Adveniat regnum tuum

Dnes tu máme kratičkou adventní povídku od Neklana, o méně známé postavě jménem Ioreth. Po přečtení vám určitě bude i bez nápověd jasné, o jakou postavu se jedná. :-)

---

Adveniat regnum tuum

V Domech uzdravování strávila většinu svého dlouhého života. Za tu dobu se setkala s mnohým utrpením a bolestí. Ale nikdy, nikdy nebyla její služba tak těžká jako v těchto dnech. Gondorem zmítala válka a zraněných bylo tolik, že už pomalu nestačila lůžka. A nejhorší ze všeho byl Černý stín. S něčím podobným se ještě nesetkala. Ta nemoc byla čirá beznaděj.

"Pamatuj Estelwen, každý člověk touží po dobru, proto je potřeba konat dobro a neztrácet naději. I když se zdá, že naše snaha nemá smysl." Říkávala jí maminka, když byla malá. Ta slova ji držela a dodávala sílu, ale každým dnem i jejich moc nenápadně slábla.

Tak často se jí nyní vracely vzpomínky na šťastné dny dětství. Ty minulé, vzdálené a nenávratně ztracené. Ztracené podobně jako její jméno, které už kromě ní nikdo nezná. Tady je pro všechny Ioreth - Stařenka. Ale i ona bývala mladá a měla sny. Sny o světě, kterému vládne spravedlivý král, o světě, který nezná války a kde není utrpení.

"Ech, už zase sním!" Povzdechla si a pustila se znovu do práce. Ovazování ran, praní zakrvácených obvazů, bylinné lektvary a obklady. Pořád dokola.

"Bergile, dones mi prosím další plátno na obvazy a horkou vodu!"

"Ano Ioreth."

"Milý chlapec," pomyslela si, "škoda, že musí žít v takové době."

Toho dne přinesli pana Faramira stiženého Černým stínem a v horečkách. Za nedlouho potom přišel Mithrandir. Doufala, že si bude vědět rady, ale i on byl v koncích.

"Kéž by byl v Gondoru král. Ruce krále jsou ruce uzdravitele." Upínala se v slzách k bláhovým nadějím starého mudrosloví a ani si neuvědomila že pronáší své myšlenky nahlas.

"Copak? Co to říkal? Mithrandir mluvil o králi?"

Než se vzpamatovala byl pryč. Ale dveřmi, které za sebou nedovřel vnikl do místnosti čerstvý vzduch.

----

(Inspirováno: Návrat krále - Domy uzdravování)