na ně nezapomněl a šel do kuchyně připravit pro celou rodinu snídani. Zatím co v konvici na ohništi zvesela bublal čaj, norou se šířila vůně snídaně, která dostala z postele i toho nejopozdilejšího spáče. Křepelkovi si popřáli dobré jitro a usedli ke společné snídani. Sam dojedl jako první a šel pro poníka, kterého mu na ten den slíbili půjčit Chaloupkovi (Křepelkovi žádného neměli). Poníka zapřáhli do velkých sáněk, na které naložili všechny možné věci a podivná zavazadla a společně se pak pěšky vydali do Hobitína. Na Kraji vesnice se schovali za vysoký živý plot a poslali Sama napřed, aby nepozorovaně hlídal Dno pytle a přišel jim dát vědět, až Frodo odejde. Samvěd se tedy vydal na výzvědy. Frodo odešel dřív než čekal a tak se celá rodinka mohla brzy přiblížit k noře v Pytlové ulici. Rychle vyložili všechny věci a vešli i s nimi do Dna pytle. Samův starší bratr Halfred zatím odvedl poníka i se sáněmi do nedaleké stáje. A v noře se zatím nelenilo a zelenilo.

Chaloupkovi přinesli spoustu čerstvého chvojí, které teď dávali do váz, věšeli na stěny, nad krb a všude možně. Nad každý průchod uvnitř nory pověsili chvojí. A na vchodové dveře velký ozdobený věnec, který vyráběla Samova nejstarší sestra Sedmikráska s pomocí Máji a Mochničky. Nezapomněli ani na stromeček. Jenže se nemohli dohodnout, zda ho mají postavit do atria či salonku. Nakonec to vyřešili tak, že sehnali dvě krásné jedličky. Jednu postavili v atriu a jednu umístili do salonku. Sam s Halfem se dali do zdobení stromečků, Mochnička pod ně zatím skládala dárečky. Nejstarší z Křepelkovic dětí, Pecků, zatím spolu s Kmotrem zdobil chvojí, na které ostatní nedosáhli.

V kuchyni bylo taky živo. Paní Bella Křepelková (dříve Dobříšková) se otáčela u plotny a připravovala vánoční hostinu. Sedmikráska s Májou jí pilně pomáhaly, seč jim síly stačily. Brzy to celým Dnem pytle vonělo jako...no, jako o Vánocích.

Na velký jídelní stůl potom dali krásný vyšívaný ubrus z výbavy paní Křepelkové a prostřeli na něm pro deset lidí. Jistě, bylo jich jen devět. Ale symbolicky prostřeli i pro Bilba. Stůl se brzy zaplnil dobrotami. Nezapomněli ani na stůl v salonku, který se prohýbal pod množstvím domácího cukroví, perníčků, ovoce a jiných dobrot. Na každém stole pak stály velké kované svícny a voskovice v nich zářily jako ty nejjasnější hvězdy.

Když bylo vše připraveno, rozhodli se, že z atria udělají pro dnešní den a hlavně noc taneční sál. Vytáhli hudební nástroje, které si s sebou přivezli v saních a postavili je do rohu, blízko stromečku. Nebyli to žádní velcí hudebníci, ale hráli i zpívali rádi a ještě raději tancovali. Proto se ti, kteří to uměli, chopili nástrojů a dali se do hraní vánočních koled. Chtěli si to trochu nacvičit, než přijde Frodo. Ale nebylo co trénovat, šlo jim to krásně.

Byla už hodina po poledni, když se Frodo přiblížil ke Dnu pytle. Zůstal u Zeleného draka až do úplného zavření. Nechtělo se mu odcházet. Tam si měl alespoň s kým povídat. Ale Růža spěchala domů k rodině a tak mu nakonec nezbylo nic jiného, než se vydat zpátky.Doufal, že mu pivo trochu zlepší náladu, ale vůbec nepomohlo. Byl ještě smutnější a jak se tak vlekl k domovu, vzpomněl si na Bilba. Kde asi teď je a co dělá. Má s kým slavit Vánoce? Jistě došel do roklinky a je mu tam teď s elfy dobře.

"A co já?", pomyslel si. "Opravdu byly minulé Vánoce s Bilbem ty poslední, které pro mě byly opravdu Vánoci?"

Za těchto neradostných myšlenek došel až ke dveřím své nory. Zůstal překvapeně stát. Hleděl na věnec na dveřích a přemýšlel, kolik piva to vlastně u Zeleného draka vypil, že už má halucinace. zatřásl hlavou, promnul si oči a vzal za kliku.

"Veselé Vánoce!", ozvalo se sborem.

A Frodo strnul po druhé. Díval se do teplé, prozářené nory, kde to vonělo vánoční pečení a jehličím, kde stál ozdobený vánoční stromeček, kde zněly koledy a kde na něj čekalo osm přátelských, rozesmátých tváří. Nezmohl se na slovo. V očích se mu zatřpytily slzy. Slzy dojetí, radosti a štěstí.

"Já...nevím, co říct. Jak vám poděkovat,"dostal ze sebe po hodné chvíli užaslého mlčení.

"Co kdybyste nic neříkal a raději zasedl ke stolu. Stydne nám vánoční menu," řekl mu na to zvesela Halfred.

Všichni se zasmáli. Frodo se svlékl a šel s nimi ke stolu. Když se všichni posadili, Sam se zvedl ze židle, vzal do ruky pohár s vínem a odkašlal si. Všichni ztichli a poslouchali.

"Ehm...chtěl bych připít na pana Froda a na jeho Vánoce! Myslel jste si, pane Frodo, že jsou pro vás po odchodu pana Bilba nadobro ztracené. Ale přišli jsme sem my a pokusili se je pro vás zase najít. Doufám, že se nám to alespoň trochu povedlo a že se vám budou ty nové Vánoce s námi líbit."

Na to Sam významně pozvedl číši.

"Na pana Froda a veselé Vánoce!"

"Na Froda a veselé Vánoce," zaznělo sborem v odpověď.

Frodo byl hluboce dojat. Náhle všemu rozuměl. Už chápal. S úsměvem si vzpomněl na svůj deník. Nové zápisy už budou určitě veselejší. Ale teď půjdeme společně oslavit Velkou vánoční noc!

Oslava trvala až do druhého dne a nikdo ze zúčastněných na ni nikdy nezapomněl. Byly to jedny z nejkrásnějších vánočních svátků v jeho životě. A rodina Sama Křepelky s ním od té doby trávila Vánoce ve Dně pytle dalších 17 let.

(Zdroj obrázku)

Autorský komentář:

Možná se někomu může zdát, že je tato povídka spíše o Frodovi než o Samovi. Já jsem ale po dlouhém provozování došla k přesvědčení, že to tak u Sama prostě musí být. On je vždycky ten, kdo stojí v pozadí. Neviditelný hrdina, jehož činy většinou nejsou vidět, ale bez kterých by to nešlo. Prošel celou cestu z Kraje až do Mordoru, ačkoliv jen na chvíli, nesl tíhu Prstenu, odolal mu a až do poslední chvíle byl věrný svému poslání a svému nejbližšímu přííteli, Frodovi. A přesto se ten příběh vypráví jako "Příběh o Frodovi", on je tím hrdinou, co to vše zvládl. A Sam? On je tím,kdo je vždy nablízku, aby podal pomocnou ruku a tahal Froda z problémů. A v duchu této myšlenky jsem se pokusila napsat tuto povídku.

Frodova část o otázce domova, prožívání Vánoc, stesku po těch, co odešli apod. je psaná nezáměrně, na začátku byla myšlenka toho, že to pro Froda muselo být těžké, když byl po Bilbově odchodu najednou ve Dně pytle sám...a že ho v tom Samvěd určitě nenechal. Neplánovala jsem z toho takovou dlouhou melancholickou slohovku. Ale subjektivní rozpoložení pisatele dělá hodně, určitě to sami znáte, a tak mě snad omluvíte. :-)