Kterak Kozk ke kozám přišel

Dnes vás čeká článek o našem tolik milovaném dokonalém elfím princi. Povídku měla psát Gilly (dříve Plačící anděl, nyní Girri, aby se to nepletlo :D), ale protože nám na začátku prosince psala, že vůbec nestíhá a nejspíš povídku včas nenapíše, zasáhla Irith a povídku za ni napsala. Dneska však bude nadílka bohatá a kromě povídky od Irith vás čeká ještě krásný obrázek od Polly a jedno malé překvapení na závěr. Doufám, že se vám dnešní trojité kozí nadělení bude líbit. :-) Mějte se krásně!

---

Jeho výsost, velekrál elfů, vládce Temného hvozdu jeho milost Thranduil První si švihácky nasadil kořen na stranu a vyšel ze svého soukromého třináctipokojového apartmá. Ležérně mávl rukou nad davem svých obdivovatelek a masa se sesula do mdlob.

Thranduil se usmál. Míra omdlelosti jeho fanynek byla spolehlivější ukazatel stávajícího vzhledu než zrcadlo. Pokusně do nejbližší elfky kopl a uspokojen s výsledkem testu pokračoval chodbou dál.

Ovšem pravda byla, že ač se tvářil "klidně a uvolněně" (protože věděl, že tento výraz je na stupnici "neodolatelnost našeho velekrále" hodnocen číslem devět a vyšší ohodnocení už má jen "fakt tě totálně nesnáším a za dvě vteřiny tě zabiju"), rozhodně klidný a uvolněný nebyl. Ve skutečnosti byl velice nervozní. Přicházelo nevyhnutelné. Vánoce se blížily. A on ještě neměl žádný nápad na dárek pro svého synka.

Velekrál usedl na trůn a opřel si nohy o lamu. Už pelichala, ale jako podnožka to stále ještě šlo. Tajně doufal, že mu jeho synátor k vánocům nadělí novou lamu. Kořen měl relativně nový, ale s tou lamou byl problém. Pašovaly se totiž až z Haradska a sehnat v dnešní době nějakou slušnou lamu… ještě k tomu za ty peníze… No, nezbývá než doufat, že syneček bude důvtipný. Thranduilovi při této představě trochu podklesla ramena. Když o tom tak uvažoval, možná by bylo jistější, kdyby si jí koupil sám. Ale… ne, tu odpornou obchodní večeři už podruhé absolvovat nehodlá.

Počkat, kde to skončil? Ano, u dárku pro Legolase. Copak má pro ostatní? Pro Galadriel nějaké to příruční zrcátko, pro Celeborna parohy z předchozí už dosloužilé lamy, Elrondovi pošle nějaké ty náhradní gumičky, Arwen pár šmuků, co se mu tady pořád někde povalují, Sauronovi asi nějakého otráveného kapra, Sarumanovi pár šípů… jasně, to bylo jednoduché. Ale co proboha dát synáčkovi?

Thranduil nasadil výraz hodnocený na stupnici jako slabá šest "Přemýšlím. Jako že fakt" a pro jistotu se obrátil ke všem potencionálním divákům zády a zabořil obličej do kožešiny na trůnu.

Nový luk? Hloupost, to by neužil. Nový hřeben? Stejně to ani nepotřebuje. Nový… najednou se ozvala šílená rána a dveře se rozletěly v hromádce úlomků.

"My o vlku a vlk za dveřmi," mihlo se Thranduilovi hlavou a bylo to poměrně přesné.

Legolas se vpotácel dovnitř, neomylně podupal veškerou vánoční výzdobu v okolí, kvílel a vší silou se snažil vyprostit ruku z hladového sevření poměrně velikého šedého vlka.

Thranduil hodil dýku a bezchybně přes celou místnost vlka zasáhl.

"Díky tati!" zamutoval elf a zazubil se na svého otce.

Thranduil obrátil oči v sloup. Genofond měl jeho syn mít výtečný. Tak kde se stala chyba?

"Už zase sis zkoušel vysadit na hlavu vrrrka?"

"Ale taťko," začal Legolas a ignoroval Thranduilův napůl bolestný a napůl nevěřícný výraz, když TO slovo dorazilo k jeho jemným uším. "Když já už fakt nevím co! Zkoušel jsem už úplně všechno. A potřebuji mít něco na hlavě! Ty máš taky depku, když nemáš svůj kořen!"

Thranduil hbitě nasadil neutrální výraz, protože to, co se mu objevilo na tváři v reakci na synova slova, bylo maximálně čtyři plus.

"To je pravda, synu, ale můj koníček je o dost méně… nebezpečný než ten tvůj."

"Tatííí!" protáhl elf.

"Teď vrrrk, minule to byla chobotnice, týden před tím dračí mládě," vypočítával Thranduil nemilosrdně na prstech.

"Já to potřebuji!" Legolas s sebou švihl o zem. "Mám depresi!" prohlásil po chvíli.

Thranduil se zatvářil rozzuřeně, ale v mysli se zaradoval. Konečně věděl, co dá svému synovi k Vánocům. Nějaké bezpečné zvířátko.

Další problém. Ale jaké? Atlas brzy došel a každá němá tvář měla něco, co ji z výběru vylučovalo. Buď byla moc hlučná, nebo moc velká nebo moc nebezpečná. Velekrál elfů se ocital na pokraji útesu zoufalství a jeho synáček už se mezitím doslova řítil z řečeného útesu dolů, za vlasy visící na nebohé vakoveverce, jeho nejnovějším objevu.

Thranduil už i zapomínal nasazovat atraktivní výrazy a celé dny jen seděl zamčený ve své třinácté komnatě mezi spoustou zásobních kořenů a uvažoval. Nakonec se rozhodl, že si ještě jednou projde celý seznam obdarovaných, třeba ho něco napadne. Pro Galadriel zrcátko, pro Celeborna parohy… ještě že k tomu všemu nemusí řešit Tauriel. Po té obrovské bitvě někam zdrhla a už dlouho ji nikdo neviděl. Bitva… elf se plácl do čela, až mu kořen spadl. Vzpomněl si na epický závěr bitvy, kdy trpaslíci vyklusávali na kozách nahoru k jádru skřetího velitelství. Kozy… taková milá a hodná zvířátka. I trpaslíky to unese, tak proč by to neustálo jeho synáčka? A pro jistotu jich pořídí padesát, aby měl jistotu.

Nastal štědrý den. Fanynky omdlévaly ještě důrazněji než normálně a zvuk elfek, v bezvědomí se kutálejících ze schodů vedoucích do jídelny, byl hlasitější než obvykle. Thranduil si vzal svůj nejlepší kořen, model 5003, který zvyšoval atraktivitu aspoň o jedna a půl stupně a Legolas odložil své zvířecké pokusy. Vánoční pohoda mohla započít.

Konečně byl o pár hodin později kapřík k velkému Legolasovu zdrcení sněden a mohly se rozbalovat dárky. První začal velekrál.

Thranduil blahosklonně rozbaloval svou nadílku a dar od syna si nechal až nakonec. Konečně roztrhl papír a…

"Poukázka na nový kořen, verze 5004! Jaké překvapení!" vyhrkl a cítil, že mu i přes jasné zklamání jdou zrádné slzy do očí. S tímto modelem bude další půlstupeň doma! Ano, lama by byla lepší, ale přeci jen, doopravdy to od syna nečekal, že ne?

Legolas měl rozbaleno podstatně rychleji. Zdálo se mu to nebo na něj čím dál tím víc zapomínali?

Ani dárek od otce tu nikde neviděl. Pomalu začínal propadat depresi a už si plánoval, jak s sebou co nejefektivněji mrsknout o zem, když…

"A teď synu, dárek pro tebe!" ukázal Thraduil dramaticky, rozezněly se famfáry a dovnitř nakráčelo rovných padesát koz. Legolas se místo na zem vrhnul na svého předka.

"Díky, je to to nejkrásnější, co jsem kdy dostal!" vyhrknul a odkvačil si hrát se svým novým stádem.

Thranduil se na něj díval a měl snad poprvé v životě pocit, že mu potomek dělá radost.

"Díky, taťuldo!" zahlaholil ještě Legolas bodře.

A porota Thranduilova vzhledu byla poprvé po několika tisíci letech nucena po tomto projevu vyhlásit v oblasti Thranduilova vzhledu pro elfího krále fatální prohru jednoho jediného bodu.

Vánoce jsou holt někdy plna ošklivých překvapení. A některé věci se prostě nikdy nezmění.

Obrázek je od Polly, nápad na čepičku a pusa pak od Irith ;-)

A na závěr hudební vložka. První mitalmarovská koleda, složená minulé Vánoce, se letos dočkala své nahrávky.