Alatar

Dnes máme povídku od Arathana, o jednom z méně známých Istari, o jehož oudech veStředozemi se toho moc neví. Jak by mohl oslavy Zimního Slunovratu trávit modrý čaroděj Alatar? A co ostatní z jeho řádu? Čtěte a zjistěte, kdo z čarodějů má jaké mouchy, kdo to umí nejvíc rozjet a kdo se nerad baví...jaká píseň se o svátcích nese z Mordoru, jak se Saruman vyzná v houbách či jakého dopravního prostředku užívá jeden z modrých čarodějů. To vše a mnohem víc se dozvíte v Arathanově povídce. :-)

---

Slunce vyšlo nad zasněžené vrcholky stromů Rhûnského lesa, kochajíc se pohádkovou krajinou, která se táhla na míle daleko. Nekonečné pláně se vlnily jako bílé moře, místy přerušované zvětralými skalisky, háji stromů nebo zamrzlými jezery. A právě u jednoho takového jezera měli osadu lidé, kterým se podařilo uprchnout ze Sauronova područí.

Ačkoliv měli spoustu důvodů být ve střehu před Mordorem, dnes ráno tomu tak nebylo. Oslavy zimního slunovratu byly v plném proudu. Svařák, vánoční stromečky, milión nejrůznějších ozdob, rachejtlí, cukrovinek, šperků a chumel lidí, kteří byli rádi, že mohou svátky trávit společně. Kdo by se staral o Temného pána, když bylo všude tolik světla?

"Mě se Pallando nikam nechce," zabručel Alatar a prohrábl si dlaní své šedivé vousy.

"Kdo vůbec vymyslel ten pitomej nápad, že se musí náš řád scházet i o zimním slunovratu?"

Pallando se chabě usmál a vyložil z vozu poslední várku rachejtlí - prý novinka z Modrých hor.

"Příteli, ptáš se takhle každý rok a já ti jako každý rok říkám, aby ses nerozčiloval. Zapomínáš, že už máme svůj věk. Ještě ti rupne cévka a budeš tahat nohu."

Alatar se k němu rozhořčeně obrátil - vždyť byl ve svých nejlepších letech!

"No nedívej se na mě tak," uklidňoval jej Pallando. "Vždyť mě znáš…"

"Právě," povzdechl si starší z čarodějů a zahleděl se do dálky za osadou, kde se k obloze vypínaly rozeklané černé hřebeny Ered Gorgoroth. Trčely tam jako zuby draka z dávných věků, připravené kdykoliv udeřit. Co když se Sauron rozhodne zaútočit zrovna v době jeho nepřítomnosti?, pomyslel si Alatar. Povolá své služebníky, vyzbrojí kohorty, vypustí ta nejhorší stvoření, které kdy po Ardě chodila… Mordorská vojska se jako mor roztáhnou po zemi, nebe zčerná, slunce zanikne za obzorem. Všechny rasy Středozemě ztratí odvahu v naději, jemnou trávu nahradí popel a prach… Všechno živé, co v sobě mělo kousek dobra, zemře. Svět bude jednolitě černý, jako jeden velký hrob…

"Slyšíš to taky?" ozval se Pallando a přerušil znepokojující tok jeho myšlenek. Alatar se pozorně zaposlouchal do větru, který vál z jihu. Lehce zamhouřil oči. Přesně tak, jak se obával. Z průsmyků Ered Gorgoroth se k nim nesla Sauronova cover verze Let It Snow, Let it Snow.

"Jsi si jistý, že to tady beze mne zvládneš, příteli?"

Pallando se na Alatara překvapeně podíval.

"Osadu s přiopilými vesničany? Zvládnu se zavázanýma očima. Jen leť a pozdravuj za mne."

Alatarův mazlíček - ochočený rhúnský drak - přivítal rozkaz svého pána skoro s radostí. V lidské osadě se nudil a už dlouho pořádně neprotáhl svá dlouhá křídla.

"Isengard, příteli," pobídl tvora čaroděje, když se mu pohodlně usadil za dlouhým krkem a švihl opratěmi. Drak se vzepjal na zadních, mávl křídly a letěl vstříc obloze.

K večeru se snesli před branami Sarumanova sídla. Alatar opatrně slezl ze svého společníka a rozkázal mu, aby se schoval někde blízko. "Čekej mě zítra brzy ráno."

Sám se poté vydal pěšky alejí nádherně zelených stromů, keřů a udržovaného trávníku - Curunír vytvořil kouzly kolem celého Železného pasu efektivní nepropustnou bublinu, která dovnitř nepustila nepřítele, ani nechtěné počasí. Cestu, po které kráčel, lemovaly nádherné dvoumetrové sochy z bílého mramoru a malé fontánky. Okouzlující na pohled, přesto se tu Alatar necítil jako u přátel. Vzhlédl nahoru k obloze, kde se tyčila černá věž Orthanc - měl pocit, že si na jejím vrcholku všiml podezřelého pohybu. Bílý plášť…

Modrý čaroděj uznával Sarumanovu sílu, rétoriku, důmyslnost a smysl pro racionalitu, na druhou stranu jím však pohrdal. Istari by si neměli stavět přepychová sídla a rozšiřovat své bohatství, ale pomáhat druhým. A hlavně zabránit Sauronovi v návratu k moci. Ne, že by na tom ostatní čarodějové byli lépe! Pallando byl volnomyšlenkář a na čaroděje příliš impulsivní. Radagast zase naivní a příliš zaměstnaný lysohlávkami. A Gandalf… to byla kapitola sama pro sebe.

Alatar byl tak hluboce ponořený ve svých myšlenkách, že málem minul dveře do přijímací místnosti. Byly otevřené a visel nad nimi velký vánoční věnec.

"Vítej, Alatare! Příteli, jsme rádi, že tě zase po čase vidíme!"

Gandalf vstal od prostřeného stolu, u kterého do té doby seděl s Radagastem, a přišel přivítat hosta. "No, to já taky," procedil Modrý čaroděj mezi zuby a zdrženlivě se s příchozím objal. "Co Radagast?"

Gandalf se pousmál a ohlédl se za Hnědým čarodějem. Ten právě zápasil s krajkovým ubrusem - pokoušel se pod stůl schovat košík s lysohlávkami, ale ubrus mu to nechtěl dovolit. Očividně měl už od Sarumana dané rozkazy. Proto se nakonec Radagast spokojil s tím, že si košík nechal na klíně.

"Řekněme, že má hravou náladu," poznamenal Mithrandir a dovedl Alatara ke stolu.

Mezitím přišel už do místnosti i Saruman. S Modrým čarodějem se pozdravil kývnutím hlavy, nebyla v tom však kdovíjaká vřelost. Viděl Alatara, jak od jeho pozemků odhání svého draka. Jako kdyby ho on, velmistr řádu, chtěl ukrást! Ať tedy vidí, že jaký host, takové bude pohostinství!

"Přátelé," začal Curunír obřadným hlasem.

"Je mi ohromnou ctí vás opět přivítat ve svém skromném sídle, v Železném pasu. Naposledy jsme se takto sešli zhruba před půl rokem a nerozešli jsme se tenkrát… ehm… v dobrém."

(Minulá schůze skončila katastrofálně. Výjimečně přišel totiž i Elrond z Roklinky a proti pravidlům Řádu s sebou vzal tvrdý alkohol. Žádnou medovinu, ale opravdu alkohol alkoholem. A i když zpočátku všichni čarodějové protestovali, každý z nich si nakonec nalil. Někteří si nalili trochu víc, jako třeba Saruman, který se později natolik rozvášnil, že z legrace zapálil Radagastovi klobouk a chtěl ho svrhnout z věže.)

"Proto bych prosil všechny zúčastněné, i když to vzhledem k absenci Elronda Půlelfa zřejmě nebude nutné, aby si všechen svůj přivezený alkohol odložili stranou. Jako každý rok, i letos budeme o Zimním slunovratu debatovat o současné situaci ve Středozemi a probereme si naše plány do budoucna. Abychom se nepřekřikovali, začneme tak jako vždy - ode mne. Ale ještě předtím… Radagaste, co máš v tom košíčku?"

Hnědý čaroděj se nervózně zasmál a přikryl košík na klíně svým pláštěm. "Bedly. Na kubu."

Saruman jej zpytavě sledoval zpod svého huňatého bílého obočí, nakonec mu to však nedalo a obrátil oči v sloup. "Jak myslíš, ty jsi tady houbař."

Načež se obrátil ke zbylým čarodějům a pokračoval ve svém projevu. Mluvil o napjaté situaci mezi Vrchovci a Rohirry, o hádkách krále Théodena a Éomera, o Stromovousovi a dodávce vánočních stromků, o soužití elfů a lidí, atd., atd. Jeho hlas se odrážel od vysokých stropů síně, a i když ve svých společnících neprobouzel zvědavost, alespoň při jeho monologu neusnuli. Další na řadě byl Radagast - pro jeho zaměření se na krmelce pro vysokou zvěř ve svém hvozdu byl brzy přeskočen. Aiwendilla následoval Gandalf, který na rozdíl od všech čarodějů měl všeobecný přehled a poprvé na schůzi nadhodil Sauronovo jméno. Saruman se sice zamračil, ale nijak to nekomentoval.

Alatar, jako poslední hovořící, využil Mithrandirovu zmínku a sáhodlouze popisoval, jaké hrozí Středozemi nebezpečí v podobě Mordoru.

"A je to tady," přerušil jej Curunín s jízlivým úsměvem. "Vždycky jsem si myslel, že největší sýček je tady Gandalf. Prober se, příteli. Sauron svůj boj vzdal. Je mír."

"Možná pro tebe, příteli," odvětil kysele Modrý čaroděj. "Jsi tady zahrabaný jako krtek - co můžeš vědět o světě? O reálném světě s hordami nepřátel?!"

"Vím toho hodně na tolik, abych poznal, že mluvíš z cesty. Chudák Pallando to musí poslouchat celé dny. Sauron sem, Sauron tam! Nedivil bych se, kdyby se ti na východě něco stalo. Kam přijdeš, vytahuješ hned jméno Temného pána."

"Sarumane, klid, už toho bylo dost."

"Nepleť se laskavě do toho, Gandalfe. To je mezi mnou a Modrým čarodějem."

"A proč se do toho nemůže plést? Bavíme se tady o osudu naší Středozemě, má právo něco říct!"

"Nezapomínej, že jsi na MÉM pozemku. A na MÉM pozemku platí MÁ pravidla."

"Já můžu klidně odejít. Víš, Sarumane, to je přesně ten důvod, proč sem nechci chodit. Neřeší se tady věci, které by se řešit měli. A člověk se tu ani ničemu nezasměje, protože nestačí ani za sebou zavřít dveře a velký Curunín jej už pozoruje ze své věže, jestli mu náhodou ze zahrádky něco neukradl."

Sarumanova tvář zbrunátněla. Oči mu zběsile těkaly po místnosti, jako kdyby hledaly, co by mohl jejich majitel popadnout do ruky, aby přetáhl Alatara přes hlavu.

A právě do takovéto vyhrocené chvíle přišel Elrond Půlelf.

"Veselé Vánoce, přátelé! Moc se omlouvám za zpoždění, zapadl jsem do závějí. A neboj se, Sarumane, žádný alkohol s sebou nemám."

"To je škoda, dnes by se celkem hodil," odvětil suše Saruman, přejel rozzlobeným pohledem Alatara a zvedl se ze židle.

"Kdybyste mě někdo sháněl, budu nahoře. Mám ještě nějakou práci."

S tím se obrátil od ostatních a odešel, jak slíbil.

Nedalo by se říct, že by někomu chyběl. Elrond se s Radagastem bavil o houbách, Gandalf pobafával ze své dýmky a Alatar upíjel z číše medovinu.

Pojednou se Modrý čaroděj naklonil k Mithrandirovi: "Mám podezření, že Saruman něco tají."

"Myslíš tu kulatou věc na podstavci, kterou vždy přikrývá ubrusem, abychom ji neviděli? Tím bych se netrápil. Může to být velké těžítko. Nebo bowlingová koule. Znáš Sarumana."

"Právě proto ti to říkám. Nepodceňuj ho. Několikrát jsem přemýšlel a… víš, kdybych byl já Temný pán a chtěl se co nejrychleji a nejbezpečněji dostat k moci, získal bych si před svým nástupem spojence. Takové spojence, kteří by mi ten nástup usnadnili. Musí to být někdo silný, někdo ctižádostivý a hlavně mocný. Sauron má z našeho řádu strach. Proto by se pokoušel i o někoho z nás. Aby přesvědčil ty ostatní, že jeho vláda je ta nejlepší. Chápeš? No, a kdo by to z našeho řádu asi mohl být?"

Gandalf se zasmál.

"Příteli, chápu tvé obavy. Ale nemyslím si, že by Saruman tak snadno podlehl. Uvidíš, dej tomu čas."

"Ach, Gandalfe… Čas, jak ho můžu dávat, když ho sám postrádám."

"To každý z nás, příteli. Proto si musíme vážit každé vteřiny, která je nám dopřávána."

"Zřejmě mluvíš ze zkušenosti. Asi si umíš života užívat více než já. To mi připomíná - co Galadriel?"

Gandalf se zatvářil jako nevinnost sama a pokrčil rameny.

"To ti nevěřím," odpověděl Alatar. Na rtech mu už také pohrával úsměv.