Noc patřící zimě

Advent se nám blíží to finále, máme tu zlatou neděli, na adventním věnci hoří čtvrtá víčka a náš kalendář vám přináší křehkou povídku o Zlatěnce, kterou pro nás napsala Aredhel.

---

Noc patřící zimě

Byl čas na léto, byl čas na jaro a byl čas i na podzim. Byl čas na sněženky, čekající pod sněhem, na poslední vrbové listy, padající do vod Opletnice, i na teplý, dusný vzduch pod stromovým baldachýnem. Na všechno byl správný čas.

Ale nyní byla zima.

Sněženky dosud nebyly, zhnědlé listí dávno vzala voda a teplá odpoledne se stala matnou vzpomínkou. I zima měla svůj čas - dcera Řeky to cítila. Cítila to v ranních mrazících, které jí stříbřily tváře. Cítila to v ledové krustě u břehů, která se jí lámala o ruce. Cítila to ve svém trpělivě bijícím srdci. Teď byla zima - a byla to její zima poslední.

Po zimě přijde léto.

Vstala z hlubin, zpod kořenů starých vrb, a nechala chladný vzduch, aby jí omyl tvář. Skrze hustě rostoucí koruny stromů propadlo pár sněhových vloček. Starý hvozd těžce dýchal mráz. Slunovrat byl blízko.

Po zimě opět léto. A v létě si pro ni přijde, věděla.

Dlouho čekala dcera Řeky. Dlouho trpělivě sedala ve stínu vrb a pletla si dětské korunky z rákosu, zatímco svět kolem se měnil. Dobře znala ticho a tmu v dutinách pod břehy, stíněných spletí kořenů, a málo znala sluneční světlo daleko za hvozdem. Dlouho pozorovala a dlouho doufala. Dlouho rostl leknín, Opletnice šuměla šerem a ve světě za hvozdem se rodily a umíraly věky.

Čekání však bylo téměř u konce.

Vstala z vod, právě když se začínalo stmívat, a dech řeky se srážel v páru. Po pás ve vodě, zlaté vlasy korunované ledem, jinovatku na rtech. Její roucho nebylo zelené, bylo šeré jako sám soumrak, a strohé. Mlhy se válely nad hladinou. Nastala chvíle zimy - kdo byla říční dcera, aby odporovala času?

Až přijde první poryv teplého vánku, obleče veselejší šat, zelený, svěží, s trochou stříbra. Rozplete vlasy a bude se smát. Bude zpívat.

Zima byla vždy tichá. V zimě se neozýval Zpěv a kroky nedusaly stezkou z kopců do údolí. V zimě byla dcera Řeky sama.

Jen odkudsi z hlubin slyšela hlas své matky, jak ji volá, jak ji zkouší.

Pojď domů, dítě! Vrať se do Opletnice! Voda nám patří víc než vzduch a proudům u dna chybí tvé hbité prsty…

Večerní vzduch mrazil. Už dávno nebyla dítě. (Nikdy nebyla dítě.) Slyšela svoji matku a slyšela řeku, ale před očima měla jiný obraz. Dům a zelenou trávu a okna svítící zlatě do noci. Stůl z tmavého dřeva, svíce a čerstvě vonící chléb. Oči, starší než svět, a v nich úsměv. Domov.

Zůstala stát bez pohnutí. Napůl ve vodě, napůl mimo ni. U pasu mrtvé lekníny, které s jarem znovu obrazí. Takový byl její osud.

Ten dům na ni čekal, nedaleko, téměř na dosah. Čekal už dlouho, snad od Počátku.

Slunovrat přicházel a slunovrat míjel a každý, kdo by se odvážil jít té noci podél Opletnice, by spatřil Paní jako šerý přízrak, jako strom čekající na jaro, jak stojí nehnutě a jenom srdce jí tluče a oči odpočítávají čas.

Slunovrat míjí a léto je zase o krok blíž.

A s létem přijde On a bude se smát a odpočine na okamžik u nejhlubší tůně. Možná ho poškádlí, než ji k sobě přivine a odvede ji ze stínu stromů. Až přijde léto, budou svoji.

Osloví ji a ona přestane být pouhou dcerou Řeky. "Zlatěnko," řekne, snad tiše, snad hlasitě. A ona bude tou, kterou vždycky měla být.

Usmála se do šera a nejdelší noc v roce zvolna odpočítávala své dlouhé, mrazivé minuty.