Hory se otevírají

Když jsem byla požádána, abych i letos napsala štědrovečerní povídku, dlouho jsem váhala, jaké téma si zvolit. Bylo toho tady tolik - smutné i veselé příběhy, pojednávající o slunovratu, zimě, tradicích a svátcích. Bylo tu snad všechno. Jak mám pak vymyslet něco originálního, co by celý kalendář zakončilo? Pak jsem si ale uvědomila, že o jedné tradici se zde myslím ještě nehovořilo. O otevírání se pokladů na Štědrý den, kdy skály vydávají svá tajemství. Tím bych téma měla, ale co postavy? To se ale vyřešilo záhy. Vždyť kdo by ovšem ocenil otevírání se pokladů více, než trpaslíci? A tak vítejte u Štědrovečerní povídky o tom, kterak Thráin, syn Thróra, syna Dáinova a jeho bratr Náin (syn Thróra, syna Dáinova) otevírali Horu.

---

Hory se otevírají

Když se poprvé dozvěděl o těch báchorkách, byl ještě velmi mladý trpaslík. Asi to bylo i dobře, protože kdyby byl starý, moudrý a vznešený, sotva by jim věnoval nějakou pozornost. Ale každé chlapecké srdce je naplněné sny o dobrodružství, lumpárnách a, alespoň v případě trpaslíků, velikých pokladech. A Thrain, syn Thróra, syna Dáinova nebyl žádnou výjimkou. Když poprvé slyšel tu pověst, pevně mu utkvěla v srdci.

"Jeden den, jen jediný den v roce, kdy se láme kalendář nový a starý se skály otevírají a vydávají své poklady."

Těch báchorek bylo několik a většina lidí, kteří je v Dole vyprávěli, se jim smála. Ale když se řekne poklad, trpaslík jde do akce. Je přesně ten pravý muž, i když poloviční, na získávání nezměrného bohatství. A tak se Thrain s bratrem Náinem rozhodli, že poklad bude jejich. Započal hon na poklad.

Nezačalo to úplně slavně. Pověst nebyla nijak konkrétní v ohledu "která" skála se má otevřít. Ne, že by Thráin vyžadoval nějakou přesnou informaci, ostatně, vyprávěli to lidé a od nich nemohl čekat exaktní trpasličí lokalizace "Vrt C v ložisku 8 na východním svahu hory". Šlo jim více o umění a atmosféru než o přesnost. Ale přeci jen se mu nechtělo prozkoumávat Horu celou. To ovšem trpaslíky nemohlo zastavit. Jeden by řekl, že to vzdají, představa, že budou celou tu konkrétní noc běhat kolem dokola celé Hory a čekat, jestli se náhodou někde neotevře, byla směšná. Ovšem Dúrinův lid byl vynalézavý a dokázal si vytipovat slibná místa podle rezonance kamene, průzkumných vrtů a odhadu pevnosti materiálu.

Bohužel ale nebylo také jasné, o které lámání kalendáře se jedná. Měli tu trpasličí kalendář s Durinovým dnem a pak lidský a následně elfí nový rok. Protože nechtěli nechat nic náhodě, vyzkoušeli všechny.

Neobešlo se to bez problémů. Pohled na dva trpasličí prince, kteří celou noc běhají kolem Hory, na domluvených stanovištích se střetávají a hlásí si průběžné výsledky, jen aby pak zase vyběhli na hlídku, byl k popukání. A nezávislým pozorovatelům se mohl naskytnout hned třikrát, na počátku zimy, uprostřed a pro neúspěch prvních dvou horkých tipů ještě na konci.

Nic se ovšem nestalo, jen Náin si při jarním pokusu v cílové rovince vymknul kotník, když přeskakoval vrt C v ložisku 8. Zatracený vrt, nikdy mu nevěřil.

První rok bratři nepochodili. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že ta pověst má pokračování.

"Poklad se otevře jen nevinné panně, která položí ruku na kámen."

To se ukázalo být jako velký oříšek. Trpaslíci, od přírody zásadoví a nadevše ctící zákony, především ty manželské, výraz "panna" neznali. Pro ně existovala pouze provdaná anebo neprovdaná žena. Ta druhá pak logicky panna byla, ale nikdo necítil potřebu to zdůrazňovat. Navíc se také, zas tak strašlivě nekonkrétní a evidentně absolutně nespolupracující pověst nezmínila, jakého rodu má ona panna být. Má to být trpaslice? Lidská žena? Elfka?

Představu elfky zavrhli ihned. Absolutně si nedokázali představit, že by měli předstoupit před krále Thranduila z Temného hvozdu a požádat ho, zda by jim na jednu noc nepůjčil nějakou elfku, protože potřebují její ruku přikládat na kameny, aby se otevřely. A navíc byl Thranduil starý prohnaný chamtivec a kdyby případný poklad získali, dal by si jistě záležet na tom, aby z nich vymáčkl aspoň třetinu pro sebe. Jistě, byla tu ta možnost získat ruku bez zbytku elfky - ostatně o jiných částech, než ruce se pověst nezmiňovala, ale něco takového by mohlo napadnout snad jen skřety, a tak dva trpasličí bratři možnost elfky zavrhli.

Oslovili tedy jen za trpaslíky svoji sestřenici Darenth a pak lidskou dívku Amálii z Dolu, dceru pána Dolu, se kterým udržovali diplomatické styky. Ten se trochu divil, na co jeho dceru dva trpaslíci potřebují, a to jen a pouze na tři stanovené noci, ale byli to ostatně trpaslíci, a tak jim věřil. Anebo za to možná mohl váček, který nenápadně změnil majitele. Další zimu bylo tedy možné vidět Thráina, syna Thróra, syna Dáinova, jak s výskající dívkou na zádech sprintuje okolo Hory (ukázalo se totiž, že dívky, na rozdíl od trpasličích žen, nejsou schopné běhat celou noc). Náin s Darenth pak běželi druhé kolečko. Nic se ovšem nestalo.

Až následně se jim plačící Amálie přiznala, že oproti všem předpokladům (především absence manžela), není pannou. Toto zjištění značně otřáslo vnitřní jistotou trpaslíků. Když je navíc Amálie na kolenou prosila, aby to neříkali jejímu otci, že by "mého Gera vyhnal", už nechápali absolutně nic. Nikdy by je nenapadlo, že to lidé mají tak komplikované. A tak i tento rok odtáhli s nepořízenou.

Museli uznat, že plakát "Hledá se panna nebo alespoň její ruka" vyvěšený po Dolu s obrázkem usmívajících se trpasličích sourozenců, nebyl možná úplně nejlepším nápadem. Thrór to každopádně velmi rychle zarazil a synátory si pozval na kobereček. Bylo třeba na to jít jinak. Plán "panna" tak pro nedostatek spolehlivých zdrojů zavrhli.

Pak se bratři dozvěděli ještě o jiných verzích pověsti.

"Kdo chce poklad získat, musí bez dechu třikrát po jedné noze obejít celou Horu."

"…musí si vykovat zlatý nůž a bez jediného zvuku jím na kámen poklepat."

"…musí se pomazat šťávou z rebarbory a se zlatým jmelím v ruce třikrát zazpívat."

"…se nesmí leknout ohnivého psa a neohroženě mu vzít klíč z planoucí mordy."

"…musí zkrotit ohnivého koně a nasednout na něj."

Další roky tak byly pikantní. Započalo to skákání. Když se úplně modrý Thráin doplazil sotva do čtvrtiny první části cesty, museli tento nápad zahodit s tím, že Thrór by je zabil, kdyby se jeho syn a následník sám udusil při pokusu obskákat Horu na jedné noze bez dýchání.

Pokus o poklepání zlatým nožem, který se jim navíc neustále kroutil v ruce, skončil, když některý ze spících trpaslíků v Hoře zachrápal, a tak narušil absolutní ticho místa. O rok později to byla zase Dáinova rýma. A pak ten zatracený drozd se svou obsesí na šneky.

Pokus o zpěv, zatímco se stydlivý Thráin schovával za kusem látky a snažil se potlačit touhu poškrábat se snad úplně všude, protože ta zatracená šťáva štípala, dopadl bídně. Thráin neuměl zpívat. A ke všemu si nebyli jistí ani tím zlatým jmelím. Pro jistotu si připravili několik variant - jmelí pozlacené i přímo vyrobené ze zlata. Chybělo jim jen to doopravdy zlaté, přírodně zlaté. Sice nějakou dobu doufali, že když budou strom, na kterém jmelí roste, hnojit zlatým práškem, třeba to nějak nasákne. Ale jejich předpoklady se ukázaly naprosto mylné. Jak ve znalosti botaniky, tak lidské povahy. A zlatý prášek vždycky přes noc spolehlivě zmizel.

V posledním případě plně ozbrojení trpaslíci čekající na ohnivého psa nebo koně, vzbudili pozornost tak maximálně noční hlídky, které nedokázali dost dobře vysvětlit, co vlastně dělají.

Když si vezmete, že tohle všechno museli provozovat třikrát - na trpasličí, lidský a elfí Nový rok, bylo to k vzteku.

A tak se bratři museli pomalu smířit s tím, že poklad nezískají a povídačky jsou jen povídačkami.

Thráin s Dáinem seděli tiše vedle sebe na kameni, svítili si loučemi a zírali na vrt C v ložisku 8. Byl slunovrat, sedmý rok od jejich prvního pokusu dobít poklad Hory. A oni pomalu ztráceli chlapecké nadšení, sny a přání. Už byli skoro velkými trpaslíky, čekaly je povinnosti. Jejich dětský sen o pokladu se rozplynul a odvály ho roky marných pokusů. Dospívali. Už věděli, že lidské báchorky slouží jen ke strašení malých dětí a není na nich zbla pravdy. Už věděli, že se jim půlka Dolu maximálně tak smála a s tou druhou se musel Thrór dlouho "chovat diplomaticky" než byli ochotní uvěřit, že dva malí trpaslíci jim v noci nevlezou do domu a neukradnou nevinné dcery. Ztratili iluze, už nevěřili v pohádky.

Dáin objal bratra kolem ramen. "Ale byla to legrace, ne? Pamatuješ, jak jsi s Amálií na ramenou běhal přes celou Horu? Jak ti tady málem spadla, když jsi zakopl o ten kámen nad vrtem C v ložisku 8?"

"Strašná sranda," ocenil Thráin kousavě.

"Užili jsme si dost. Ale tak co, už nejsme děti. Je čas přiznat si, že to byly jen plané řeči," podotkl Dáin smířlivě.

Thráin byl zhrzený a naštvaný. O čem všem snil, jaké plány měl! Dobude velký poklad a přinese ho otci! Získají si s bratrem uznání všech trpaslíků! Budou slavní, bohatí a zažijí tolik dobrodružství! A teď bylo všechno pryč. Jak hloupí byli, jak tomu mohli jen věřit?! Takové báchorky, lidské klepy a nesmysly. Ale tak co, to všechno odvál čas mládí. Teď už bude dospělý trpaslík, založí rodinu, otevře si důl a naučí se vládnout. Pak zdědí po otci jeho trůn a bude žít mnoho let, vousy bude mít dlouhé a nikdy se nepodívá dál než do Dolu. Jak skvělá představa.

Naštvaně se zvedl a nakopl ten zatracený balvan u vrtu C. Správně by si měl samozřejmě zlomit palec a zhroutit se na zem v bezmocné bolesti, avšak železné trpasličí boty ho od toho uchránily. Místo toho kámen praskl. Byla to geoda.

A v ní srdce hory, největší a nejúžasnější kámen, který kdy trpaslíci spatřili. Poklad skrytý v kameni.