Cesta noci

Dnešní povídka od Laisi svým způsobem vybočuje ze všech ostatních. Není totiž o žádné postavě Ardy, ani se v ní neodehrává. Přesto si myslíme, že sem patří. Povídka je o Kováři z Velké Lesné (chcete-li, o Kováři z Wotton Major), kterého můžete znát z Tolkienovy knihy Pohádek. Určitě také bude známý účastnicím letošního tábora Vlaštovky. Pro ty, kdo Tolkienovy Pohádky nečetli (novější české vydání nese název List od Nimrala a jiné příběhy), rozhodně doporučejeme seznámit se i s tou oblastí profesorovy tvorby. :-)

---

Cesta nocí

Ochladilo se a vítr zlobně syčel mezi ostrým kamením. Když se poutník ohlédl, odlesk jezerního západu slunce už na obloze nespatřil. První nízké stromky se před ním spojovaly v okraj lesa, téměř už bezlistého; v jejich korunách stály slzy a pálily ho na tvářích.

Už nikdy se sem nesmí vrátit, už nikdy!

Co tím napraví? Nikdy tu nebyl nic platný a tentokrát pokazil, co mohl.

Jak ho vůbec mohlo napadnout, chodit sem jen tak, pro vlastní potěšení, přijímat pomoc a přátelství a zůstávat tak naprosto neužitečný? A přece se to vždycky zdálo tak přirozené. Jako by se všichni velice dobře bavili tím, že ho mohou provést a pohostit...

Může jim něco darovat alespoň dodatečně?

Nic! Nepatříš sem!

Věděl, že je to pravda. Prohrál všechno a musí odejít se stejně prázdnýma rukama, jako přicházel.

Povzdechl si a přidal do kroku. Už se tu zdržel až dost. Ženě už se jistě stýská...

Jeho Nell... tak líbezná, tak laskavá. Jak je možné, že ji tak často zrazuje, okrádá ji o čas, který by mohli trávit spolu, a proč? Aby se toulal kraji, kde vůbec nemá co dělat, aby poznával věci, kterými doma stejně nikdy nikomu neprospěje?

V duchu je viděl před sebou, její něžně skloněnou hlavu a dvě děti, jak se na ni vážně usmívají. Ano, pečuje o ně, mají všechno, co potřebují, a ne málo chvil, kdy se jim věnuje, a celým srdcem... ale je to opravdu všechno, co by dělal dobrý otec rodiny? Jak vůbec může uvažovat tímhle způsobem? Už jsem vám dal dost, teď si mohu ukrást nějaký čas taky pro sebe... Jak by do něčeho takového mohl sklouznout ten, kdo má druhého upřímně rád?

Pozor, člověče! ozvala se v něm mnohaletá zkušenost. Jsi v nebezpečných krajích, nemůžeš si dovolit bloudit myšlenkami kdovíkde!

Zastavil se a rozhlédl. Soumrak houstl; tvář krajiny se v něm proměnila. Najednou si vůbec nebyl jist, zda sem přišel touto cestou. Když se však ohlédl, horské štíty se dosud jasně rýsovaly proti obloze; jde tedy správným směrem.

Zůstal na nohou celou noc; hledáním tábořiště by se příliš zdržel a stejně by ten odpočinek za mnoho nestál. Po zvuku zurčící vody se dostal k potoku a putoval podél něj, dolů, stále dolů příkrými svahy mezi holými stromy. Vítr dosud skučel v jejich korunách. Brzy se přidal i ledový déšť.

Dolů, stále dolů. Měl dojem, že už je na nohou ne jednu noc, ale nejméně tři. Byl zkřehlý na kost a polomrtvý únavou. Občas usínal v chůzi. Dychtivě vyhlížel ráno, ale tma zůstávala stále stejná. Jako by už ráno nikdy nemělo přijít.

No tak! Takhle se člověk na konci probdělé noci přece vždycky cítí!

Napil se z potoka, pojedl z cestovních zásob a přinutil se k další chůzi.

Krajina se otevřela. Potok se rozlil do široka a ztratil v mokřinách. Poutník vydechl úlevou; na tohle místo si vzpomínal. Musí se držet svahu po své levé ruce a obejde to docela dobře.

Stále stejná tma... Podle vzdálenosti, kterou překonal, už by mělo být dávno ráno. Snad nezabloudil... není přece možné, aby byla blízko sebe tak podobná místa... i když... Nu, za dne se už nějak zorientuje, to věděl. Jen aby se už konečně rozednilo! Nemůže postupovat tímhle šnečím tempem - nemůže nechat ženu a děti tak dlouho čekat. A Alf... co nevidět bude slavnost, na které Alf předvede své cukrářské dílo poprvé samostatně, jako právoplatný Mistr. Pozval ho, aby jim zazpíval... nemůže ho přece zklamat!

Zatím nezačínalo ani šírat. Pochod napříč svahem se v té tmě brzy ukázal jako nemožný. S námahou se vydrápal na hřeben. Tam už byla půda schůdnější: jakási skalní plošina, holá a kamenitá. Vítr a déšť zde měly ostré prsty, ale o nich horší než na srázu a mohl alespoň svižně postupovat vpřed.

Tma, tma a zase tma. Tohle už není samo sebou. Co když jsou v těchto krajích oblaka Nesvětla, v nichž nikdy nepřijde den?

Nu, to by aspoň vysvětlovalo, proč tu tohle nebylo, když tudy procházel cestou k horám. A znamenalo by to, že jednou tma odplyne, tak jako připlula. A že nezabloudil, což by bylo opravdu dobře. Jen dál, stále dál! Plošina mu umožňovala poměrně pohodlnou chůzi - totiž, pokud se nemusel vyhýbat puklinám a průrvám u jejího okraje. Brzy pochopil, že mu nezbyde než držet se hodný kus od něj.

Tma, řezavý chlad, nekonečná únava. Sotva se držel na nohou, ale dral se dál. Nějaké cestovní zásoby ještě měl, ale s vodou to začínalo být povážlivé. Věděl, že teď už nedokáže slézt ze srázu, aby si nabral novou - i kdyby dole v mokřinách bylo o co stát.

Tma, stále tma. Jak dlouho trvá, než mrak odplyne? Někdy jistě chviličku, někdy pár hodin či dní. Na některých místech se však mlha nezvedne třeba po celou zimu...

Nyní každopádně neviděl nic, byť sebematněji. Uvědomil si, co to znamená: i Hvězda už pohasla docela. Pravda, nezářila poslední dobou nijak zvlášť silně, aspoň trochu mu však její světélko pomáhalo. Teď je pryč, možná ho Nesvětlo zdusilo. Je nejen osleplý - je docela bez ochrany... v tomhle. Bezděky se zastavil.

Ne! Dál, musíš dál! Pokud se tu tma nezvedne několik měsíců, určitě si nijak nepomůžeš, když v ní zůstaneš sedět. Jediná šance je projít ke světlu!

Ještě chvilku zůstal stát, znehybněl a zaposlouchal se. Sebral všechny zbytky sil a soustředění. Musí se zorientovat aspoň podle zvuků - nemůže si dovolit ztratit ještě směr a začít tu bloudit v kruzích.

Nic. Jen šumění deště, nyní mírnější. Vítr zeslábl, bylo ho sotva znát. Uvědomil si, že už nějakou dobu se orientuje podle něj, postupuje tak, aby ho měl v zádech. Ale vítr se může stočit...

Nu, teď každopádně utichl docela. Skála pod jeho nohama nedávala sebemenší vodítko ohledně směru a to poslední, co mohl dělat, bylo pustit se do hledání.

Byl sám, bezmocný, polozmrzlý a vyčerpaný, vydaný napospas.

Nemusí si nic nalhávat. Ano, půjde dál, dokud se udrží na nohou, ale jak dlouho to bude a jaká je pravděpodobnost, že náhodou zvolí správný směr? Ano, po dobře prožitém životě může poctivý člověk čelit smrti vyrovnaně, ale byl tohle poctivě prožitý život? A teď už nikdy nic nenapraví...

Na okamžik ho zaplavilo naprosté zoufalství.

Vzápětí si uvědomil, že není sám.

Nedokázal by to vysvětlit. Vidět či slyšet nebylo rozhodně naprosto nic, natož aby se ho někdo dotkl. Náhle však věděl, že všude kolem něj je nesmírná moc, rozhodnutá ho chránit - něco jako ono elfí vojsko, s jakým se kratičce setkal na březích Bezvětrného moře. Vědomí toho majestátu ho znovu srazilo na kolena.

Někdo tak bezvýznamný za tohle přece nestojí!

Ne, neopovážil se to vyslovit nahlas. Ani jejich smích nezazněl tak, aby ho bylo slyšet. Avšak tma kolem jím neviditelně zestříbrněla.

Zvedl se. Zdálo se to nemožné, ale teď věděl, že musí. Vykročil dál. Nemohl si dovolit něco zanedbat.

A dokázal to. Rozbolavělý a vyčerpaný byl stále stejně, ale kupodivu, stále ještě měl sílu aspoň na další krok. A pak na ten další...

Dojde tam! A už s nimi zůstane. Ne, to se ví, nikdy nic nenapraví - to není možné. Ale aspoň tam ve své nepatrnosti udělá ještě nějakou tu dobrou podkovu nebo pohrabáč...

A nějakou drobnůstku pro Nell. Sponu na střevíc nebo plášť... snad přece jen o maličko krásnější proto, že chodíval tudy? Aby nezapomněla, že ji má rád...

Hvězda už zase malinko zářila, vnímal to. Nebylo tu sice nic, co by mohla osvětlit, ale...

Anebo přece? Jakýsi tušený záblesk pohybu kousek před ním?

Ukazují mu směr?

Vykročil, silnější o tu naději.

Ne, jim nesplatí nikdy. Už se sem nevrátí a nebyl jim k ničemu a už jim nikdy k ničemu nebude. Všem dobrým zdejším bytostem, které ho kdy vedly a chránily a poskytly mu přístřeší a možná za to tvrdě zaplatily... Pro ně neumí nic, co by jim bylo jakkoli platné; a stejně...

Nic! Nepatříš sem!

Ne.

Ale může odejít s radostí v srdci. Může se vrátit bohatší o to, co mu dali, a darovat to někomu tam doma. Tak šťastně a samozřejmě jako oni jemu... Nebylo by to nakonec to, co by si přáli nejvíc?

Světlo Hvězdy sílilo. Za okamžik v něm už jasně spatřil útlounkou, asi stopu vysokou postavičku, která spěchala na jemných nožkách po skále kousek před ním. Ohlédla se přes rameno, nadšeně na něj zakývala rukou a běžela dál.

Ne! Neutíkej mi!

Ani to si netroufl vyslovit nahlas, a vlastně nevěděl, proč vůbec se to v něm ozvalo. Touha po něčí blízkosti, po všech těch dnech samoty a zoufalém bloudění? Anebo touha, kterou v sobě asi nikdy neuhasí, i když se sem už nevrátí - touha po setkání s někým z nich?

Tvoreček se zastavil a otočil. Natáhl ruku a když se k němu poutník sklonil, dotkl se jedním prstíkem jeho čela. Ten příliv blaha byl k nevydržení; něco však po něm naštěstí zůstalo, i když odezněl. Občerstvení, nová síla, a spousta hravého veselí, které rázem znevážilo všechny obtíže cesty.

Tvoreček se radostně usmál a znovu se rozběhl vpřed, až se změnil ve stříbrné světélko na hranici viditelnosti. A poutník spěchal za ním, až náhle ucítil pod nohama trávu a oblý svah a posléze konečně - konečně! tmu cosi zjemnilo a zmírnilo a svět pozvolna dostal zpátky svou tvář a stříbrné světélko se ztratilo mezi zářícími kapkami jitřního deště.