Dnešní den je vyhrazen letošní první vánoční povídce v režii Mittalmaru, konkrétně od Třezalky. Tentokrát se podíváme do Temného hvozdu za Radagastem.
Aiwendil si vždy říkal, že jeho dům v zimě připomíná žampion. To dělá ta sněhová pokrývka, která vypadá jako houbový klobouk. Samozřejmě, houby většinou nemají komíny, ale jistá podobnost tu byla.
Rád pozoroval změny ročních dob. Les se pokaždé úplně změnil. Tedy, ne naráz, každý den trošku, ale než se jeden nadál, byly třeba všechny listy hnědé. Nebo před pár týdny, to se ráno podíval z okna a všude bylo bílo.
Za mořem bývaly zimy úplně jiné. Takové čistší, spořádanější. Ale dneska, když se šel podívat k potoku, spadla mu z větví na klobouk pořádná závěj. Možná bylo něco pravdy na tom, co si povídali ptáci, že les temní a stává se zlým. Ale u potoka pak potkal jelení stádo a to vypadalo v pořádku, dokonce pár kusů přibylo, takže to s lesem nemohlo být tak zlé.
Jindy dokázal chodit po okolí celé dny, ale dnes ho chlad hnal zpátky k teplému krbu. Tedy, bude teplý, jen co ho zapálí. Ono nechávat celý den hořet oheň je holý nerozum.
Rychlá chůze ho trochu zmáhala. Maiar prý nestárnou, ale on přesto cítil, že se na něm prožitá staletí začínají podepisovat. Zajímalo by ho, jestli to ostatní Istari mají podobně.
Sotva otevřel dveře, část zvířat, která k sobě vzal, zalezla ještě hlouběji do pelíšků, které jim pomohl vytvořit. Byla to sotva odrostlá mláďata nebo raněné kusy, které by zimu možná nepřežily. Curumo by asi řekl, že takový je běh věcí a že slabí musí zemřít, aby žili silní, ale to byl podle Aiwendila nesmysl. I slabí mají své místo ve světě a zrovna teď to místo byla jeho světnice.
Když rozdělával oheň, trochu se mu třásly ruce, snad zimou. A to chvojí ne a ne chytit. Curumo nebo Olórin to s ohněm vždy uměli lépe. Ale některým věcem nerozuměli vůbec. Zrovna včera přileťela můra s pozdravy od Olórina, jako vždy touhle dobou. Že prý přeje dávnému příteli hezké svátky, ale zároveň připomínal nějaké staré povinnosti. Aiwendil vzal můru domů a vypustil ji mezi krovy, aby tam v teple přečkala do jara. Chudinka malá, to se Olórin nestydí nutit ji létat v téhle zimě?
Konečně hranička chytla, plamínky přátelsky zapraskaly a po světnici se začalo šířit příjemné teplo. Ke krbu se pomalu přiblížilo pár divokých králíků a zraněné lišče. Bylo krásné vidět, jak se z lovce a kořisti na chvíli stali druhové. Chápali, že pod jeho střechou je každý vítán.
Zatímco sypal do staré konvice bylinky, zkoušel si Aiwendil vybavit, kolik zvířat u něj tuhle zimu zůstává. Nějací králíci, liška, myší rodinka (ale ta sídlí pod podlahou celoročně, takže ta se nepočítá), aspoň pět veverek, někde na půdě spí kuna, tři sovy a pár netopýrů, za dřívím se usadil ježek a několik plchů a skoro každý den se na paloučku před doměm objevuje stádo srnců. Příští rok by měl nasbírat nějaké kaštany a třeba se ukážou i ta prasata, jejichž stopy začal nacházet po okolí.
Zrovna zaléval čaj, když ho vyrušily údery do dřeva. Tohle neznělo jako datel nebo strakapoud. A jeleni si sice občas odírají paroží o strom, ale to se děje spíš z jara a rozhodně to nedělá takový hluk. Až pak Aiwendila napadlo, že by to třeba mohlo jít ode dveří. Ale že by se nějaké zvíře naučilo klepat na dveře?
Venku stál vznešený, hnědý kůň s nádherně lesklou hřívou. Druhý takový byl snad jen Oromëho Nahar. A před dveřmi elf, očividně zaražený, že se Aiwendil věnuje koni a ne jemu.
"Můj král Thranduil posílá co nejuctivější pozdravy," spustil elf, "a prosí moudrého Radagasta, zda by nepřijal pozvání připojit se k němu u slunovratové hostiny."
Chvíli trvalo, než Aiwendilovi došlo, že poselství je adresováno jemu. Tímhle jménem mu už dlouho nikdo neřekl. Vlastně mu už dlouho nikdo neřekl žádným jménem. Se zvířaty toho jeden moc nenamluví.
"Nuže," zeptal se posel, "přijmeš toto pozvání? Bylo by třeba vyrazit co nejdříve, cesta je namáhavá."
Aiwendil pohlédl zpátky do světnice na hřejivý oheň, na bylinkový čaj, na který se tolik těšil, a na své chlupaté druhy. Nad krb zrovna přiběhla jedna z veverek a tázavě hleděla na posla, jako by doufala, že jí nabídne oříšek.
Aiwendil se otočil zpět k elfovi: "Vyřiď svému králi, že si vážím jeho pozvání, ale zůstanu raději tady."
"Ale proč?" nechápal elf.
Aiwendil otevřel ústa, aby mu řekl o červenkách za oknem, o zraněné lišce a o spoustě myší, kterých co nevidět bude ještě víc, ale hned je zase zavřel. Beztak by to elf nepochopil. Tak se jen usmál a vrátil se dovnitř.
Krásný a milý. A už chci venku sníh a ne to hnusný bláto a inverzi!
OdpovědětVymazat[1]: Tak to jsme dvě. Ale třeba se nakonec dočkáme
OdpovědětVymazatTak to je super, krásné vykreslení Radagasta a jeho priorit.
OdpovědětVymazatTo je úplně...takové přesné. Radagast zklamal, že ano. Zapomněl na svůj úkol, že ano. Ale snad, doufejme, tím nejméně bolestivým způsobem. Vypadala by Středozem jinak, kdyby nepřiplul?
OdpovědětVymazatKrásný příběh s několika krásnými momenty.