Společenstvo Mittalmar

Vánoce, svátky klidu, míru a Vánočních zázraků. A není větších zázraků než těch, které si nemůžeme koupit, podplatit ani ukrást, ale které musíme prostě... žít.

Ano, dneska to bude přesně tak melodramatické a patetické jak to vypadá. Připravte si kapesníčky, Irith Zimostrázová se rozhodla zveřejnit svou šílenou provozku, doprovázenou původním účelem dechberoucí povídkou.

---

A protože Vánoce, to jsou i svátky toho, kdy e a někoho můžeme prostě usmát a říct děkuji, já bych se chtěla prostě usmát na Vás. A poděkovat. Moc poděkovat. A proč? Nejdříve si prosím přečtěte tuhle povídku, napsanou... jednoho dne, kdy si Irith uvědomila, co a hlavně proč je :-)

Jediný, malý hobit ztracený ve tmě. Tma okolo, tma uvnitř, tma všude. A proti němu šedá masa lidí. Řekli byste, že to bude uklidňující. Nebyl přece sám. Ne tak docela. Aspoň ne navenek. Bylo tam s ním spoustu lidí, ne?

Šedý zástup bez tváří. Jeden jako druhý. Všichni stejní. Ale nebyli sami, bylo jich hodně. Hobit sám byl. Byl zoufale sám, malý a ztracený. Natáhl k nim ruce.

"Prosím. Nechci být sám. Prosím."

Zástup se zasmál. Smích jí proběhl jako záchvěv srdečního svalu.

"Sám!" opakoval.

"Nepatříš mezi nás."

"Nejsi jeden z nás."

"Odejdi."

"Nechceme tě."

Hobit se ohlédl. Ale kam odejít? Všude byla tma. Ta hrozná tma. Dusila. Věděl, že tohle je strašné, ale jít do té tmy bylo mnohem horší. Klesl na kolena.

"Prosím."

"Jdi pryč. Nepatříš mezi nás a nikdy nebudeš. Nechceme tě. Jsi jiný. Nikdy tě nevezmeme."

Hobit se roztřásl. Najednou ale spatřil, jak se zástup jakoby neochotně zavlnil. Masou lidí se prodírala malá postava. Konečně vyběhla do volného prostoru. A bylo vidět, že ona šedivá není. Má žlutou vestu.

"Nejsi sám. Já budu s tebou," zašeptal Smíšek a malého hobita objal.

"Vydědíme tě," zasyčel zástup. "Vrať se zpátky. To se budeš bavit s ním?"

Smíšek se na zástup zamračil. "Budu! A vždycky budu!"

"Odvrhneme tě, nebudeš už mezi nás patřit."

"Nikdy jsem mezi vás patřit nechtěl!" vyjekl Smíšek a pomohl hobitovi vstát.

A tak byli dva. Dva malí hobiti ztraceni v temnotě a proti nim temný, mlčící dav. Bojovali sam proti všem, ale měli aspoň sebe navzájem. Přišla k nim naděje.

"Jste sami! Sami dva proti nám! Je nás víc než vůbec dokážete spočítat. Jakou si myslíte, že máte šanci?" duněl dav jednohlasně.

Najednou se ozval zvuk, jako když se trhá látka. Hobiti se k sobě přitulili. Najednou se temnota roztrhla. Byla rozpárána velkou stříbrnou sekerou. Majitel sekery tmu trochu poodhrnul a utvořil dostatečně velký otvor, aby mohl vstoupit dovnitř. Rozběhl se k hobitům. Thorin přišel.

"Relativně velkou," řekl klidně a se svou sekerou se postavil za oba hobity. "Já nejsem poslední," řekl, tvář stále zachovávaje až neuvěřitelně vážnou a bez emocí.

"Tři! Samotní tři…" zašuměl zástup, ale tu se trhlinou v okolní tmě prodrala další postava. Vysoká a ladná. Galadriel přišla. Postavila se Thorinovi klidně po boku.

"Už čtyři, ale odkdy záleží na samotném množství?" lehce ironický hlas protnul temnotu.

"Vraťte se! Nemusíte být s nimi. Oni za to nestojí," zahučel zástup.

"Můžeme to zkusit spočítat," ušklíbla se Galadriel.

"Vraťte se do temnoty…," zástup nikdy nedořekl.

Drobná postava v zářivě bílých šatech se připojila ke skupince a postavila se hobitovi po boku.

"Vypadá to, že budou poraženi," prohlásila Aredhel se smíchem.

V závěsu za ní mířila další postava. Vysoká paní v zelených šatech. "Máte tu nějak moc elfů, bohové srovnají počty," prohlásila Yavanna a postavila se Aredhel po boku.

"Dovolíš?" otázala se elfka a Vala mávla rukou. U elfčiných nohou se objevila stříbrná harfa.

"Je čas, aby přišli ostatní. Pojďme je pozvat."

Nástroj se rozezněl úžasnou, nadpozemskou melodií.

Zástup se zavlnil. "Vy a kdo ještě?! Hezké písničky a slova, pch! V životě záleží na něčem víc!"

"Co vy můžete vědět o životě?" ozval se hlas. Třezalka se protáhla dírou ve tmě. "Další už jsou na cestě."

A opravdu, přicházeli.

Gilly a Todo, dva odvážní hobiti. Přiběhli k bratrancům a lehce si s nimi potřásli rukou, než se odešli mračit na dav. Sauron v lehce metalovém provedení. Hraničář s vřelým hobitím srdcem, který se postavil Yavanně po bok. Vendea, ztřeštěná elfka. Silwiniel, dcera břízy se objevila. A prodral se skrz i Kozk a Gandalf. A s každým dalším se trhlina ve tmě rozšiřovala a rozšiřovala.

A Aredhel hrála. Hrála pořád dál a dívala se, jak šedý zástup bledne a mizí a místo něho zde stojí jiný zástup. Veselý a barevný.

Přišla malá odvážná Agnes. Hobitka Pomněnka, která lehce proběhla závěsem ze tmy a vesele se na oba hobity smála, zatímco s nimi začala tančit a okamžitě je přijala do rodiny. A přišel i Finrod s hvězdnýma očima a laskavá Laisi. Vždy klidná Čekanka s nádherným úsměvem. Malý Falko a Rosana s Palladinem. Ale ti tu vlastně byli vždy, ne? Jen si to malý hobit až teď pořádně uvědomoval.

A elfka pořád hrála a hrála a přicházeli další a další. A proti šedé mase stál najednou jiný, hezčí dav. A malý hobit najednou nebyl sám. Měl přátele.

Ano, poprvé v životě mám dojem, že mám opravdové přátele. Lidé, na kterých mi záleží a kterým záleží na mě. Mám dojem, že doopravdy žiju, že mám pro co žít a že... je to vlastně celé krásné, že? A co mi to celé dalo, kromě přátel nejvíc? Sebevědomí. Moje brutálně pošlapané, znehodnocené sebevědomí, plazící se na okraji přežití se konečně zvedlo a vyrazilo do protiútoku. Takže, pokud někomu na akcích budu připadat, že mám ego olifanta, je to z čiré radosti nad tím, že má sebevědomí :-)

A ještě jedna věc, s tímto přímo související. Dovolte mi, abych vám představila Společenstvo Mittalmar. Co je to zač? Pomněnka říká, že osud. Nemohu s ní než sohlasit. Je to devět lidí, kteří se tak nějak dali dohromady, zjistili, že jsou hrozně skvělí a jsou spolu dohromady absolutně šťastní a začali se scházet. No a navíc, protože oněch devět lidí se zajímá o Tolkiena a protože i Osud má smysl pro humor, zjistili, že jim sedí více než počet...

Takže, prosím fanfáry, Společenstvo Mittalmar se představuje:

Polly Pantoflíčková jako Smělmír Brandorád. Klidná, velice chytrá a ten nejchladnokrevnější (pokud jde o krizové situace) člověk jakého znám. S velký zájmem o kytičky a kresbu. Dokonalý Smíšek, navíc když se naučila vzdorovat mým prosebným výrazům a už není tak manipulativní jak bývala :-)

Pomněnka Brandorádová, jinak známá též jako Illienel v roli Samvěda Křepelky. Tady snad postačí jen pár rýmů:

Domeček má na zádech,

nikdy mu nedojde dech.

Za svým pánem půjde všude,

který tvor to asi bude?

Prostě celá Pomněnka, paní Weasleyová, matka pluku.

Čekanka Bralová jakožto Frodo Pytlík. Tady jsem sice pochybovala nejvíc, ale Čekanka mi dokázala, že lepšího Froda prostě nenajdete. Klidná, dokonale melancholická, občas trochu trémující a zmatkující, ovšem pokud jde o tragické nesplnitelné úkoly - dokonalá :-)

Má hobití maličkost (to nahoře) a Irith Zimostrázová jako Peregrin Bral. S tímto hobitem mám společné snad všechno, povahou počínaje a nejlepším kamarádem konče. Ano, jsme to vždycky já kdo navrhne tu naprosto šílený úkol, cestu, věc a okamžitě to jde zrealizovat.

Naše milá Aredhel jako Boromir. Protože... protože... protože prostě Aredhel. Za kým se jdeme schovat? Za kým se jdeme poradit? Kdo nám vždycky pomůže a uklidní nás? No Aredhel. A navíc mám doopravdy dojem, že kdyby šlo do tuhého, byla by i lepší než Boromir a ten Prsten by Frodovi doopravdy vzít dokázala.

Šárka jakožto Aragorn. Velice, opravdu velice flegmatická a klidná, ovšem když se naštve... Zároveň mám dojem, že z nás všech je jedna z těch nejschopnějších, co se boje týče. No, nemohli bychom si přát lepšího krále než Šárku, to je rozhodně jisté.

Terka Trpaslík jako trpaslík Gimli. Neuvěřitelně, ale doopravdy neuvěřitelně tvrdohlavá, vytrvalá a s ohromnou výdrží. Kdo neviděl, jak bojuje se třemi zlobry najednou, zatímco oni ji drží hlavou dolů ve vzduchu... nepochopí. Prostě trpaslík se vším všudy.

Elf Finrod jako Legolas. A ne, tohle není urážka. Opravdu ne. Pokud totiž existuje někdo, kdo by dokázal zlepšit zfilmovanému Kozkovi reputaci a udělat z něj normálního přátelského a naprosto príma elfa, je to Finrod. Je elf až do morku kostí a navíc doopravdy moc príma elf.

A konečně, Třezalka Pelíšková v roli Gandalfa Šedého. Chodí kdy chce a kam chce. Nedá si poroučet a dokáže splynout s okolím tak, že ji téměř nevnímáte, dokud se sama neobjeví a nevypálí vám rybník :-) Jako velké plus ještě musím zmínit smysl pro orientaci a klidnou povahu.

A tímto dnešní článek plný smutku i naděje končí. Doufám, že jste nenamočili moc kapesníčků a přeji Vám veselé Vánoční svátky!