Důvod zůstat

Véniina melancholická zimní povídka o následníkovi gondorského trůnu...

---

Byla noc před Štědrým dnem. Venku panovala sněhová bouře tak velká, že i Hůrečtí pamětníci tvrdili, že víc sněhu pohromadě v životě neviděli. Hospoda u Skákavého poníka praskala ve švech. Hostinský, měl co dělat aby stihl všechny obsloužit. Každý se chtěl ohřát a posilnit. Máselník se však usmíval, jelikož věděl, že letošní vánoční tržby budou největší za poslední čtyři roky. V krčmě proudil živý hovor, mezi jehož nejčastější témata patřilo litování "těch chudáků, kteří zůstali venku". Ječmínek se chystal přinést jídlo dalšímu stolu, když v tom se dveře hospody rozrazily dokořán. Než je za sebou postava pokrytá bělostnými vločkami stihla zavřít, nafoukal řezavý vítr z venku přes práh pořádnou hromadu sněhu. Neznámý si ani nesundal promočený plášť a už se prodíral davy lidí směrem ke krbu, kde bylo nejtepleji. Nepozdravil, ani se neusmál. Zato Hůrečtí se zamračili. Všem z nich byla postava záhadného hraničáře dobře známá. Vyjma příběhů které občas vyprávěl, s ním nebyla nikdy zábava. Byl takový tajemný a většina z nich si troufla říct, že až děsivý. Jakmile se však přistoupil k malému stolu v rohu, kde vždy sedával, přestali si ho všímat a konverzace se rozjela znovu na plno. Aragorn sundal plášť a pověsil ho blízko ke krbu, aby uschnul. Z okna bylo vidět na krajinu. Tedy, dnes ne, dneska nebylo venku vidět ani na špičku vlastního nosu. Bílá byla prostě všude. Chodec se opřel do židle a čekal, kdy si ho hostinský všimne. O několik chvil později spokojeně bafal ze své dýmky a upíjel z poháru svařeného vína. Pak zavřel oči, a nechal se unést vzpomínkami.

Seděli v rámu okna a koukali na hvězdy. Eärendil té noci tak překrásně zářil. Ale ani on nemohl zastínit krásu Večernice. Jak hvězdy, tak i té která po ní dostala jméno.

Ve stejné chvíli se oba otočili a pohlédli si do očí. Usmál se. Věděl, že oni dva nepotřebují slova. Když si všiml, že se otřásla zimou, přisedl si k ní a přehodil jí svůj plášť kolem ramen. Seděli tam tiše, v objetí noci prozářené hvězdami a přitom pozorovali, jak se z nebe snesla první sněhová vločka.

Aragorn sebou trhl. Nechal se strhnout minulostí. Ty časy byly dávno pryč. Kdo ví, jestli Arwen ještě někdy uvidí. A kdyby ano, co by mu asi řekla? Tolik se změnil.

Pohledem zavadil o okno. Venku už přestalo sněžit. Teď všude ležela jen tlustá krusta neporušené běloby. Do tmy ještě svítila některá okna a sníh se v jejich odlescích kouzelně třpytil.

"Pane?" ozvalo se za Chodcem poněkud nejistě.

Ten se otočil a spatřil hostinského, v obličeji poněkud rozpačitého.

"Tohle vám tu někdo nechal," řekl opatrně a velice jemně položil na stůl malou krabičku.

Aragorn povytáhl obočí a pokynul rukou Máselníkovi, ať odejde. Zamračeně si krabičku prohlížel. Byla až mu až podezřele povědomá. Vzal ji do rukou a velice pomalu odklopil šedé víko. Zalapal po dechu. S úžasem zíral na drobný předmět, který mu ležel v rukou. Opatrně se ho dotkl, jak by jeho obraz považoval za pouhé mámení smyslů. Světlo Večernice. Přívěsek spočíval v sametovém lůžku a zdálo se, že nepotřebuje světlo, které by mohl odrážet. Zářil sám.

Aragorn vyskočil na nohy a prodral se houfem překvapených návštěvníků krčmy. Hraničář, za každé situace stoicky klidný a důstojný se teď hrnul k obsluhovacímu pultu jako nedočkavé dítě.

"Kdo vám ho dal?" naléhal na hospodského. "Kdo vám tu krabičku přinesl?"

Máselník sebou trhl a pak svraštil obočí.

"Tak kdo?"

"Nevím, nějaká ženská. Neviděl sem jí do tváře, měla plášť. Takovej dlouhej, stříbrnej,"odpověděl zmateně. Ale než se stihl na cokoli přeptat, Aragorn už otvíral dveře ven. Když vyšel do mrazivé noční krajiny, vítr je za sebou zase přibouchl. Toho si ale hraničář nevšímal. Horečnatě se rozhlížel a snažil se ve stínech rozpoznat postavu, kterou nade všecko miloval. Ale nikde nikdo. Ulice byla prázdná. Aragorn poprvé proklel lehkonohé elfy za to, že nenechávají stopy ve sněhu. Už se chystal rozběhnout směrem k lesu, ale v tom ho zarazil hlas. Překrásný líbezný hlas. Píseň beze slov, jen temná táhlá melodie. Znělo to až neskutečně nadpozemsky. Hlas utichnul a ještě naposledy dodal:

"Ty víš, proč musíš zůstat."

Budoucí král Gondoru zůstal zaraženě stát ve sněhu, vzpomínku na světlo stále držíc v rukou. Byl smutný, tolik smutný. Ale něco jej přimělo zvednout hlavu. V dálce spatřil vysokou zasněženou borovici. Hvězdy svítily a na její špici jako by zářila samotná Večernice.

(Zdroj obrázku)