Zlaté prasátko

Následující povídka navazuje na úplně všechny předchozí díly cyklu o Faramirovi a Boromirovi, přestože je možné ji číst i bez jejich znalosti. Úplně první vznikla povídka Pro Gondor na mém zrušeném blogu Anekron 2, kterou jsem letos u příležitosti Vánoc ve Středozemi znovu zveřejnil online.

Následoval příběh z Faramirova dětství, jímž sérii obohatila Polly. Skřeti se Faramirovi s Boromirem toho roku pomstili ještě v poslední povídce. V roce 2015 následovala Rodinná sešlost, v níž se k bratrům přidal jejich otec Denethor a konečně rok 2016 přinesl Poslední večer, kterým měla série definitivně skončit.

Jenomže pak jsem dostal nápad na dnešní povídku. A ta se mi jako závěrečná líbí daleko víc.

Veselé Vánoce všem milovníkům Středozemě!

---

Zlaté prasátko

Král Elessar nebyl žádný suchar, to musel Faramir uznat.

Za dnů vlády jeho otce Denethora by se nikdy nestalo, aby se ulicemi Minas Tirith linula vůně punče a svařeného vína. Že by kopí vojáků zdobily zlaté zvonečky. Že by se obří trebuchety na hradbách rozzářily stovkami drobounkých světel svíček.

Každý kruh Bílého města nyní dostal vlastní vánoční strom, navíc ověšený překrásnými baňkami trpasličí výroby. Přinesli je řemeslníci, kteří už celé měsíce pracovali na nové hlavní bráně. Měla nahradit tu, kterou před lety zničil Černokněžný král během bitvy na Pellenoru. Té stejné bitvy, během níž se Denethor upálil olejem do koupele, který mu Faramir onehdá koupil ve skurutmarketu.

Princ Ithilienu si povzdechl. Ať už byl jeho otec jakýkoli, měl občas své světlejší momenty. Před lety se tvářil hrozně provinile, když ho Boromir načapal, jak tajně vyjídá z kolekce lanýže. Když jindy zjistil, že jeho malí synové ověsili Bílý strom Gondoru vánočními ozdobami, začal se hrozně smát a ještě tři měsíce trvalo, než se mu vrátil jeho klasický výraz kyselého citronu. A když Boromir vyprávěl, jak získali v Osgiliathu vánoční stromeček zpátky pro Gondor, udusil se jejich otec zase málem vanilkovým rohlíčkem.

"Co je to za hrozné kvílení?" zatahal Faramira za šos červenobílého pláště jeho syn. Jedna generace vystřídala druhou, pomyslel si princ s jistou melancholií.

"Tati? Zní to jako smečka vrrků nalitá vánočním denaturákem."

"Copak jsi někdy viděl živého vrrka?" zamračil se Faramir na potomka. "Vždyť je to libý zpěv elfů, které do Bílého města přivedl vznešený Legolas."

V duchu však musel dát Elboronovi za pravdu. Lesní elfové byli ze své domoviny zvyklí, že je při hostinách ruší všemožní pobudové typu pavouků, skřetů či trpasličích dědiců trůnu. V průběhu staletí si proto vypěstovali velmi specifické pěvecké umění, které odstrašovalo vše živé na celé míle daleko. Faramir si dobře všiml, že jejich svérázná interpretace Tiché noci roztříštila rampouchy na všech oknech v dohledu.

"Půjdeme dovnitř," rozhodl. "Teta Arwen se dnes na svátky vrací z návštěvy Dol Amrothu a přijede s ní i králův syn

Eldarion. Jednou mu budeš sloužit jako Správce, podobně jako to dělám já pro krále Elessara. Měl by ses snažit udělat co nejlepší první dojem."

Elboron se zašklebil a Faramir v duchu zaúpěl. Jeho syn podědil po své matce, statečné Éowyn, hrdou a nezávislou povahu.

Bude opravdu těžké donutit ho, aby se nechal obléknout do naškrobeného šatu gondorské šlechty. A pokud se někdo bude okolo Elboronovy bujné kštice ochomýtat s nůžkami…

Faramir dostal nápad.

"Když budeš hodný, povyprávím ti, co jsme kdysi tropili se strejdou Boromirem," slíbil. Elboron miloval příběhy o vánočních dobrodružstvích svých příbuzných.

"Všechny jsem už slyšel," zaprotestoval přesto.

"Nepovídej! Nevzpomínám si, že bych ti povídal, jak jsme s tvým dědou hledali palantír."

"Protože mi to říkala máma," řekl Elboron. "Prý jsi jí to vyprávěl, když jste se spolu flákali po bitvě na Pellenoru."

Faramir měl sice jisté výhrady k tomu, jak jeho syn popsal aktivitu svých rodičů zraněných na bitevním poli, rozhodl se to ale projednou nechat plavat. Díky Elboronovi si totiž vzpomněl na vůbec první Vánoce, které kdysi s Boromirem strávili na válečné misi. Správce se široce usmál.

"Jeden příběh jsi ještě přeci jen neslyšel."

***

"Už mi to plížení docela jde, co?" zahalekal Boromir na bratra tak hlasitě, že ho museli slyšet snad až v Cirith Ungolu.

Faramirovi uniklo tiché zaúpění. Za jeho starším sourozencem se sněhem táhla brázda, za kterou by se nemusel stydět ani macatý divočák. Maskovací pláštěnku měl Boromir shrnutou stranou, takže mu vůbec nepomáhala splynout s terénem. Navíc s sebou pořád tahal svůj kulatý štít, který chrastil, lámal větvičky a vydával další hlasité zvuky.

"Vůbec bych se nedivil, kdyby už o nás věděla půlka Ithilienu," odpověděl mu Faramir popravdě. "Máme jediné štěstí, že skřeti ještě na poslední chvíli rozvěšují po hradbách Minas Morgul rolničky. Přehluší to chrastění tvé zbroje."

Boromir měl aspoň dost slušnosti na to, aby se zatvářil provinile. "Obávám se, že mám talent jenom na průzkum bojem," ušklíbl se. "Chápu, že bys dal přednost své partě hraničářů."

Jejich misi nařídil sám Denethor. Trávil poslední týdny v komnatě v Ecthelionově věži, kde pořád čuměl do něčeho svítícího, jak Faramir vyšpehoval přes klíčovou dírku. Po jedné takové seanci vylezl úplně bledý a nařídil svým synům, aby se okamžitě vydali do Ithilienu a pokusili se zastavit konvoj Haradských, který má namířeno k Černé bráně. Pár dní před vánočními svátky.

Denethor pochopitelně předpokládal, že si bratři povolají na pomoc jednotku hraničářů, popřípadě třeba rovnou celý pluk gondorské pěchoty, Faramir s Boromirem ale zkrátka neměli to srdce tahat otce od rodin v tomhle období na potenciálně nebezpečnou misi.

"Jsem rád, že jsi tu se mnou," usmál se Faramir na svého bratra, kterému zrovna větvička stromu málem stáhla plášť z ramen. "A máme přece i pomocníka."

"Máme?" zdvihl Boromir jedno obočí. "Ty snad víš, kde se ten stařík fláká?"

Než stihl Faramir odpovědět, ozval se roh.

Haradští přicházeli.

"K zemi!" sykl hraničář na svého bratra a sám opatrně vykoukl přes hranu útesu.

V čele celého průvodu kráčeli tři králové. Jeden byl oděn v drahých šatech a ověšen zlatem, zatímco druhý vedl za uzdu koně naloženého škatulemi jakési pryskyřice, jejíž vůni přinášel ostrý zimní vítr. Třetí panovník, který šel poněkud vzadu za ostatními, zjevně přicestoval až z dalekého jihu. Měl totiž tmavou kůži a vláčel s sebou obří kadidelnici, ze které se valilo víc dýmu, než ze Sauronových sléváren.

Za nimi kráčel oddíl důkladně vyzbrojených haradských válečníků, kterým očividně nebylo příliš po chuti chladné počasí.

Faramir zřetelně slyšel, jak jim cvakají zuby a zrovna když se podíval, jeden z jižanů vykřikl bolestí. Pokoušel se totiž

zpívat pochodovou koledu a omylem si ukousl špičku jazyka.

"Tři panáci a parta polozmrzlých sněhuláků," zafuněl bratrovi do ucha Boromir, který už nevydržel nehybně dřepět opodál.

"To zvládnem i bez staříka."

Natáhl se po Rohu Gondoru, aby zatroubil do útoku. "Nemá chodit pozdě."

"Čaroděj nechodí nikdy pozdě," ozvalo se bratrům náhle za zády. "A komu se to nelíbí, ať mi bambulku na čepici políbí!"

Mithrandir si je měřil zpoza pichlavého obočí. Šedý oděv, který zpravidla nosil i místo pyžama, výjimečně vyměnil za červený kožich s bílým lemováním. Špičatý klobouk zase nahradila stejnobarevná čepice. Čaroděj dokonce odložil svou sukovitou hůl a místo ní si přinesl mikulášskou berlu.

"Tak dobře," odfrkl si Boromir. "Podáme si je ve třech."

"To by možná nebyl nejlepší nápad," řekl Mithrandir.

Pak to uviděli. Zpoza vzdáleného kopce se vynořili dva obří sloni s jezdci na hřbetech. Táhli velký povoz, na němž spočíval

dárek vpravdě neobyčejných rozměrů. Klidně by se do něj vešla i celá kůlna.

"Tři panáci, parta sněhuláků a dva nachlazení sloni," počítal Boromir nahlas. "To pro nás nevypadá moc dobře."

"Proto nebudeme zkoušet přímý útok," vysvětlil čaroděj tónem, z něhož bylo jasně patrné, jak je sám se sebou spokojený.

"Vymyslel jsem rafinovanou lest."

Zavedl oba bratry k sáním, které skrývalo husté křoví.

"Co to je?" vykulil oči Faramir. Do sání byla zapřažena neznámá zvířata, jejich rohy vypadaly, jako by je někdo neuměle vyřezal ze dřeva a přilepil lepidlem.

"Chtěl jsem, aby mi král Thranduil půjčil soby," povzdechl si Mithrandir. "Ale prý mají v lesní říši jenom kozy a lamy.

Spoléhám na to, že Haradští stejně nepoznají rozdíl, zvlášť s mými doplňky."

Otevřel dvě velké dárkové krabice.

"Vlezte si dovnitř," vyzval bratry. "Plán vám vysvětlím cestou."

Boromir s Faramirem se na sebe podívali, ale nakonec se poslušně začali soukat do škatulí. Mithrandir následně přelepil krabice dárkovým papírem a uvázal stuhy.

"Uvnitř máte trpasličí petardy z Ereboru," řekl bratrům, když se sáně rozjely. "Sloni většinou následují vůdce stáda, ale toho si Haradští s sebou nevzali. Pokud je ve vhodnou chvíli vyděsíte hlasitým zvukem, rozprchnou se a ten obří dárek pro

Saurona nechají ve sněhu. Haradští ho sami do Mordoru neodtáhnou."

"A jak se -" nadechl se Boromir, ale Mithrandir jenom berlou zaklepal na jeho škatuli. "Ticho už. Za chvíli budeme u nich."

"Stát!" křikl jakýsi hlas zdáli. "Kam máte namířeno?"

V jeho obecné řeči se ozýval zřetelný přízvuk.

"Vezu dárky pro Temného pána," odpověděl Mithrandir. "Letos ale vůbec nestíhám. Celé odpoledne jsem lítal s tunami uhlí pro skříťata v celém Udûnu a připadám si už víc jako popelář, než jako dárkonoš. Nejedete náhodou do Barad-dûr?"

"Ale samozřejmě. Sauron si objednal důležitou zbraň pro svou nadcházející invazi proti svobodným lidem Středozemě. Tak tam chceme být včas, aby měl na Vánoce radost."

"A nemohli byste mu rovnou doručit i dva dárky ode mě? Vaši olifanti těch pár kil navíc ani nepocítí, zatímco moji… sobi se už sotva plazí."

"Rádi pomůžeme. Zvlášť v době svátků by se k sobě lidé koneckonců měli chovat hezky, ne? Naložte to!"

Krabice obsahující Faramira s Boromirem se pohnuly a brzy už bratři spočívali ve voze taženém slony. Počkali několik okamžiků, pak si dýkami prořízli otvory a opatrně vyhlédli. Nikdo si jich nevšímal. Nikdo, kromě Mithrandira, který na ně od svých saní šibalsky mrkl.

"Už jsem ani nedoufal, že potkám nějaké lidi dobré vůle," říkal zrovna jednomu z králů. Otočil berlou.

Ta se náhle rozpadla na dvě poloviny a odhalila skrytou dutinu.

Pak Mithrandir králi odpálil přímo do obličeje římskou svíci.

Faramir s Boromirem už na nic nečekali. Stačilo pár seknutí meči a náhle stáli přímo vedle gigantických olifantů. Zmrzlí bojovníci se pomalu vzpamatovávali z prvotního šoku, ale to už měli bratři zapálené své ereborské petardy.

"Za Gondóóór!" zařval ještě Boromir pro dobrou míru a pak už se ozvalo prásknutí jako hrom.

Olifanti se ani nepohnuli.

Bratři jenom šokovaně hleděli. Dokonce i Mithrandir, který zrovna uhýbal před útoky druhého krále, zjevně s takovým výsledkem nepočítal.

"Tihle dva sloni vyrostli ve stínu sopky," zachechtal se vítězoslavně druhý král. "Slýchali hlasité zvuky každou chvíli. Vybrali

jsme je naschvál, na Vánoce je vždycky všude plno pyrotechniky. To vás nenapadlo, co?"

Boromir se otočil na mladšího bratra. Ten jenom zoufale zakroutil hlavou.

To nebylo dobré.

Přemýšlení měl vždycky na starost on.

Boromira vždycky víc bavilo…

Sáhl po Rohu Gondoru a v očích se mu rozsvítila šibalská světélka.

"K sáním," křikl na bratra a na čaroděje.

Štítem odrazil roztočenou válečnou kadidelnici třetího krále, z níž se vysypaly žhavé uhlíky.

Haradští začali poskakovat se spálenýma nohama.

Kůň naložený škatulemi se splašil.

Kouř ze zapálené myrhy, která vypadla z beden na jeho hřbetě, zase na okamžik protivníky oslepil.

Ve vzniklém chaosu bratři s Mithrandirem naskočili na sáně a čaroděj pobídl své lamy. Druhý král se jim pokusil zabránit v odjezdu, ale Faramir mu hodil přímo do obličeje hrst bouchacích kuliček a Thranduilova zvířata ho zadupala do země.

Boromir pozdvihl Roh Gondoru a zatroubil.

Sloni odpověděli.

Zněli sice trošku nachlazeně, ale okamžitě se rozeběhli za sáněmi. Rozšlápli přitom třetího krále a s ním i zhruba polovinu ubohých Haradských.

"Skvělý nápad!" pochválil bratra Faramir. Dokonce ani Mithrandir už se netvářil tak samolibě.

"Za chvíli nás doženou," varoval ale správcovy syny. "Tyhle lamy neběhají kdovíjak rychle."

"Poblíž Henneth Annûn je velká rokle," vzpomněl si Faramir. "Je to jen kousek. Naženeme olifanty do ní i s jejich nákladem!"

Mithrandir prudce zahnul a Boromir znovu zatroubil, aby přitáhl pozornost slonů. Ti sáně následovali novým směrem bez nejmenšího zaváhání.

"Uvědomujete si, že budeme muset do té rokle spadnout taky, aby nás olifanti následovali?" zakřičel čaroděj přes vítr, který mu nadouval plnovous.

Jenže Boromir se jenom ušklíbl.

"Faramire, podej mi ten největší ohňostroj, který tu Mithrandir schovává," vybídl bratra.

"Děláte si legraci?" vykulil čaroděj oči. "Víte, kolik tyhle věci stojí?"

Faramir ho ignoroval a hodil Boromirovi gigantickou rachejtli. Nebyl si tak docela jistý, co s ní bratr hodlá dělat, měl ale svá podezření.

Rokle se blížila. Stačilo sjet příkrý kopec, pod nímž se rýsovala křoví kryjící okraje průrvy.

"Zastav, staříku!" křikl Boromir.

Mithrandir se na něj zamračil a najednou vypadal mohutněji a hrozivěji, dokonce i v červené čepičce. Přesto nakonec poslechl.

Unavené lamy si vděčně odfrkly. Jedna ztratila během zběsilého úprku dřevěné paroží.

Sloni se ale blížili.

"Kliďte se jim z cesty," vyzval Boromir své společníky.

Pak hodil na zem svůj kulatý štít, posadil se na něj a odrazil se.

V mžiku už svištěl z kopce dolů.

Cestou zatroubil.

Olifanti mu odpověděli, prohnali se kolem Faramira s Mithrandirem a tryskem pokračovali za malým mužem na štítě.

"Ach, ty cvoku!" povzdechl si Faramir.

Boromir projel křovím přímo do propasti a zmizel za jejím okrajem.

Sloni, kteří přes hustý porost spatřili nebezpečí až příliš pozdě, už nestihli zabrzdit.

Poroučeli se za ním.

Obří vůz s dárkem je následoval.

"Tak odchází Boromir, syn Denethorův," zadeklamoval Mithrandir dramaticky. "A tak odcházejí i dny-"

Nedořekl.

Z propasti náhle vylétla žhnoucí raketa.

Starší správcův syn se jí držel jako klíště.

V okamžiku, kdy už byl kousek nad okrajem propasti, pustil se.

Dopadl na pevnou zemi a rozplácl se ve sněhu.

Právě včas.

Raketa s ohlušujícím pištěním vystoupala do výše a explodovala.

VÁNOCE JSOU COOL, hlásala žhnoucí písmena proti tmavnoucímu večernímu nebi.

Faramir se zazubil.

A SAURON JE VŮL, zjevil se druhý řádek.

To už dobré náladě podlehl i Mithrandir.

"Původně jsem to měl v plánu provokativně odpálit před hradbami Minas Morgul poté, co tady skončíme," přiznal. "Ale tohle se mi taky líbilo."

"Hej, vy dva," zařval na ně Boromir, který se mezitím vzpamatoval a teď hleděl do hlubin propasti. "Může mi někdo vysvětlit, proč Haradští vezli Sauronovi obří zlatou prasečí hlavu?"

***

Faramir toho večera usínal s úsměvem na rtech. Elborona příběh o vánoční misi z časů Války o Prsten zaujal natolik, že se choval zcela způsobně dokonce i během stříhání vlasů. Zjevně si navíc rozuměl s podobně starým Eldarionem. Jednou bude Elessarovu synovi jistě schopným správcem. Cesta do Minas Tirith se zkrátka vydařila.

Vzpomínka na Boromira stále ještě trochu bolela, dokonce i po těch letech. Teď měl ale Faramir už jiný život - manželku, která vedle něj už poklidně oddechovala, syna, který snad konečně jednou šel spát v rozumnou dobu. Navíc nějak nedokázal přestat myslet na to, jak se asi mohl tvářit Temný pán, když se o fiasku s haradským dárkem dozvěděl. Určitě to bylo k popukání.

***

Pohled do Sauronovy tváře byl neuvěřitelně děsivý i za ideálních okolností. Gorthaur se pořádně nezasmál snad od časů pádu Númenoru. Dokonce i smrt posledního gondorského krále Eärnura v něm sotva vyvolala spokojené uchechtnutí. Teď se ale Temný pán ze svého vysokého trůnu mračil.

Třetí král si dával dobrý pozor, aby se nepodíval ani přibližným směrem Sauronova planoucího obličeje.

Cože říkal nápis toho ohňostroje? zeptal se vládce Mordoru tónem, v němž se odrážely ozvěny vraždění, trhání nehtů, sypání soli do ran a rozkopávání sněhových hradů.

Třetí král se neodvážil odpovědět.

KDE JE PRASEČÍ HLAVA? zařval Sauron tak hlasitě, až se opodál stojící nazgûlové roztřásli. Bez ní nemůžu dokončit Grond, své mocné beranidlo! Víš vůbec, jak dlouho bude trvat, než seženu náhradu?!

Třetí král vzdorně vystrčil bradu. "Můj pane-"

TICHO!

Temný pán skryl obličej v dlaních.

Kdyby se to stalo v kterýkoli jiný den, nechám tě okamžitě sežrat jeskynními obry, řekl nakonec. Mazej zpátky do Haradu, než si to rozmyslím. Už tě nikdy nechci vidět.

Třetí král měl dost rozumu, aby už nepokoušel štěstí.

Otočil se a rázoval z trůnního sálu tak rychle, jak jen dokázal.

A to kadidlo si vem s sebou! zavolal za ním Sauron ještě. Slzí mi z něj Oko.

***

"Vzduch je čistý, táta už spí," šeptl Elboron.

Ze tmy se vynořil Eldarion s krabicí ozdob na stromeček.

"Stráže Bílého stromu už taky odešly domů. Táta chce, aby všichni byli na Vánoce s rodinou."

Elboronovi se ve tváři objevil rošťácký úsměv.

"Bezva!"