Poslední Vánoce Thorina Pavézy

Dnes trochu smutnější povídka od Jeremiáše. Píše se zima roku 2941 Třetího věku a s ní přicházejí poslední Vánoce Thorina Pavézy...

---

"Začala zima, Gandalfe," řekl Bilbo.

"Chápu přesně, kam tím míříte, pane Pytlíku," smutně se usmál čaroděj. Seděli společně na Havraním vrchu a nad hlavami se jim vznášely obláčky kouře. Podvečerem se snášely sněhové vločky a jezero v dálce zakrývala mlha.

"Sotva pár dní od Durinova dne," odložil Bilbo dýmku: "a už je taková tma."

"Můj drahý hobite," pohlédl na něj Gandalf. "Nevěšte hlavu. Po každé zimě přijde jaro a každá noc se za úsvitu zase promění v den.

"Ale bude to jiný den, než ten, který jsme znávali," namítl půlčík. "Měli bychom jít. Začne to co nevidět."

"Čarodějové nechodí nikdy pozdě," neodolal Gandalf. "Ale máte pravdu. Za chvíli tu nepůjde vidět ani na krok. Vrátíme se."

Ozvalo se zadunění, jak udeřil holí do země. Na jejím konci se rozsvítilo mihotavé světlo a vedlo nesourodou dvojici dolů po svahu kopce.

Trpaslíci už je očekávali. U samých dveří Ereboru postával Balin oblečený ve formálních šatech. Navzdory své obvykle vynikající náladě dnes neutrousil žádný vtípek, dokonce se na Bilba ani povzbudivě neusmál. Hluboko uvnitř skrýval smutek, ale hobit jej jasně viděl odrážet se v očích starého trpaslíka.

"Tady jste, pane Pytlíku," pokusil se přeci jen o přivítání. "Připravil jsem vám do vašeho pokoje nějaký pěknější oděv, pokud se neurazíte. Počkáme tu s panem Gandalfem, až budete připravený."

Hobit poděkoval a vydal se po točitém schodišti. Erebor byl stále chladný a prázdný, i když se jeho obyvatelé snažili zažhnout dostatek světel a odklidit dračí nečistoty.

Konečně se za ním dveře komnaty zavřely a Bilbo se zhluboka nadechl. Stačil mu jediný pohled, aby si uvědomil, že mu bude připravené šatstvo příliš velké. Byl o něco nižší, než průměrný trpaslík, ale to nebyla ta hlavní svízel. Tunika i kalhoty zkrátka respektovaly přirozenou rozložitost trpasličí postavy a chudák pan Pytlík vypadal po namáhavé cestě už jen jako kost a kůže.

Náhle ho něco napadlo. Sundal si svůj rozedraný plášť a vyměnil ho za nový. Než si ho ale nasadil, přetáhl si přes košili brnění z mithrilu. Na okamžik se zarazil a zastrčil kouzelný prsten, který se náhle stal viditelným, hlouběji pod vrstvy šatstva. Potom si přes ramena přehodil černý plášť a sepnul ho stříbrnou sponou. Černá a stříbrná jako zimní noc. Černá a stříbrná jako ledový dotek smrti. Hobit se mimoděk zachvěl.

Potřásl hlavou, aby se zbavil neodbytných myšlenek a rázným krokem se vydal zpátky k bráně Ereboru. Zastihl Balina s Gandalfem uprostřed tichého hovoru.

"Jednou se tam vydám a vy to víte," říkal zrovna trpaslík. "Ne dnes, ne zítra. Dám na vaši radu, prozatím. Ale ten čas jednou přijde."

"Ať je tedy po vašem," obrátil se čaroděj k panu Pytlíkovi. "A vida, tady jste."

"Dobrý nápad," ohodnotil Balin Bilbovo odění. "Nuže pojďme. Tedy pokud také netoužíte po změně šatstva, mistře Gandalfe?"

Čaroděj se místo odpovědi jen potutleně usmál a trojice vyrazila.

V trůnním sále panovalo ticho, přestože byl nacpán k prasknutí. Před trůnem Králů pod Horou stál Dáin a pevně svíral v obou rukou mohutné ceremoniální kladivo. Po stranách místnosti stáli lidé, elfové i trpaslíci, zatímco prostor za králem byl vyhrazen pro zbytek Společnosti. Bilbo, Balin a Gandalf se zařadili za Óina a Glóina. Hobit se zavrtěl, když zjistil, že mu ve výhledu stojí nejenom podsadití trpaslíci, ale i vysoká postava krále Thranduila a také Bard Lučištník. S podivem si všiml, že král elfů drží v natažených rukou starobylý meč Orkrist, zatímco muž vedle něj nesl Arcikam, králův klenot.

Ozvalo se zadunění bubnů. Potom podruhé. Kamenným obloukem pomalu, vážným krokem, prošli čtyři válečníci ve zdobených zbrojích. Na nosítkách, která nesli, spočívalo mrtvé tělo Thorina Pavézy. Další zadunění a další trpaslíci. Tentokrát, jak hobit velmi dobře věděl, přicházeli v osmi. Dokonce i po smrti byli Fili a Kili nerozluční a nikdo by si nedovolil je do sebe oddělit.

Bubnování stále zrychlovalo, až nakonec dunělo do rytmu kroků trpasličích bojovníků. Ti důstojně nakráčeli přímo doprostřed místnosti. V tom okamžiku se král Dáin rozmáchl a udeřil mohutným kladivem do velkého gongu. Ozvalo se chmurné zahřmění a všechno ztichlo. Nosiči stáli na místě jako sochy a ve trůnním sále se nikdo neodvážil posvátný okamžik narušit. Král spustil kladivo a nechal jeho hlavici dopadnout na podlahu.

Trpaslíci jako jeden muž poklekli na jedno koleno a položili si na čelo zaťatou pěst v pradávném gestu vyjádření úcty. Přítomní lidé sňali přilby a čepice z hlav. Elfové i Gandalf vzdali úctu mrtvým jemnou úklonou. Hobit si všiml, že pozadu nezůstal dokonce ani král Thranduil.

Na okamžik si připadal Bilbo zcela nepatřičně, pak si ale vybavil jistý večer ve Dně Pytle před nezměřitelně dlouhými věky - a předvedl ukázku typicky hobití zdvořilosti. "K vašim službám," jakoby slyšel sám sebe říkat.

Ozvalo se tiché mručení, které rychle nabývalo na síle. Pan Pytlík zvedl hlavu. Trpaslíci všude okolo povstávali a rodila se zádumčivá píseň, ze které mrazilo v zádech. Jako na povel čestná stráž vykročila a král Dáin doprovázený smutečními hosty ji následoval.

Mohutné schodiště bez jakýchkoli světel se svažovalo do neznámých, černých hlubin, přímo pod kořeny Osamělé hory. Planoucí louče vrhaly po prostých, nijak nezdobených stěnách strašidelné stíny. Tíživé ticho prolamovaly jenom kroky trpaslíků v monotónním rytmu a smuteční hudba beze slov.

Náhle schodiště končilo na vrcholu masivního kamenného sloupce, který se tyčil snad ze samé černočerné nicoty. Tam stály tři mohutné mramorové hroby, nad nimiž se tyčila mohutná, vousatá postava. "To je Durin," odvážil se Balin pošeptat Bilbovi, "první panovník našeho lidu a praotec linie králů."

Trpaslíci přikročili k otevřeným hrobům a jediným pohybem do nich zasadili nosítka, takže v kamenném objetí zcela zmizela. Zůstaly jen tváře zesnulých na zdobených podhlavnících, které ještě mohli přihlížející uvnitř zahlédnout. Bojovníci se diskrétně přesunuli do stínu, kde zaujali místa u těžkých kamenných vík, která měla navždy zakrýt tváře statečných synů Ereboru.

Píseň nabrala na síle a Bilbo si uvědomil, že trpaslíci zpívají v khuzdul. Věděl, že si svůj jazyk střeží žárlivě jako poklad a jen málokdy dopustili, aby z něj cizinec slyšel byť jen jediné slovo. Hobit zatoužil porozumět, o čem zpívají, přestože mu zvuk v hloubi srdce probouzel hlubší a hlubší smutek. Zatímco dozníval, trpaslíci pozvedli kamenná víka a s poslední slabikou písně je zasadili na místa.

Bard pokročil vpřed. Pozvedl Arcikam, až se zaleskl jako odraz slunce na čerstvě zapadaném sněhu a pak jej zatlačil do objímky na víku.

Pak předstoupil král Thrandiul. "Namárië, tenn' enomentielva," řekl a s úklonou položil Orkrist, který jeho lidé zabavili v Temném hvozdu, hrotem k nohám trpaslíka, který jím kdysi vládl.

Trpaslíci zhasili všechna světla a padla tma.

"Sbohem, Thorine Pavézo," zašeptal Bilbo tak tiše, že ho nikdo ani nezaslechl.

Konec Gandalfovy hole se jemně rozsvítil a čaroděj se zařadil v čelo průvodu, který počal stoupat zpět, pryč z podzemní hrobky.

Temnota jako přikrývka vyklouzla ze stínů a zahalila místo posledního odpočinku do vznešené netečnosti chladné, noční smrti.

(Autorka obrázku: BashfulSoul)