Taškařice srdce rvoucí

Mikolo: Král přijede do Hobitína na slavnost slunovratu!

Meduňka: A odkudpak to máš, pane Mikolo?

Mikolo: Pan starosta se ráčil doma uřeknout, a znáte ty jeho caparty: do minuty o tom věděl celý Hobitín!

---

Taškařice srdce rvoucí

Osoby jednající

Patko Pořízek, tesař - na hobita téměř intelektuál, kupodivu respektovaný ostatními (snad že je o krapet starší?)

Mikolo Klubík, tkadlec - egocentrik, trochu macho, zbrklý, ale se zlatým srdcem

Meduňka Pusinková, cukrářka - vdova, ale stále romantička

Franko Foukal, sklář - myslí mu to důkladně, ale pomalu: mluví pozdě, ale k věci

Tumibor (Tumbo) Motal, provazník - oficiální ňouma společnosti; ovšem coby expert na konstatování samozřejmého plácne

čas od času něco, co těm bystřejším otevře oči

Odehrává se v Hobitíně ve druhém volebním období Pána Samvěda v úřadu starostenském, ovšem jen za předpokladu, že místně příslušné arnorské a krajové orgány byly kompetentní k tomu, aby pro daný účel povolily výjimku z výnosu krále Elessara z roku 1427 k. l.

Scéna první a jediná

U Zeleného Draka, formanka, stůl štamgastů.

Mikolo: (vpadne do formanky) Hola, lidičky, jestlipak už jste to slyšeli?

Tumbo: A copak to, mistře Klubíku?

Mikolo: (přisedá mezi štamgasty) Král přijede do Hobitína na slavnost slunovratu, pane Motale!

Meduňka: A odkudpak to máš, pane Mikolo?

Mikolo: Pan starosta se ráčil doma uřeknout, a znáte ty jeho caparty, paní Meduňko: do minuty o tom věděl celý Hobitín!

Franko: To bych se divil, kdyby teď už o tom neslyšeli až v Bralsku.

Patko: I tam už o tom jistě vědí dávno, Franko. U pana vladyky se s posly z Bílého města dveře netrhnou, jak je rok

dlouhej.

Mikolo: Jenže teď to víme my, a já chci vědět, co s tím uděláme!

Tumbo: Nu, coby, podíváme se na průvod a vrátíme se ke svý práci.

Franko: Ale kde, mistře provazníku! Tady tkadlec se ptá, co uděláme my, aby ta sláva byla co největšejší, a aby panstvo

doma v Gondóru na Kraj rádo vzpomínalo.

Meduňka: To já nemám o čem špekulovat! Na sváteční cukroví madam Pusinkový žádná mlsná huba jen tak nezapomene!

Patko: Jářku, našinec nikdy, to klobouk dolů! Ale milostpaní králová je přeci jen princezna od elfů, a taková má asi

onačejší choutky než se namlsat a jít na kutě.

Franko: A já říkám, že ani u elfů neviděla takovou fajnovou prácičku, jako jsou moje skleněný ozdůbečky na stromečky!

Tumbo: To je náramně hezký, kmotře Foukale, ale jak takovýho potentáta uctí třeba tady Pořízek tou svojí tesařinou? A

jak ho asi omráčí můj provaznickej kumšt?

Mikolo: A moje matriálky jsou taky jak pavučinka, no ne, paní Meduňko?

Meduňka přisvědčí.

Mikolo: Jenže jestli jste to někdy viděli, a já to viděl, usoukat něco tak cimprlich jako ty elfí hábity, s tím bych se piplal až

do pátku prvního letosmetě - a k čemu? Než bys v tom došel na zápraží, už bys to prošoupal!

Patko: No, sousedi, já bych řek, že na takovou slávu se víc sluší něco skoulet, co se zažije a pak už se na to jen vzpomíná.

A to nebude žádná psina, to nemůžem dělat každej sám podle svýho fortelu, na to se nás musí dát víc dohromady!

Mikolo: Patko, ty jsi hlava! Víte co, předvedem jim nějakou naši sváteční taškařici!

Tumbo: A kterou: "Jak nepřijít o knoflíčky" nebo "Bez kapesníku ani ránu"?

Franko: A ty jsi ťululum, Tumbo. To muší bejt ouplně nová patálie. Něco nóbl; žádný knoflíky a šnuptychle!

Meduňka: Jo, takhle něco o veliký lásce…

Mikolo: Nebo o zradě a smrti!

Tumbo: No nevím, to mně nepřijde zrovna k smíchu…

Franko: Já spíš myslel o vítězství a slávě.

Patko: Tak já bych viděl, že by tam mělo bejt ode všeho něco. Příběh z dávnejch časů, o elfech a skřetech a urozenejch

lidech a tak. Ty bys, Mikolo, měl hrát…

Mikolo: Hrdinu! Toho bych já vám vystřih z fleku: Jen tas a tas a zas a zas tvůj hlas a vlas jak bouře vlál, můj štít a znak, a

tak… a tak… Teď nevím, jak s tím, hrome, dál…

Patko: (rychle) A to je dobře, protože my potřebujeme milovníka. No, ale že je milovník, ještě neznamená, že nemůže

bejt zároveň taky i hrdina.

Meduňka: Moje řeč! A já budu milovnice!

Mikolo: Tak já toho milovníka teda beru.

Patko: To bysme měli tu nehynoucí lásku…

Mikolo: Já budu milovník k pomilování! Já vám tak pusu našpulím, že bude jak špulka a takovou dám pusu tady Pusince…

Meduňka: …že přes tu pusu dostaneš, Klubíčku! (hihňá se)

Franko: Ten milovník by moh bejt třeba rytíř, co právě usek drakovi hlavu.

Meduňka: A vrací se domů, aby si konečně vzal svou zaslíbenou milou.

Mikolo: Jenže cestou ho ze zálohy přepadne horda skřetů. A on je všecky zvalchuje a…

Patko: (opraví ho) Ale!

Mikolo: Co?

Patko: Ale. Ne "a", ale "ale". Má to bejt drámo, tak tam musí bejt "ale".

Mikolo: Ale co?

Tumbo: Ale je třeba tak domlácenej, že nemůže ject dál?

Franko: Tak ho tam najde starej dobrej bača.

Patko: To bude role pro tebe jako ulitá. A ten bača má syna, a toho pošle do města, že rytíř duši vypouští u něj na salaši.

Mikolo: Jenže ten jeho pankart je zrádce! A…

Patko: (rychle) To je nápad. Všem nakuká, že s tebou už je ámen, on že je taky rytíř, a draka si připíše na svůj vrub.

Meduňka: A hrdinovu milou pak pantáta král nutí, aby si vzala toho falešnýho rytíře, a ona se usouží k smrti.

Tumbo: A tomu se panstvo bude smát?

Patko: A ona se málem usouží k smrti! Proradnýho ovčáčka nám zafikuruje neboli vodreprezentýruje tady Tumibor a na mě

teda vybyl král.

Tumbo: Co že to budu dělat?

Meduňka: Prostě ho zahraješ.

Tumbo: Aha…

Franko: A to ho, lumpa, nenapadlo, že se ten rytíř třeba uzdraví a bude po komédii?

Patko: On asi doufal, že to s tou královskou veselkou půjde ráz naráz, jenže se to začlo protahovat, a tak…

Mikolo: Tak si, padouch, přichystal parafínovanej plán, jak se rytíře zbaví.

Tumbo: Jakej plán?

Mikolo: Parafínovanej přece! Jako děsně mazanej a zapeklitej.

Patko: Jen aby se nám to zas kór moc nezašmodrchalo. Já bych ho nechal upláchnout.

Mikolo: A to zas ne! Já na něj přijdu a řeknu: (s mohutnou gestikulací) "Ty darebáku jeden zavšivená, tak ty sis myslel, že

mě zahrabeš pod drn a shrábneš moji slávu a čajzneš mi moji milou?! Já ti ukážu, ty špíno špiónská! Vytáhni mečisko, ale

šupem!" A na tom místě ho prošpikuju.

Meduňka: Ach! To bys pro mě udělal?!

Mikolo: Teď jsem vlastnoručně řek, že udělám!

Franko: Jenže to nemůžeš takhle po našem. To musí znít vznešeně, až hanba!

Tumbo: Mně to furt připadá spíš k pláči než k popukání.

Patko: No právě! Ona tahle smetánka je někdy docela náchylná na žaludek a takový špikování by nemuselo jen tak dobře

sednout na žlučník, víme?

Meduňka: Na žlučník je lepší pelyněk než smetánka!

Patko: (opravuje se) Jako že tydle páni, totiž teda hlavně dámy, bejvaj dost outlocitný. No ale můžem dát, že si smluvěj

souboj, jenže sketa vezme do zaječích.

Meduňka: A pak bude svatba!

Patko: A to právě bude takový pěkný finále čili puntík.

Mikolo: A kde je tam ten avízovanej mord?

Tumbo: No, na začátku, ne?

Mikolo: Jak na začátku?

Franko: Hned zkraje, jak jsi přece podříz toho draka.

Mikolo: Jenže…

Patko: (honem) Tak sousedi, já teďko budu muset vykoumat, jak se ty naše karaktéry budou jmenovat, sepsat, co má kdo

říkat, splašit lidi, co by nám se vším helfli, a zamluvit Oslavovou louku. A ať mi z vás nikdo nechytí ani rýmu!

Franko: A jakej bude titul toho kusu?

Patko: Co třeba: "O dech beroucím vítězství a slávě nejskvostnější, o smrti hrůzostrašný a ukrutánský zradě a o lásce

nehynoucí taškařice srdce rvoucí"?

Mikolo, Meduňka a Franko prakticky dohromady:

Mikolo: Pecka!

Meduňka: To je úchvatný!

Franko: Má to zvuk, to se musí nechat.

Zaplatí a rozcházejí se. Tumbo a Patko zůstanou poslední.

Tumbo: A fakt se lidi budou smát?

Patko: Dočista mezi náma, Tumbo: já mám takovou neblahou tuchu, že až moc.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Shodou okolností mě loni právě v době, kdy jsem zkormouceně pozoroval nezaplněná místa v adventním kalendáři, napadlo, jak by se příhoda o setkání s duchem bezhlavého rytíře z Jirotkova Saturnina dala přepsat na vyprávění o setkání rádovského Pána s Duchem slunovratu. Povzbuzen tím, jak tehdy předem neohlášený příspěvek přijala Pomněnka, jakož i Irithiným komentářem ("Za mě z toho jasně voní koblihy… ale mohu se mýlit :-)"), nabízím čtenářům další plně vědomý plagiát významného literárního díla.

I letos bych vás rád zkusil nechat hádat, o které dílo a autora se jedná. Představuji si to takto: tipnete si, a v komentáři svůj tip (a třeba i míru své jistoty) jaksi krypticky naznačíte (jako loni Irith), čímž zároveň tak trochu napovíte ostatním, a tím si navzájem postupně pomůžete dobrat se pravdy. Nakonec tak můžou uhodnout i ti, kdo mají o předloze jen jakési mlhavé povědomí. Kdyby se to nehýbalo z místa, přidám asi nějaké nápovědy sám. (Osoby předem zasvěcené hrát nebudou.)

Ještě abych předešel nedorozuměním, která by mohla hru zkazit: Letos jsem se předloze vzdálil podstatně více než loni. Někdo se možná nechá svést i na nějakou falešnou stopu (ale nic takového jsem tam nenastražil záměrně!); tím spíš jsem na vaše tipy zvědavý. A plagiátem je celá skeč, ne ono divadlo, které se v ní Pořízek a spol. chystají sehrát.